Syndrom vyhoření bohužel není minulostí

Syndrom vyhoření můžeme sledovat na třech úrovních. Na psychické úrovni se projevuje pocitem celkového vyčerpání, ztrátou motivace, depresivním laděním, pocity smutku a frustrace, projevy cynismu, negativismu a hostility vůči klientům.

Na fyzické úrovni se objevuje rychlá unavitelnost, bolesti hlavy, poruchy spánku, poruchy krevního tlaku, zvýšené riziko závislosti všeho druhu. Na úrovni sociálních vztahů lze pozorovat výraznou tendenci redukovat kontakt s klienty, často i kolegy a rodinnými příslušníky, zjevnou nechuť k vykonávané profesi, nízkou empatii.

Proč právě sestry?

Se syndromem vyhoření se setkáváme především u těch profesí, jejichž pracovní náplní je pomáhat lidem. Zodpovědnost za životy a pohodu pacientů může být na jedné straně zdrojem uspokojení z práce, na druhé straně se ale sestry mohou při této náročné práci cítit vyčerpané a citově opotřebované. Mezi stresující faktory patří pracovní přetížení, vztahy s nadřízenými, vztahy na pracovišti a v současné době i nedořešené kompetence sester. Na syndromu vyhoření se velkou měrou podílí i nepravidelný pracovní rytmus. To, že sestry většinou nemusejí nést odpovědnost za zásadní rozhodnutí týkající se léčebného plánu, neznamená, že by byly vystaveny menšímu stresu. Jednak vedou a řídí ošetřovatelskou péči formou ošetřovatelských plánů a dokumentace, a jednak s nemocnými tráví většinou podstatně více času než lékaři. Proto se jich duševní i tělesné problémy pacientů více a častěji dotýkají.

Výzkumné šetření

Do výzkumu bylo zařazeno celkem 104 sester pracujících v oblasti akutní a chronické péče, z nichž 52 pracovalo na exponovaných pracovištích (na metabolické a koronární JIP) a 52 sester bylo ze standardních oddělení geriatrie.

Byly stanoveny tyto cíle: 1. Zjistit, zda existuje souvislost mezi intenzitou syndromu vyhoření a věkem zdravotních sester, jejich zdravotním stavem, délkou praxe i pracovního poměru na stávajícím oddělení, výskytem myšlenky na odchod ze zdravotnictví, kouřením a délkou cesty do zaměstnání. 2. Porovnat výskyt syndromu vyhoření na dvou uvedených typech oddělení.

K výzkumu byl použit dotazník vlastní konstrukce, dále oficiální dotazník Maslach Burnout Inventory (MBI) od Christiny Maslach a pro doplnění řízený rozhovor. MBI slouží k zjišťování stupně syndromu vyhoření v oblasti citového vyčerpání, odosobnění a snížení pracovního výkonu. V závislosti na počtu dosažených bodů byla každá kategorie hodnocena třemi stupni vyčerpání – nízké, střední a vysoké. Ke zpracování dat byla použita metoda dvoustupňového třídění do kontingenčních tabulek. Hypotézy byly ověřovány pomocí testu *2 (chí-kvadrát).

Výsledky a diskuse

Výsledky MBI dotazníku u celého souboru respondentek (graf č. 1) ukázaly, že vysoká intenzita syndromu vyhoření se objevila u dotazovaných sester z obou pracovišť akutní a chronické péče v oblasti citového vyčerpání. Více než polovina sester byla v kategorii odosobnění na střední míře vyhoření. Dosažené hodnoty v těchto oblastech jsou jistě alarmující. Zdá se, že syndrom vyhoření postihuje nejvíce emocionální oblast osobnosti sestry, což je velice negativní jev, pokud se zaměřujeme nejen na důsledky v pracovním životě sestry, ale i na její osobní spokojenost. Test *2 ukázal vysokou závislost, a tím potvrdil vliv uvedených rizikových faktorů na stupeň syndromu. Potvrzení téměř všech našich hypotéz svědčí o tom, že v této oblasti není něco v pořádku. Při porovnávání syndromu vyhoření u sester v jednotlivých oblastech akutní a chronické péče (grafy č. 2, 3 a 4) bylo zjištěno, že v oblasti citového vyčerpání a odosobnění jsou syndromem vyhoření více postiženy sestry z chronické péče. Myslíme si, že sestry trpí více po psychické stránce z důvodu častého setkávání se se smrtí a utrpením nemocných v závěrečném období života. Objevují se u nich i pocity beznaděje z nízké efektivity poskytované péče. Pracují často s velkým počtem starých a opuštěných klientů s nevyhovujícími a nenaplněnými mezilidskými kontakty. Mnozí pacienti z LDN mají nevyléčitelná onkologická onemocnění a měli by zbytek svého života strávit spíše v hospicích, kde jsou daleko komplexnějším způsobem a možná i kvalitněji uspokojovány jejich bio-psychosociální potřeby.

