Soužití k zabití z knihy autorů Ivanky Deváté a Miroslava Plzáka

Vojtíku,**

jestliže tys byl mým dopisem zastřelen tak definitivně, že jsi nemohl ani dospět k rozhodnutí, zda jsem milá, či vážená, já jsem si po přečtení tvé odpovědi zachovala ženskou odolnost, takže tě mohu vcelku hravě ohodnotit jako bezcitného ďábla. Vlastně jen ďábla, jelikož těžko nalézti satana laskavého a soucitného, pokud nenatrefíme zrovna na polidštěného Trepifajksla. Celá léta jsem vláčela břemeno viny, ale ty jsi je jedním dopisem odfoukl jako pírko. Mám totiž neodbytný pocit, že jsi mi dávno uštědřenou ránu vrátil s nebývalou razancí. Patrně nesvědčí ve prospěch mé duševní zralosti, že jsem se těšila, jak mi okamžitě počneš vědecky foukat bebíčko. Místo toho jsem se dočkala nesouhlasu a výtek. Tak takhle jsem si to, lékaři duší, nepředstavovala!

Prý je to moje chyba, nemám-li vlastní záliby. Mám záliby!!! Než se narodila Barunka, pokračovala jsem ve francouzštině, a to velmi úspěšně. Vášnivě ráda luštím křížovky, výhradně ty těžké. Pletu a háčkuji, což sice vypadá jako záliba slepičí, avšak dílka z mých rukou vzešlá nesou pečeť umělecké tvorby. Barunka byla do jisté doby nejkrásněji opletené dítě, jaké kdo kdy viděl. Hrála jsem rovněž tenis a neunikla mi žádná, pozornosti hodná, literární novinka. To vše vzalo za své.

Hochu, abych já mohla pěstovat hobby, musela bych mít kuchařku, pradlenu a chůvu. Nepochybuj, že bych místo žehlení raději pružně poskakovala v krátké sukénce po kurtu s inženýrem Kolínským, který jest nezadaný fešák. Jak mám pak s žehličkou v ruce vřískat radostí, že tam místo mne poskakuje choť se svou kolegyní Tamarou? Mám snad čerpat potěšení z toho, že Věran nemá sukénku?

Křivdíš mi i jinak. Samozřejmě je mi milejší manžel sportovec než hospodský povaleč. Netoužím ani po muži – strejdovi, jenž obchází byt s kladívkem. Ve vytahaných teplácích. Ale někdy by manžel doma být měl, ne? Aspoň občas by mohl říct: „Poslyš, dnes večer, milá má, vyperu sobě pyžama. Nečekám tvůj dík, jdi si na aerobic.“ Jenže můj muž se chodí domů jen najíst a vyspat. S rafinovaností sobě vlastní začlenil tenis, plavání a lyže do rámce pracovních povinností, jelikož právě při těchto příležitostech získává vzácné informace, pěstuje styky a navazuje výhodná přátelství. A jen Bůh ví, co všecko navazuje. Protože on šťastný je.

A už jsem zase u onoho zrádného pojmu štěstí, jehož existenci ses mi pokusil vymluvit. Proč tedy pořád všichni říkají: Nebyla s ním šťastná – Píše, že je konečně šťastná? Mia Farowová hovoří o své babičce: „Mary Frazerová byla krásná a zábavná žena, nebyla však šťastná.“ Zdá se, že pouze doktoru Vojtěchu Pešlovi bohové z protekce prozradili, že štěstí neexistuje, zatímco nám, milionům blbečků, nikdo nic neřekl. Leč dosti jízlivosti. Patrně jí podvědomě nahrazuji vřelost, kterou jsi v mém prvním dopise postrádal. Vojtíku, já vím, že nemůžeme celé hodiny, týdny a roky pociťovat závratnou duševní slast. Je to vskutku spíš pohoda, které ze zvyku říkáme štěstí. Tato pohoda jen zřídka nabývá intenzity pronikavého blaha, a to většinou nečekaně a v situacích zcela všedních. Pamatuji se, jak jsem asi přede dvěma lety vytahovala z trouby tvarohové buchty a Barunka zatleskala a zvolala: „Buchty! Maminko, ty jsi tak hodná!“ Vzápětí zarachotily klíče a Věran v předsíni zajásal: „Tady to voní!“, načež vešel do kuchyně a rošťácky se zašklebil: „Mé zlaté buchty, všecky vás mám rád, ale ty s tvarohem dneska nejvíc.“

Říkej si, co chceš, tehdy jsem byla šťastná. Věděla jsem, že mě miluje má dcerka, můj muž, že jsem jim udělala radost a přičinila se o krásnou pohodu večera, který se promítne i do příštího dne. Jenže čas je drahej (tvaroh taky), a tak nemůžu péct každý den. Ostatně kdybych i nakrásně pekla, toto potěšení by časem zevšednělo. Jako všechno. Jako já. Asi.

Hádám, že tě moje žvanění neuspokojuje, že prahneš po manželských konstantách. Nuže, tady je máš.

Narodila jsem se – jako bys to nevěděl, surovče! Věran je očtyři roky starší. Dítě jedno, v mých osmadvaceti. Byt dva a půl plus jedna. V malém pokojíku spí Barunka, velký pokoj je zařízený jako obývací, s psacím stolem pro Věrana. V ložnici mám stolek já. Byt je hezký, vzdušný, topení WAW, v koupelně karma. Já jsem vedoucí zpravodajské redakce v Plzeňském deníku, Věran redaktor a moderátor v plzeňském rozhlase. Finanční podmínky dobré. (Kdo kdy řekne, že má dost?) V létě dovolená u moře, v zimě hory.

Tak. Vůbec ale nechápu, jak můžeš na základě strohých faktů započít s terapií mého manželství, které není snad ještě vysloveně marod, ale rozhodně na něj už něco leze. Řekla bych, že má zvýšenou teplotu, kdyby u nezdravých vztahů nešlo spíš o vychládání. Dobrá, nechám to na odborníkovi.

Ohodnoťte tento článek!