Syndrom vyhoření

Ke zjištění stupně vyhoření lze použít celou řadu nejrůznějších dotazníků. Tuto skutečnost lze však zjišťovat také pozorováním vlastních pocitů, nebo je ji možné poznávat i u druhých lidí tím, že vnímáme neobvyklosti nebo změny v jejich chování.

V určitých zdravotnických profesích se s projevy syndromu vyhoření počítá jako s následkem zvýšeného pracovního stresu. Jedním z důvodů, proč je důležité se této otázce věnovat, je, že důsledky emočního vyčerpání zdravotnického personálu ovlivňují negativně i pacienta. Praktická část výzkumné práce byla z velké části zaměřena na souvislost syndromu vyhoření a kvality sociální opory a sociálních kontaktů na pracovišti, což nepochybně ovlivňuje psychické potíže spojené se syndromem vyhoření.

Použity byly dva dotazníky

1. Dotazník, v němž sestry odpovídaly na otázky, zjišťující základní profesní data, znalosti o syndromu vyhoření, vztah k pacientům, vztahy s nadřízenými a se spolupracovnicemi.

2. MBI – Maslach Burnout Inventory, který je používán v nespočetných studiích v zahraničí ke sledování syndromu vyhoření u zdravotnických profesí. MBI má tři faktory: dva jsou negativně laděné pocity emocionální vyčerpání (EE – Emotional Exhaustion) a pocity odosobnění v práci (DP depersonalization), jeden je laděn pozitivně -osobní uspokojení z práce (PA – Personal Accomplishment). Do vyhrazených políček respondentky zaznamenávaly k otázkám číslice na sedmibodové stupnici podle síly pocitů (1 -vůbec až 7 – silně). U nás se s tímto světově proslulým dotazníkem pracuje málo. Byla použita česká verze vytvořená pro Zdravotní ústav se sídlem v Brně (PhDr. Zdeňka Židková), k dispozici nejsou zatím žádné české normy.

Sledovaný soubor tvořilo 48 sester z oboru intenzivní medicíny (pracoviště resuscitační péče a operační sály). V tomto oboru pracují spíše sestry mladší a sestry středního věku, což je jistě dáno náročností práce. Sestry starší než 40 let reprezentovaly přibližně desetinu souboru, polovina souboru byly ženy středního věku, poměrně velkou část souboru tvořily mladé ženy -téměř 40 %. Z celého souboru desetina sester měla dlouhou praxi (nad 20 let) a desetina sester měla velmi krátkou praxi (do tří let).

V oblasti týkající se znalostí syndromu vyhoření bylo možno jednoznačně konstatovat, že naprostá převaha sester těchto oborů se domnívala, že je teoreticky vyzbrojena informacemi o syndromu vyhoření (graf 1).

Znalosti získávají sestry převážně v odborných kruzích (ve škole 38 %, z odborných časopisů 36 %), téměř desetina z nich patří k těm, které se domnívají, že měly více možností se s obsahem tohoto termínu seznámit. Potěšující je, že pro žádnou ze sester nepředstavoval tento pojem novinku. Z odpovědí také vyplývá, že převážná část dotazovaných byla správně informována o tom, že syndrom vyhoření není záležitostí pouze lékařských oborů, ale že se týká i dalších tzv. „pomáhajících profesí“. Zajímavé je, že při výběru příčin vzniku syndromu vyhoření si žádná ze sester nevybrala možnost „velké nadšení“, které bývá uváděno v literatuře jako jeden z hlavních předpokladů pro rozvoj syndromu vyhoření, značná část sester si však vybrala tvrzení velmi podobné obsahem „nesplněné ideály“. Varující je, že pětina sester uvádí jako příčinu možného vyhoření finanční podhodnocení práce (graf 2).

Vyhoření, nebo únava?

Přehled potíží spojených se syndromem vyhoření u sester svědčí spíše pro fakt, že u sester nejde o stav vyhoření, ale spíše o nadměrnou únavu, přepracovanost a pocit tlaku na výkon, který je na těchto odděleních na sestry kladen. Z tabulky 1 vyplývá, že většinu položek dotazníku MBI sestry nehodnotí ani výrazně pozitivně, ani výrazně negativně. V oblasti emocionálního uspokojení (EE) výsledky popírají to, že by šlo o syndrom vyhoření. Práce sestrám nepřináší pocity marnosti, neuspokojení a velký stres, sestry pouze konstatují, že se v závěru pracovního dne cítí být na konci svých sil. V oblasti odosobnění (DP) sestry použily z hodnoticí škály, která jim byla nabídnuta, také spíše příznivá hodnocení.

