Sonda do historie psychiatrického opatrovnictví

Dnes společensky respektované povolání zdravotní sestry se vyvíjelo v závislosti na úrovni poznání, vzniku a rozvoji institucí a rozvoji společnosti. Postavení zdravotních sester záviselo na tradičním vnímání zdravotnických profesionálů i nezdravotnických výpomocných profesí. Lze konstatovat, že bylo od počátku špatné a snaha o společenskou emancipaci byla zdlouhavá a dlouho málo úspěšná.


SOUHRN: Článek se stručně zabývá historií výkonu práce a sociálního postavení ošetřovatelů duševně nemocných v Evropě, zejména v Čechách od konce 18. století do první poloviny 20. století.
Klíčová slova: historie, psychiatrie, ošetřovatelství, Evropa, české země

SUMMARY: The article shortly deals with the history of work and social position of carers of mentally ill in Europe, particularly Bohemia, from the end of the 18th Century until the first half of the 20th Century.
Key words: history, psychiatry, nursing, Europe, Bohemia


Do 18. století záleželo v „ambulantní péči“ na majetnosti a společenském postavení klientely. I potulní „lékaři“, „chirurgové“ a báby pupkořezné (porodní báby) byli často negramotní a nekalou konkurencí absolventů dogmatického vzdělání univerzitní medicíny s minimální praxí. V hospitálech o nemocné vedle docházejících příbuzných pečovaly řádové sestry a bratři. Situace se změnila, když nemocnice, chorobince, porodnice, nalezince a blázince budovaly města a státy. V těchto veřejných zařízeních byla zřizována „systemizovaná místa“ nejen pro lékaře, administrativu a technický personál, ale i pro nelékařský „zdravotnický“ personál.

Jejich počet byl úředně stanoven a podle stanovené mzdy také rozpočtován. Mzdy byly určeny od počátku velmi nízko. Avšak tak, aby se o práci ještě vůbec někdo ucházel. Tomu odpovídala i kvalita „pracovníků“ nejen „u nás“, v rakouské říši, ale v celé západní Evropě a také Rusku, kde byly státní nebo městské ústavy zřizovány. Vedle toho existovaly ústavy soukromé, jejichž podíl byl jasně limitován „koupěschopnou poptávkou“ a kvalita péče o mnoho lepší nebyla, jen chování personálu k nemocným bylo asi přívětivější.

Personální obsazení a pracovní podmínky

Původní personální obsazení nejstaršího českého blázince (Tollhaus, 1790) byla dvojice opatrovníků, kteří vydělali 7 zlatých měsíčně, jejich šéfem byl ranlékař s platem 200 zlatých ročně a naturálními požitky (4 sáhy dřeva na topení a 12 liber svíček). Opatrovník vydělal asi 4krát méně než kvalifikovaný řemeslník, ale asi dvojnásobek výdělku nádeníka. Výdělek v následujících padesáti letech stagnoval, ačkoli inflace byla znatelná. Opatrovníci byli ve skutečnosti dozorci a vrátní. Rozdávali také jídlo a topili v kamnech (v každém patře byla pouze jedna) a hlídali nemocné, pokud za pěkného počasí byli vypuštěni na dvůr (jinak trávili čas v celách). Jejich předchůdci byli vlastně vězeňští dozorci v dobách, kdy neklidní a agresivní duševně nemocní byli drženi ve vězeních.