Právě časté utrpení těchto pacientů se velice negativně odráží v emocionální stránce osobnosti sester. V kategorii snížení pracovního výkonu byla situace zcela opačná. Zde syndrom vyhoření jednoznačně převládá u sester z akutní péče.

Na obou definovaných pracovištích pracovaly sestry ve 12hodinových směnách. Dvanáct hodin pracovního nasazení na pracovišti intenzivní péče, kde jsou často pacienti ohroženi na životě, bývá v porovnání s dvanácti hodinami péče o dlouhodobě nemocné často náročnější na neustálou pozornost a soustředění se na práci.

Jak se syndromu vyhoření bránit?

Jako u většiny onemocnění, tak i zde má prvořadý význam prevence. Doplňující řízený rozhovor, který byl zaměřen na pracovní prostředí respondentek, ukázal určité nedostatky ve vztahu sester s nadřízenými pracovníky a lékaři. Jako negativní se ukázalo, že sestry si převážně stěžují na to, že je jim necháván velmi malý prostor na vyjádření názoru, mají pocit malé spoluúčasti na rozhodování o záležitostech pracoviště. Z výsledků jsou patrny ne vždy dobré interpersonální vztahy, především týkající se vztahu sestra-lékař. Z výzkumu vyplynulo, že sestra od lékaře jako svého nejbližšího spolupracovníka slyší málokdy slova povzbuzení, vděku či chvály.

Ze strany managementu je stále co zlepšovat. Organizace by se měla zaměřit na profesní růst a další vzdělávání svých zaměstnanců, měla by vytvářet podmínky pro efektivní týmovou práci, poskytnout odpovídající finanční ohodnocení, které má význam praktický i morální, delegovat pravomoce nadřízených na podřízené, vedoucí pracovníci na všech úrovních by měli být schopni komunikovat a neměli by zbytečně psychicky traumatizovat podřízené, zapomínat by se nemělo ani na morální ocenění.

Sama sestra by měla ve svém osobním životě dbát na zdravou životosprávu, naučit se odpočívat, pěstovat své koníčky, dál se vzdělávat, nebát se změn a umět si stanovit dosažitelné cíle.

Závěr

Snahou nás všech je zlepšení ošetřovatelské péče, proto nám nemůže být lhostejný alarmující výskyt syndromu vyhoření u našich sester. Výsledky výzkumu byly sděleny vedoucím pracovníkům z pracovišť, kde výzkum probíhal. Reakcí bylo překvapení, u některých i snaha hledat východisko. Na závěr je nutno znovu připomenout, že zaměřit se na prevenci vyčerpání je to nejdůležitější, co pro sebe i druhé můžeme v tomto směru udělat.


SOUHRN

Výzkum, který byl prováděn v rámci zpracování diplomové práce na 1. LF UK v Praze, ukázal, že syndrom vyhoření je bohužel stále aktuální, a proto je důležité jej včas diagnostikovat a hlavně mu účinně předcházet. Z našeho výzkumu vyplynulo, že polovina sester ze souboru dotazovaných byla v kategorii odosobnění ve střední míře vyhoření a více než třetina sester vykazovala v oblasti citového vyčerpání vysokou intenzitu vyhoření. Povolání sestry patří mezi riziková a ukazuje se, že v různých oblastech ošetřovatelské péče se projevuje syndrom vyhoření rozdílně.

SUMMARY

The research that has been done for the purpose of a master’s theses in the 1st Faculty of Medicine of Charles University has shown that the burnout syndromme is still a common problem, therefore early diagnosis and prevention is important. According to the findings of the study half of the questioned nurses showed moderate burnout in the category of depersonalisation and more than one third of the nurses showed high intensity of burnout in the field of emotional exhaustion.


O autorovi: Mgr. Helena Novotná, Interna 1, Okresní nemocnice Tábor PhDr. Marie Hlaváčová ÚTPO, 1. LF UK, Praha

Ohodnoťte tento článek!