Výrazně pozitivně vyšlo konstatování: „Mám pocit, že někdy se svými klienty / pacienty jednám jako s neosobními věcmi“. Jinak řečeno sestry nemají pocit, že by se k pacientům tímto způsobem chovaly. Dalším bodem, který popírá neosobní přístup sester, byly věty: „Od té doby, co vykonávám svou profesi, stal / a jsem se méně citlivou / ým k lidem“ a „Nezajímá mne, co se děje s mými klienty / pacienty“. I zde sestry uváděly nízkou hodnotu, což ukazuje, že jim nedělá problémy chovat se k lidem lidsky a citlivě.

Dalším příznivým faktorem je to, že sestry nepociťují, že by je klienti / pacienti viděli jako zdroj svých problémů, tedy k nim pociťovali averzi vzhledem k neuspokojení svých potřeb.

V osobním uspokojení (PA) můžeme vidět, že sestry zastávají názor: „Velmi dobře rozumím pocitům svých klientů / pacientů“, „Dovedu u svých klientů / pacientů vyvolat uvolněnou náladu“ a „Za roky své praxe jsem byla úspěšná a udělala hodně dobrého“. To jsou tři položky, ve kterých sestry uvádějí kladné hodnocení, ostatní zůstávají alespoň v oblasti průměru, výrazně negativní hodnocení se nevyskytlo.

Souvislosti mezi otázkami na mezilidské vztahy (k pacientům i kolegyním) a mezi stupněm vyhoření sester se neukázaly. Je to dáno nejspíš tím, že faktorů působících na pracovištích v nemocnicích je velmi mnoho a najít ty, které přímo ovlivňují rozvoj syndromu vyhoření, je velmi těžké. Svou roli také určitě hraje náročnost na znalosti a nutnost vysoké odbornosti, která může být kompenzací proti syndromu vyhoření.

Věk, délka praxe, ani osobnostní vlastnosti sester neměly vliv na pocity sester v oblasti vyhoření. Zdá se, že vztah a přístup k pacientovi není při vzniku syndromu vyhoření natolik důležitý, jako vztahy s ostatními na pracovišti a zvláště vztahy s vedoucími pracovníky. Významné a varující se zdá zjištění, že tam, kde sestry v dotazníku udávaly, že na oddělení vnímají u kolegyň příznaky syndromu vyhoření, jsou tyto pocity jednoznačně spojovány s atmosférou na pracovišti, hlavně spokojeností s vedením pracovního týmu, jak ukazuje tabulka 2. Mělo by být upozorněním pro staniční sestry, že od vedoucí funkce se očekává kvalifi kovaný výkon, a proto tam musejí být lidé, kteří mají předpoklady a schopnosti sjednotit všechny sestry na pracovišti pro společné cíle.

Závěrem lze konstatovat, že sestry v oboru intenzivní medicíny nejsou ani tak vyhořelé, jako unavené a pod velkým tlakem, který je na ně kladen z pohledu plnění povinností. Je důležité si nejprve přiznat a uvědomit, co děláme špatně a ve kterých situacích se nechováme tak, jak bychom měli. V této věci musí ale začít každý sám u sebe. Lidé jsou jedineční, a proto je zapotřebí individuální zhodnocení sebe sama (sebekritika) a posléze snaha změnit to, co nám nevyhovuje.

Závěry této práce by měly přispět k tomu, abychom si ve zdravotnictví uvědomili důležitost dobrých vztahů a sociálních opor na pracovišti, s tím samozřejmě úzce souvisí i otázka ohodnocení práce sester. Pro zamezení výskytu syndromu vyhoření jsou toto jistě jedny z nejdůležitějších předpokladů.


SOUHRN

Článek se zabývá syndromem vyhoření u sester pracujících v urgentní péči. Byly použity dva dotazníky a sledovaný soubor tvořilo 48 sester.

SUMMARY

The article addresses burn-out syndrome among nurses working in the emergency medicine. Two questionnaires were used and 48 nurses included in the study.

Ohodnoťte tento článek!