Tři měsíce v Arteveldehogeschool

Program Erasmus mě zavedl na zahraniční stáž do Belgie. Dovolte několik dojmů!

Eke-Nazareth – domov pro seniory

Woon-en zorgcentrum de Lichtervelde je domov pro seniory v malém městečku Eke-Nazareth, vzdáleném asi čtvrt hodiny jízdy vlakem od Gentu. Domov je ve vlastnictví sesterského řádu. Skládá se z devíti oddělení po 30 – 40 obyvatelích. Jedno z oddělení je specializované na péči o dementní klienty. Klienti mají na pokojích podle svého přání a možností vlastní nábytek. Je jim nabízena opravdu pestrá škála činností a služeb. Pobyt je stojí kolem 40 euro za den. Zaujalo mě, že pečovatelky pracovaly nejvýše 8 hodin denně (o víkendu, ve všední dny byla pracovní doba 6 – 7,5 hodin), a též belgická otevřenost (do toho zahrnuji mezioborovou spolupráci – zde je i uklízečka členem týmu). Lidé se tu vzájemně respektují (dokonce i klienty s demencí). Káva s kofeinem se tu podává naprosto běžně, stejně jako pivo (převážně nealkoholické).

Velký dojem na mě udělala práce ergoterapeutů, kterých bylo dohromady pět na budovu, z toho jedna pracovnice speciálně na oddělení pro klienty s demencí. Kladl se zde velký důraz na zachování soběstačnosti při aktivitách všedního dne. Ergoterapeutka systematicky monitorovala a zaznamenávala soběstačnost klientů v mobilitě, hygieně a oblékání. Dále měla na starost program, se kterým jsem se u nás ještě nesetkala, a sice PDL (Pasivity of Daily Living). Cílem je prevence dekubitů a kontraktur, udržení kondice a dosažení optimální kvality života pasivních lidí. Je to časově velice náročná činnost. Veškerá manipulace s klientem má svůj zvláštní postup a je doprovázená relaxační hudbou, aromaterapií, dotekovou terapií, popřípadě masáží. Vše se provádí pomalu a terapeut klientovi nahlas popisuje, co dělá. PDL dovedené do dokonalosti, to je tzv. snoezel (snůzl) bad, neboli koupel stimulující smysly. V koupelně k tomuto účelu určené je pasivní klient ponořen do vody, ve které je rozpuštěn aromatický olej. Světlo je ztlumené, hraje relaxační hudba. Kolem klienta jsou hezké věci k dívání. Terapeut ho pomalu polévá vodou z kelímku nebo z namočené houby a mluví na něj.

Wit-Gele Kruis -agentura domácí péče

Agentura domácí péče Wit-Gele Kruis (Bíložlutý kříž, který má agentura ve znaku) je státní organizace s pobočkami po celé Belgii. Založena byla v roce 1937, první klienty objížděly zdravotní sestry na kolech. Dnes agentura zaměstnává pro Gent a jeho nejbližší okolí 42 sester. Každá sestra má k dispozici auto. Na rozdíl od českých agentur v belgické mohou sestry pracovat ihned po škole, ne až po praxi u lůžka. Agentura má léty ověřený systém. Sestra si vyzvedne u sekretářky týdenní plán návštěv, podle kterého klienty objíždí. Jednou týdně se sestry na dvě hodiny sejdou v centrále agentury, kde se prodiskutují problémy, novinky, připomínky a náměty.

Tři týdny jsem za klienty jezdila dvakrát denně, vždy s jednou sestrou. Belgické sestry mě braly ke všem klientům a pouštěly ke všem výkonům. Ti byli vstřícní a přátelští, nestalo se mi, že by se některý z nich odmítl „nechat ošetřit od studentky“. V pražské agentuře, kde jsem pracovala, nebyla v náplni práce sestry hygienická péče. V Gentu naopak byla nejčastějším výkonem. Stávalo se, že mě sestra pouštěla ke klientům, se kterými jsem se už znala, samotnou. Všichni klienti měli před příjezdem sestry připraveny veškeré pomůcky a dokumentaci k výkonu. To sestrám výrazně šetřilo čas (běžně objížděli 20 klientů během půldne).

Maria Middelares -soukromá nemocnice

Na kardiochirurgii nás bylo pět studentek. Součástí oddělení bylo medium care (u nás intermedial), na kterém jsem strávila tři služby. Na začátku jsme všechny dostaly seznam srdečních operací, které se zde provádějí, a vysvětlili nám chod oddělení.

Přesvědčila jsem se, že studentům je tu věnována velká pozornost a nezáleží na tom, zda jsou místní, nebo ze zahraničí. Každého studenta měla po dobu služby na starosti jedna sestra, která mu vždy po jejím skončení psala hodnocení (co ten den viděl, udělal a jak si při tom počínal). Tento způsob hodnocení je v Belgii dobře zaveden a sestry, které nás hodnotily, byly na škole hodnoceny podobným způsobem. Některé sestry psaly svá hodnocení velmi podrobně.

Líbil se mi tu přístup sester k pacientům a vztah lékařů a sester. Byla jsem svědkem toho, když sestra nestihla připravit pacienty na lékařskou vizitu, požádala lékaře, zda by nepřišel až za 15 minut, ten souhlasil a sestra dokončila, co potřebovala. Obecně se mi zdálo, že pacienti jsou spokojeni. Určitě k tomu pomohlo i to, jak byli informováni o své nemoci, vyšetřeních, operaci a o tom, jak bude vypadat jejich život po operaci.

K tomu sloužily nejen standardní brožurky, ale i celkem dlouhé rozhovory s lékařem a sestrou. Dalším kladem bylo prostředí: běžně dva, maximálně čtyři pacienti na pokoji, lůžka oddělená závěsy, součástí každého pokoje i místnost se záchodem a umyvadlem.

Po každé praxi mě čekalo ještě celkové hodnocení. Já sama jsem hodnotila cíle, které jsem si před praxí stanovila a zkušenosti, kterých jsem nabyla. Můj koordinátor shrnul průběžné hodnocení sester a chtěl, abych se k tomu vyjádřila. Jednalo se o sociální schopnosti, technické dovednosti a postoje (odpovědnost, přesnost, iniciativa atd.). Hodnocení v praxi má určitě své místo, ale toto mi přišlo příliš puntičkářské. I když jsem celkově byla hodnocena velmi kladně, nebylo mi vůbec příjemně. Přesto to pro mě bylo přínosné, zvláště každodenní hodnocení sester, které mě měly na starost. Mohla jsem tak sledovat svůj vývoj i z jejich pohledu.

Ohodnoťte tento článek!