Syndrom vyhoření trochu jinak

Máte pocit, že vám práce nepřináší požadované uspokojení? Že se čím dál tím míň těšíte do práce a představa dvanáctihodinové směny s kolegyněmi, kolegy a pacienty ve vás vyvolává nechuť? Dlouhodobě u sebe sledujete zvýšenou míru fyzického a duševního vyčerpání a následnou únavu, popudlivost a negativní psychické ladění, cynický přístup k práci a pacientům? Trpíte poruchami spánku, nevolnostmi, bušením srdce nebo problémy s dýcháním? Dříve jste byli z práce nadšení, těšili jste se do ní a nyní už vás práce frustruje?

Vaše odpověď zní ano? Nebo si říkáte „o syndromu vyhoření jsem už slyšela mnohokrát, mě se netýká“? Opak je pravdou! Syndrom vyhoření je i nadále součástí práce pomáhajících profesí a bohužel se velmi málo energie věnuje na prevenci jeho vzniku. Poprvé byl tento pojem popsán americkým psychoanalytikem H. J. Freudenbergerem (1980), který definoval syndrom burnout jako vyhasnutí motivace a stimulujících podnětů v situaci, kde péče o jedince a neuspokojivý vztah jsou příčinou, že práce nepřináší očekávané výsledky. V USA je uznán jako nemoc z povolání. Syndrom vyhoření nebo vyhasnutí se týká všech povolání, ale nejčastěji je spojován s tzv. pomáhajícími profesemi, mezi které řadíme zdravotníky, učitele, policisty a mnohé jiné. Všeobecně lze říci, že jsou k rozvoji syndromu vyhoření náchylnější ty profese, kde jsou zaměstnanci v každodenním úzkém kontaktu s lidmi. V našem případě to jsou pacienti, kolegyně a kolegové v multidisciplinárním zdravotnickém týmu. Někteří autoři se shodují na tom, že syndrom vyhoření pravděpodobněji může vzniknout u pomáhajících profesí, jejichž představitelé jsou zvýšeně senzitivní. Nedokážou zvolit přiměřenou míru citové angažovanosti nad trápením pacienta, být tzv. empatičtí. Je prokázán fakt, že určité typy osobností jsou k tomuto syndromu predisponovány více než jiné. Jedním z nejdůležitějších hledisek je podíl introverze daného jedince a také jeho copingové strategie. Ze sociálních faktorů se jako zásadní jeví úroveň vztahů jednotlivce obecně, tj. v podstatě jeho sociální zázemí. Naopak roli nehraje věk, délka praxe ani typ oddělení, na kterém pracuje. Dalšími možnými faktory, které mohou mít vliv na rozvoj syndromu vyhoření, jsou neustále se zvyšující nároky na profesi, jak ze strany samotných zdravotníků a profesních organizací na vládní, nevládní a mezinárodní úrovni, tak ze strany společnosti. Laická veřejnost mnohdy klade na sestry nepřiměřeně vysoké nároky nebo na ně nahlíží jakousi „zkreslenou optikou“. Podle výzkumů se jeví, že jedním z důvodů tohoto pohledu je fakt, že pacienti/ klienti u sester více oceňují a také očekávají pozitivní osobnostní charakteristiky (jako např. náklonnost, vstřícnost…) než perfektní odborné znalosti a dovednosti.
Kopřiva (2000) popisuje tři základní mezníky, za kterých se může syndrom vyhoření rozvinout. Mezi ně řadí ztrátu ideálů. V mnohých publikacích můžeme pojem ztráty ideálů najít pod heslem „kdo hořel, vyhořel“. Syndrom vyhoření může tedy nastat, jestliže sestra pro svou práci plane. Velmi často se tak může stát, když sestra vstupuje do prvního zaměstnání ve zdravotnickém zařízení, je plná ideálů a mnohdy nerealistických představ, které mohou být výslednicí předešlého teoretického studia, ale mohou vzniknout například i vlivem médií. Po konfrontaci s každodenní pracovní realitou přichází rozčarování. Čím jsou u sestry představy a ideály o její profesi v konfrontaci s realitou markantnější, tím je rozčarování a vznik syndromu vyhoření v průběhu výkonu profese rychlejší. Dále Kopřiva (2000) poukazuje na workoholismus jako na druhý možný faktor, který vede k rozvoji syndromu vyhoření. Workoholismus (odvozené od anglického slova work) je popisován jako závislost na práci. Pojem byl poprvé popsán v USA, jako analogie se slovem alkoholismus. V české literatuře se s tímto pojmem můžeme setkávat od 90. let 20. století. Třetí a poslední vyvolávající faktor, který Kopřiva (2000) jmenuje, je teror příležitostí, kdy sestra není schopna odmítnout další úkoly a je jimi přehlcena. V praxi to nemusí být jen příležitosti, které by sestře přímo pomohly při vzestupu po kariérním žebříčku, ale mohou to být každodenní pracovní úkoly. Všechny to dobře známe, když v jeden moment začne neodbytně zvonit telefon a signalizace na pokoji pacientů, ve dveřích stojí lékař, který velmi nutně potřebuje najít rtg snímky některého z pacientů. A co teď, co dříve? Sestra prožívá vnitřní konflikt. Jaké činnosti se má věnovat dřív? Má jít na pokoj k pacientovi, zvednout drnčící telefon, nebo vyhovět žádosti lékaře? A to je jen špička ledovce. Nedostatek času, souběžná přítomnost mnoha stresorů a neschopnost pohotového rozhodování jsou dalšími negativními hybateli v rozvoji syndromu vyhoření u sester.

