Sociální aspekty u hospitalizovaných dětí s popáleninovým traumatem

Nepříznivá socioekonomická situace vede k narůstání počtu úrazů u dětí přicházejících z rizikového prostředí. Nepřiměřená péče o dítě je podle literatury řazena do několika skupin. Na praktických příkladech jsou doloženy typy chování deprivovaných dětí. Jsou zváženy negativní a pozitivní přístupy chování ošetřovatelského personálu k těmto dětem.

SUMMARY

Unsatisfactory socioeconomic situation contributes to increased rate of injuries in children from risk environment. The literature divides insufficient care of children into several groups. Various types of behavior of deprived children are shown on practical examples. The negative as well as positives approaches of the nursing staff towards these children are analyzed.

Akutní nebo chronická nemoc, defekt nebo úraz znamenají hrubý zásah do života člověka a jeho nejbližších. Představují nejen zátěž fyzickou, ale i psychickou.Hospitalizace je velkým psychickým traumatem pro každého. Hůře než dospělí ji však snášejí děti. U popálených dětí se na psychickém traumatu podílí nejen bolest, která popálení provází, ale i odloučení od rodičů, vytržení ze známého prostředí, strach z cizích lidí, léčebných procedur a omezení pohybu.

Jak tuto náročnou životní situaci pacienti a zvláště dětští pacienti prožívají, záleží především na rodině, která by měla zajistit bezpečné sociální zázemí a pohodu, a také na informacích o nemoci, léčbě a prognóze, vlastní léčbě a ošetřovatelské péči, která by měla zajistit pacientovu důvěru v lékařský a zejména ošetřovatelský tým. V neposlední řadě závisí také na průběhu onemocnění, osobnosti pacienta a jeho povahových vlastnostech.

Je žádoucí, aby rodinné zázemí dětí bylo funkční a harmonické, umožňující nejen rozvoj fyzický, ale i psychický. Ne vždy však má dítě to štěstí, že vyrůstá ve funkční a harmonické rodině. S narůstající nezaměstnaností či alkoholismem rodičů se zvyšuje počet deprivovaných dětí, přicházejících z rodin s nízkou socioekonomickou úrovní, z ubytoven, diagnostických ústavů i utečeneckých táborů. Pro ošetřovatelský personál je nesmírně důležité si všímat rizik vyplývajících ze sociálního prostřed,a podílet se na nápravě . Nepřiměřená péče o dítě má různé projevy, jako třeba týrání dítěte, sexuální zneužívání, zanedbávání v oblasti výživy, hygieny a stimulace nebo psychickou deprivaci.

Je třeba říci, že jsme dosud na našem pracovišti zachytili pouze jeden případ týrání dítěte a žádný případ sexuálního zneužívání. O to častěji se ale setkáváme s dětmi zanedbanými, trpícími nedostatkem lásky a přiměřených pozitivních podnětů, vycházejících z okolního prostředí. Klinický obraz citové a sociální deprivace může být různý. Mezi nejčastější projevy chování a sociálních vztahů deprivovaných dětí patří sociální hyperaktivita, sociální provokace, útlumový typ chování. V rozpětí dvou let jsme zaznamenali patnáct takových případů. V následující části článku bychom se obě rády věnovaly příkladům klinického obrazu citové a sociální deprivace.

Sociální hyperaktivita

Sociálně hyperaktivní děti rychle navazují kontakt s okolím, vyžadují pozornost a chybí jim strach z cizích lidí. Jejich vztahy však zůstávají velmi povrchní. Tento typ chování byl charakteristický pro Adélu, desetiletou dívku romského původu, přijatou na naše oddělení poté, co byla léčena na jiném pracovišti. Skutečný mechanismus úrazu nebyl znám a dívka si během hospitalizace vymýšlela různé verze od vznícení oděvu od svíček narozeninového dortu po nejpravděpodobnější verzi, že měli s ostatními sourozenci hlad, chtěli si něco uvařit a při přikládání do kamen došlo k popálení.

Adéla pobývala na našem oddělení (s přestávkami, kdy byla umístěna v diagnostickém ústavu) celkem deset měsíců. Podstoupila několik chirurgických zákroků. Během pobytu v nemocnici byla velmi komunikativní, bez ostychu navazovala sama kontakt s personálem oddělení, prodavačkami v obchodě i ostatními dospělými nemocnými i dětmi. Personál oslovovala jmény. Většinou byla milá a přátelská, dovedla však být také urážlivá, tvrdohlavá a panovačná. Vůči ostatním dětem si vynucovala právo jakéhosi privilegovaného postavení. Měla velké problémy s učením, nebyla schopna zvládnout učivo první třídy, ale měla ráda manuální práce nevyžadující dlouhodobé soustředění. Po celou dobu hospitalizace o ni nikdo z rodiny neprojevil zájem, na její zdravotní stav nebyl nikdy vznesen dotaz.

