Syndrom vyhoření – riziko ohrožující zdravotnické pracovníky

Pro duševní zdraví je důležitá víra ve smysl poslání, vědomí potřebnosti a toho, že je vždy možné nalézt něco, na co se lze těšit, že je vždy možný další rozvoj.

SUMMARY

For good mental health it is necessary that we have a meaning of life, feel useful and can find something that we can look forward to.

S pojmem „burnout“ se setkáváme v odborné literatuře od poloviny 70. let 20. století. Výraz pochází z anglického originálu známého jako vyhoření, vypálení, vyhasínání. Syndrom vyhoření znamená ztrátu profesionálního zájmu nebo osobního zaujetí u příslušníků některých pomáhajících profesí. V české odborné literatuře je syndrom vyhoření nejčastěji uváděn v kontextu problematiky osobnosti ve zdravotnických nebo sociálních profesích, u nichž jsou pracovní náplní různé formy služeb druhým lidem. V našem případě se jedná o sestry, lékaře, psychology, psychoterapeuty a sociální pracovníky.

Vážně jsou pak ohroženi pracovníci hospiců, jednotek intenzivní péče, onkologických a gerontologických oddělení či léčeben dlouhodobě nemocných, kde už neexistuje naděje na vyléčení. Vyhoření není nemoc, ale proces, který často začíná již velmi záhy v průběhu kariéry pomáhajícího. Je to stav emočního a fyzického vyčerpání s výrazným snížením energie, chronickou únavou a celkovou slabostí, ke kterému dochází v důsledku chronického stresu. Vyčerpání je provázeno pocity beznaděje, bezmoci, zklamání, únavy, negativním postojem k sobě samému, ztrátou zájmu o svou práci, rutinou, kdy osoba již nevidí důvod dalšího vzdělávání a osobního růstu, stále delšími obdobími vyčerpanosti, výkyvy nálad.

Stadia syndromu vyhoření

1. stadium: Zdravotník se snaží pracovat co nejlépe, má velké nadšení, je vysoce angažovaný, touží po úspěchu.2. stadium: Úspěch nepřichází, ideály se nedaří realizovat. Člověk nic nestíhá, je stále v časové nouzi, práce začíná ztrácet smysl. Požadavky nadřízených, klientů a jejich příbuzných začínají obtěžovat.3. stadium: Výskyt těžkých symptomů neurózy, provázený pocitem, že pořád „musí“ něco dělat. Výsledkem je chaos, frustrace a zklamání z pracovního prostředí a systému práce. 4. stadium: Pocit, že „musí“, se ztrácí a obrací se ve vzdor, že „nemusí“ nic, kolegové jej obtěžují už jen svojí přítomností – izolace (depersonalizace), odpoutání od druhých a únik do samoty. Pryč jsou zbytky zájmu a nadšení, zůstala jen únava, pocity zklamání a neschopnost se vyrovnat se vzniklou situací. To vše vede ke snížení pracovního výkonu a práce za těchto okolností pozbývá smysl. Vývoj syndromu vyhoření je plíživý a tím nebezpečný.

Syndromem jsou ohroženi zejména ti, kteří: jsou zprvu nadšeni pro určitou věc, avšak nadšení pomalu ustupuje; neustále zvyšují nároky, jež na sebe kladou, a to bez ohledu na své schopnosti a možnosti; nedokážou se distancovat od nadměrných nároků okolí; nedokážou snížit množství práce na únosnou míru; nepřenesou část své zodpovědnosti na ostatní, vše chtějí mít pod kontrolou; neumějí relaxovat a odpočívat; jsou pod tlakem z více stran; mají nízké sebevědomí, ale vysoké ideály; neúspěch prožívají jako velké selhání.

Jak pomoci „vyhořelým“?

Významnou roli hraje sociální opora, naslouchání a vyslechnutí jedince bez kritizování, rad a dlouhých komentářů. Neméně důležitá je emocionální opora, poskytnutí útěchy a empatie, odborné ocenění a uznání, kdy jedinec vnímá, že jeho úsilí je příznivě hodnoceno a že je doceněna jeho práce. Poskytnutí hmotné pomoci ve smyslu finanční výpomoci, materiální pomoci nebo dárku. Poskytnutí osobní pomoci nebo určité služby, na kterou jedinec sám nestačí. Odborný apel a povzbuzování ve smyslu nabádání, které vede k přehodnocení dosavadních pocitů, postojů a hodnot.

Právě tyto možnosti vzájemné podpory by měli umět využívat zdravotníci ve svých kolektivech. Vzájemná opora a pochopení vytváří příznivou atmosféru na pracovišti a je předpokladem kvalitního léčebného procesu. Obranou proti syndromu vyhoření je prevence a seznamování zdravotnických pracovníků s problematikou syndromu vyhoření, jeho prevencí. V neposlední řadě, aby věděli, na koho se obrátit se svými problémy a kde hledat pomoc.

Preventivní opatření

Smysluplný život a přijmutí skutečnosti, že člověk není dokonalý a může chybovat, stanovení základních životních cílů a jejich postupná realizace; pozitivní emoce, vnitřní rovnováha; pozitivní postoj k sobě samému, umět se pochválit, udělat si radost; naučit se odpočívat, dělat si přestávky, doplňovat energii, mít své zájmy, relaxace; citové zázemí a fungující partnerský vztah a rodina, pozitivní mezilidské vztahy; naučit se odmítat – říkat NE, asertivita; spoluvytvářet dobré pracovní prostředí, podílet se na týmové práci, vážit si spolupracovníků; pozitivní prožitky; pomoc druhým a mít radost a potěšení z vlastní práce.


Eva Herkuczová, DiS. JIRP neonatologie, Gynekologicko-porodnická klinika, VFN Praha (eva.herr@seznam.cz)

Ohodnoťte tento článek!