Když byli v Praze nemocní přestěhováni do kláštera sv. Kateřiny (1822, dnes Neurologická klinika 1. LF UK v Praze), začala snaha o humánnější ošetřování nemocných jako v jiných evropských pokrokových centrech té doby. Tehdy vyvstala otázka, jak získávat vhodné opatrovníky pro tuto službu. Problém byl všude palčivý, například v roce 1845 vypsal časopis Allgemeine Zeitschrift für Psychiatrie soutěž o ceny na téma „Jak lze pro ústavy získati lidumilné opatrovníky a dozorce?“. Ředitel pražského ústavu dr. Riedl preferoval jako opatrovníky vysloužilé vojáky přivyklé disciplíně. Heinroth, ředitel ústavu v Sonnesteinu poblíž Drážďan (který nejen pro pražské psychiatry představoval vzorový ústav), doporučoval na 200 pacientů 12 opatrovníků, 6 nosičů jídla, 6 opatrovníků tělesně nemocných, 4 lázeňské sluhy a 4 sluhy v separacích. Jde ovšem o různé specializace v rámci ošetřovatelských služeb. Těžko je můžeme srovnat s doporučením francouzského psychiatra Esquirola – 1 ošetřovatel na 10 nemocných – nebo s Riedelovým (primář ústavu v Praze, později ve Vídni) doporučením 1 opatrovníka na 6 nemocných.

Doporučovalo se, aby ze služby byli okamžitě propuštěni syfilitici, opilci, ti, kteří se dopustili krádeže, týrali a ponižovali nemocné, posilovali je v bludech nebo se přes pokárání chovali neuctivě k představeným. Vedoucím opatrovníkem se neměl stát nikdo z místních, aby neměl k ostatním závazky. Výpověď byla oboustranně čtrnáctidenní. Od třicátých let 19. století existovaly písemné instrukce, které měl ranlékař každý měsíc všem připomínat. Vzhledem k nízkým odměnám bylo obtížné najít vhodné zájemce o tuto službu. V roce 1844 si ústavní primář v přípisu ředitelství nemocnice stěžoval, že od opatrovníků je třeba žádati vysoký stupeň trpělivosti, stálosti, zmužilosti, inteligence, rozmyslu, obratnosti a služební horlivosti, a to vše za pouhých 7 zlatých měsíčně. Proto se do služby hlásí jen lidé bez zaměstnání, „individua nezvyklá kázni a pořádku“, jejichž posledním útočištěm je ústav. Přijatí musí být ke službě teprve vychováni a zcela neschopní propuštěni. Proto navrhl zřízení opatrovnické školy, v níž by sám učil po vzoru berlínské nemocnice Charité (od roku 1832).

Právní postavení opatrovníků v polovině 19. století bylo řešeno říšským zákonem o čeledi, nelišilo se podstatně od postavení čeledínů a děveček na venkově. Pracovní doba opatrovníků byla nekonečná. K opuštění ústavu potřebovali propustku. Spali v ložnicích s nemocnými. Pokud byli opatrovníci manželé, měli v sále s nemocnými společné lůžko oddělené závěsem. Nocování s nemocnými se v některých ústavech udrželo až do poloviny 20. století. Dr. Jan Hraše, první ředitel dobřanského a bohnického ústavu, konstatuje (1916), že nejenže jsou ústavy přeplněné pacienty, ale ve skutečnosti je nouze o lůžka ještě větší, než se oficiálně uvádí, protože v části lůžek nocují opatrovníci. Za prohřešky proti povinnostem mohl být až do roku 1836 opatrovník trestán tělesně a do roku 1841 „temnou komůrkou o chlebu a vodě“.

Rozvoj profese

Pro zlepšení motivace byla alespoň vytvořena z opatrovníků, kteří se ve službě osvědčili, II. kategorie s platem 9 zlatých a později III. kategorie za 12 zlatých. Všichni opatrovníci dostávali ročně 10 zlatých na ošacení a měli nárok na ústavní stravu za nízký poplatek. Za dozor v dílnách byli zvlášť placeni. Velmi účinnou byla totiž resocializace nemocných v tzv. koloniích se zemědělskou výrobou a v dílnách. Za práci dostávali pacienti větší dávky stravy a drobné odměny, někdy v „místní měně“ ústavu. V pokrokových ústavech byli takto nemocní zaměstnávání od 2. čtvrtiny 19. století, v druhé polovině 19. století všude v Evropě, kde byly ústavy, a také v Severní a Latinské Americe a v Austrálii. Na pacienty dohlíželi opatrovníci, kteří ovládali příslušné řemeslo, ale vedle nich tam byli zaměstnáni také zemědělci a řemeslníci.