Sociální sestra zjistila, že matka nejeví zájem o žádné ze svých čtyř dětí a není známo místo jejího pobytu. Otec byl ve výkonu trestu, a tak dítě pobývalo u babičky v romské komunitě, kde chyběly základní hygienické podmínky a sociální situace byla neutěšená. Po přechodném pobytu v diagnostickém ústavu, odkud nám často telefonovala a za pomoci personálu psala, je umístěna v dětském domově. Nyní o ní nemáme zprávy. Veškerý kontakt byl přerušen.

Sociální provokace

Příkladem typu „sociální provokace“, kdy se dítě dožaduje pozornosti provokací, často agresivním a destruktivním chováním, může být čtrnáctiletý chlapec umístěný v dětském domově kvůli alkoholismu rodičů. Na našem oddělení byl léčen pro popálení jako malé dítě a nyní byl hospitalizován za účelem korekce jizevnaté kontraktury v podkolení. I když rodiče měli návštěvy dítětepovoleny, téměř jej nenavštěvovali. Pokud přišli na návštěvu, tak v podnapilém stavu včetně babičky.

Chlapec udržoval kontakt se svou sestrou, umístěnou v jiném dětském domově a byli jsme svědky jejich rozhovoru, kdy používal vulgárních výrazů nejhrubšího zrna. Chlapec byl jak slovně, tak brachiálně agresivní vůči spolupacientům, k personálu měl nepřiměřeně agresivní připomínky, přesto se dožadoval jak společnosti ostatních dětí, které se mu často vyhýbaly, tak pozornosti personálu, a bylo zjevné, že dítě čeká na projev přízně a pohlazení. Po vyléčení byl umístěn zpět do dětského domova.

Útlumový typ chování

K dalším projevům chování a sociálních vztahů se řadí útlumový typ chování, projevující se tím, že dítě je v kontaktu s okolním prostředím pasivní až apatické, typický pro tento typ chování je nedostatek iniciativy. Tříleté děvčátko, pocházející ze sedmi dětí romského etnika, bylo přijato až 23 hodin po popálení II. stupně v rozsahu 12 % povrchu tělního s projevy dehydratace, bez jakéhokoli ošetření ran. Dítě bylo hypotrofické, zavšivené.

Na dotazy trvale odpovídá jen „jo“ a „ne“. Nemělo základní hygienické návyky, nedokázalo si hrát. Již při zvýšení hlasu personálu, které se netýkalo jeho osoby, reagovalo dítě pláčem. Samo kontakt nenavazovalo, ale na aktivní kontakt personálu reagovalo pozitivně. Využívalo každé příležitosti, aby se dosyta najedlo. U tohoto dítěte bylo provedeno sociální šetření a podle výsledků bude umístěno zpět do rodiny, nebo do sociálního zařízení.

Závěr

Někdy je velmi obtížné najít k těmto dětem správný přístup. Lítost nad jejich osudem může být příčinou chybného postupu v nadměrném rozmazlování, obdarovávání dítěte různými dárky. Dítě pak očekává stejný přístup i po umístění do sociálního zařízení, kde to již není možné.

Je zřejmé, že autoritativní a povýšené chování, přenášení svých špatných nálad a problémů na nemocné, ale i fixace dítěte na svou osobu není vhodný přístup, neboť tím trpí jak dítě, tak i personál. Jen přátelský vztah plný porozumění a empatie, pravdivost, důvěryhodnost a spolehlivost pomůže těmto dětem překonat problémy hospitalizace. Náprava jejich sociálního prostředí a psychického stavu je pak v rukou sociálních pracovníků a psychologů.

LITERATURA
Dětská klinická psychologie. 3. vyd. Říčan, P., Krejčířová, D. a kol. Praha,Grada 1997.
Vývojová psychologie. 3. vyd Langmeier, J., Krejčířová, D. Praha, Grada 1998.

Naděžda Čermínová, Marcela Ševčíková Popáleninové centrum FN Ostrava (nadezda.cerminova@fnspo.cz)

Ohodnoťte tento článek!