Jak předejít syndromu vyhoření

Co tedy dělat pro to, aby syndrom vyhoření vůbec nevznikl? Staré pořekadlo našich babiček praví, že gram prevence je lepší než kilo léčby. Udělejte si tedy čas na své koníčky, sami na sebe, rodinu a přátele. Naučte se říkat ano, ale i ne s ohledem na svoj tělesné a psychosociální limity. Uvědomte si, co je pro vás v životě důležité a jaké máte priority. Dělejte si přestávky a uvědomte si, že jste jen lidé s omezenou kapacitou energie. Přistupujte k sobě s laskavostí a vlídností, stejně tak jako pečujete o své pacienty. To bylo něco málo rad, kterými se málokdo z nás v běžném životě opravdu řídí. Existuje ale nějaká odborná pomoc, která funguje i preventivně?
Domníváme se, že zcela jistě ano. A to je supervize. Supervize ve zdravotnických zařízeních zatím ještě není zcela běžným jevem, na rozdíl od sociálních a terapeutických služeb, kde funguje úspěšně již řadu let. Supervizi je možné využít individuálně, ale i skupinově, v tomto případě nejlépe týmově, s ohledem k možnostem a potřebám daného oddělení. Není to kontrola, je to pomoc. Usnadňuje orientaci v pracovním prostředí i našich pocitech spojených s prací s konkrétními lidmi, pomáhá dotvářet obraz profese, reflektuje naše pocity a přání, touhu po realizaci, může definovat i míru našeho ohrožení. Pomáhá nám, potažmo tedy pomáhá našim klientům a pacientům.
S tímto korespondují i názory pregraduálních studentů ÚTPO 1. LF UK, kteří byli dotazováni v rámci kvalitativního šetření, jaká témata by přinášeli do supervizních sezení. Podle

Vaňkové, Markové, Blatnické (2010) jsou to: vztah s klientem, spolupráce v týmu a syndrom vyhoření.
Literatura

FREUDENBERGER, F. J. Burn-Out: The High Cost of High Achievement. Anchor Press, 1980.
JEKLOVÁ, M.; REITMAYEROVÁ, E. Syndrom vyhoření. Praha: Agama, 2006. ISBN 80-86991-74-1.
KOCIÁNOVÁ, R. Personální činnosti a metody personální práce. Praha: Grada Publishing, 2010. ISBN 978-80-2472497-3. KOPŘIVA, K. Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-181-6.
KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie smysluplnosti existence. Praha: Grada Publishing, 2006. ISBN 80-247-1370-5.
RŮŽIČKA, J. a kol. Řízení profesní kariéry zaměstnanců. Praha: VŠE, 1993. ISBN 80-7079-531.
KEBZA, V.; ŠOLCOVÁ, I. Syndrom vyhoření. Praha: SZÚ, 2003. ISBN 80-7071-231-7.
VAŇKOVÁ, M.; MARKOVÁ, E.; BLATNICKÁ, J. Supervize v pregraduální přípravě sester (focus group – skupinová diskuse). S. 47–48. In: CHARVÁT, M.; ŠUCHA, M. (Ed.) Sborník abstrakt. X. česko-slovenská konference kvalitativní přístup a metody ve vědách o člověku. Kvalitativní výzkum a vzdělávání. 24.–25. 1. 2011 Olomouc. Univerzita Palackého v Olomouci. Univerzita Karlova Praha. Sdružení SCAN, 2011. s. 55. ISBN 978-80-86620-30-5.

O autorovi| Mgr. Jindra Blatnická, Mgr. Jana Novotná, Ústav teorie a praxe ošetřovatelství 1. LF UK Praha (jindra.blatnicka@lf1.cuni.cz, jana.novotna@lf1.cuni.cz)

Ohodnoťte tento článek!