Opatrovníci také organizovali zábavné podniky nemocných, koncerty, divadla, taneční zábavy, výlety atd. Vzdělaní nemocní pracovali v ústavní knihovně nebo v administrativě ústavu, pro negramotné bylo někdy a někde organizováno vyučování. Opatrovníci také mnohdy společně s pacienty vytvářeli ústavní orchestry a na přelomu 19. a 20. století také organizovali cvičení a sportovní turnaje. V poslední čtvrtině 19. století byla stabilizace zaměstnanců včetně opatrovníků podporována nejen služebním oděvem a obutím, ale pro osvědčené opatrovníky bylo budováno také skromné bydlení. Oblečení opatrovnic připomínalo oblečení služebných v měšťanských rodinách, v třídním oddělení (I. a II. třída podle výše ošetřovného) oblečení služebného personálu v bohatých sídlech. Oblečení mužů s krátkými kabátky a většinou s čepicemi se štítkem připomínalo uniformy vrátných nebo strážníků a bylo v evropských zemích, v nichž byly budovány ústavy pro duševně choré, velmi podobné. Platy opatrovníků byly zhruba o 20 procent vyšší než platy opatrovnic.

Haar u Mnichova – klíče a kličky na okna na provázku jsou praktické a také odznakem postavení

Na porod a šestinedělí dostávali opatrovnice volno. Fluktuace opatrovnictví byla poměrně velká. Na konci 19. a začátku 20. století byly budovány nové a nové ústavy, do kterých odcházeli zkušení opatrovníci ze zavedených ústavů. Na konci 19. století začaly početně převládat opatrovnice nad opatrovníky. V případě invalidity po desetileté službě (po roce 1860) měli opatrovníci nárok na důchod 6–12 krejcarů denně podle dosaženého zařazení a odpracovaných let (to bylo asi 50 procent platu).
Rozdíl ve společenském postavení opatrovníků na jedné straně a administrativních pracovníků a lékařů na straně druhé je dobře patrný z plánu na vybudování ústavu v Bohnicích z roku 1899. V rozpisu stavby se počítá s naturálním bydlením ředitele ve vile o 6 pokojích, pro primáře ve vilách o 4 pokojích, podobně pro správce, třípokojové byty pro kontrolora a lékaře sekundární, pro opatrovníky se počítalo s ubytovnou se sály nocležními s 6–12 lůžky a k nim přiléhající koupelnou, záchodem, jídelnou a komorou pro uložení oděvů. Vedle toho se počítalo s koloniemi pro rodiny opatrovníků. Opatrovníci měli podobné postavení jako zaměstnanci v prádelně, kuchyni nebo v údržbě. To se měnilo pozvolna s růstem vzdělání opatrovníků.

Blázince patřily po reformě státní správy v roce 1861 pod zemské správy jednotlivých zemí (Čechy, Morava, Slezsko), podobně jako jiné „humanitární“ ústavy (porodnice, nalezince, blázince, ústavy slepců), nikoli ke „zdravotnictví“, které bylo spravováno státem. To předurčilo podfinancovanost a okrajové postavení s nižším zájmem odpovědných orgánů státní správy i do budoucna. Až do sedmdesátých let 20. století byl v ČSSR zejména ve venkovských psychiatrických léčebnách vedle kvalifikovaných zdravotních sester jistý podíl tzv. „psychozemědělců“ bez odborné kvalifikace.


O autorovi: MUDr. Ivan David, CSc. Psychiatrická léčebna Bohnice, Praha Psychiatrická léčebna Bohnice, Praha (ivan.david@plbohnice.cz)

Ohodnoťte tento článek!