Třikrát o poslední cestě

Paliativní medicína je aktivní lékařství, které neprovádí zatěžující diagnostiky, trýznivé terapie ani úkony k prodlužování života, jako například přístrojové dýchání. Jejím cílem je mírnění bolesti a eliminace komplikací, které s sebou nese pokračující onemocnění (zvracení, zácpa, dušnost…). A samozřejmě mírnění duševního strádání a vytváření prostoru pro přijetí smrti odcházejícím člověkem i jeho rodinou. To vše v zájmu zachování důstojnosti člověka i při umírání. V takové situaci jde o maximalizaci kvality života, nikoli o jeho délku.

SUMMARY Palliative medicine is a medical field that focuses at alleviation of pain and elimination of complications of advanced disease (vomiting, constipation, dyspnea….) in place of difficult therapy or life prolonging treatments, such as artificial ventilation. Palliative medicine also alleviates mental suffering and helps the patient and his family to accept death. The main goal is to maintain the dignity and maximize the quality of the patient’s life.

Na začátku a na konci životní cesty je člověk nejzranitelnější, potřebuje mít nablízku ty, kteří ho milují, a dokážou mu pomoci. Podvědomě má totiž každý strach, že bude umírat za „bílou plentou“, obklopen bezduchými přístroji. Přes 75 % občanů ČR si nepřeje zemřít v nemocnici, LDN či v domově důchodců, přesto se tak z více než 75 % stále děje.

Nedávno jsem se rozhodovala, jak a kam profesně dál. Opustila jsem „vítěznou medicínu“ a začala se věnovat paliativní medicíně, pacientům v terminálním stadiu nemoci. Mimo vysoké odbornosti vyžaduje práce v mobilním hospici psychickou a fyzickou odolnost, hlubokou míru empatie a tolerance, schopnost naslouchat a projevit porozumění, ke každému člověku cítit úctu a přistupovat k němu individuálně. Uvědomuji si to. Jsem však teprve na začátku cesty a čas ukáže, zda mám pro ni opravdu všechny předpoklady.

Svými znalostmi (zpočátku hlavně otevřeným a laskavým srdcem) se snažím pomáhat lidem, které dovedl boj s nevyléčitelnou nemocí na konec života. Některým zbývají měsíce, jiným týdny, dny, hodiny… Vědí to a popírají, hněvají se, smlouvají, mají deprese, smiřují se. A nejen oni, ale i jejich nejbližší, kteří se rozhodli o ně láskyplně a trpělivě pečovat, aby je na poslední cestě doprovodili doma.

Cesta to není snadná, ale její zvládnutí přináší téměř bez výjimky spokojenost a hluboký pohled na smysl života. I přes velikou bolest, kterou kolem sebe člověk s blížícím se koncem života vnímá, se v tom dá najít něco krásného, co může obdarovat, obohatit. A tak i já dostávám denně vzácný dar -soukromě říkám „Dar poznání“. Je pokaždé jiný a já ho vždy vnímám jako výzvu k osobnímu růstu.

Děkuji paní P.

Volala manželka pana P. Prosila o pomoc, prý pro něj obvodní lékař už nemůže nic udělat. Přijeli jsme, zapůjčili polohovací postel a pacienta uložili. Medikamentózně jsme ošetřili velké bolesti. S paní jsme pak probírali, co bude třeba zařídit, aby mohla pečovat o manžela doma. Půjčení zdravotních pomůcek, odchod z práce, příspěvek na péči…

Paní byla velmi rozrušená, plná obav. Před námi však byly svátky a dlouhé volno. Věděla, že alespoň pár dní nemusí do práce a může se o manžela starat. Říkala, že vše nechá plynout, že se uvidí. Už při tom povídání jsem cítila něco moudrého. Manžel jí zemřel ještě téže noci v náruči.

Až druhý den, když jsem měla čas o všem přemýšlet, jsem pochopila, jaký dar jsem díky velké životní zkoušce někoho jiného dostala: dnešní den má tolik věcí k řešení. Je zbytečné se zaobírat tím, co přinese den následující. Až budu tedy příště horlivě řešit něco, co není „na pořadu dne“, zkusím se zastavit, abych zbytečně nepřidělávala starosti sobě ani druhým a aby mi neutíkaly důležité věci. Protože už vím, že některé věci se prostě vyřeší samy, respektive jsou podle mne řízeny vyššími silami. Určitě je snazší a rozumnější se podvolit, než s nimi bojovat či se je snažit změnit. Děkuji, paní P.

Nejdražší drobnosti

Pan a paní H. kdysi ztratili náhle dceru – byla ještě velmi mladá. Další dítě neměli, žili jen pro sebe. Prožili spoustu krásných chvil, především v přírodě, kterou oba milovali. Postupně ztratili rodiče a sourozence. Pak paní H. těžce onemocněla a její partner se postavil těžkému osudu čelem a starostlivě a láskyplně o ni pečoval. I přes neshody, které s sebou přinášela dlouhotrvající a vyčerpávající péče, neutekl a zůstal s manželkou do konce.

Pak otevřel okno, „aby její duše mohla vyletět ven“ a začal vzpomínat a hodnotit. Děkoval za možnost být s milovaným člověkem až do konce a přes nepřízně osudu, které je potkaly, říkal, že život s trpělivou, upřímnou, bezvadnou ženou a kamarádkou stál za to. Říkám si, kéž bych měla tolik sil! Můj život není protkán nepřízní osudu, a přesto vím, že tolik sil nemám. Až se stydím. Uvědomila jsem si, jak často se sužuji malichernostmi, jak málo si vážím všedních věcí, které člověk „automaticky“ dostává, a tak je i velmi často přijímá.

Jaký význam má obyčejné ranní rozloučení před odchodem do práce, objetí dítěte či malé zamávání, zejména když jsem se na tyto „drobnosti“ podívala pohledem člověka, který je ztratil. Děkuji, pane a paní H.

Mám tě rád… A neodkládat to

Paní S. onemocněla maminka. Bez přemýšlení si ji ponechala doma a pečovala o ni, přestože jejich komunikace vázla. Byly tu nevyřčené, nevyřešené, neodpuštěné, bolavé věci. Paní S. musela – ještě jako dítě – převzít po rozchodu rodičů kvůli maminčinu chování na dlouhý čas roli matky, starala se o maminku a o mladší sestru. Řešila věci, které jí tehdy nepříslušely a na vztahu to zanechalo jizvy.

Paradoxně sestra paní S., která s maminkou měla vřelejší vztah, doporučovala její umístění v hospici. Paní S. nepovolila, časem byla vyčerpaná, především psychicky. Neměl ji kdo zastoupit.

Narušený vztah s maminkou ji trápil. Trvalo dlouho, než jsme problém pojmenovaly, než byla schopna alespoň sama sobě přiznat, že se cítí ublížená, zraněná. Toužila se ze všeho vyznat i mamince, ale také cítila potřebu jí odpustit a vyslovit nevyslovené – že ji má moc ráda. Jen se obávala, že by to jejímu zdravotnímu stavu přitížilo. Hodiny a hodiny jsme o tom mluvily, připravovaly „půdu“, maminčin stav se horšil.

Nakonec touha přece jen převážila a došlo k usmíření, odpuštění, prohlížení fotografií, vzpomínání, potvrzení lásky. Maminka zemřela tiše, ve spánku a paní S. udělala za špatnou částí dětství tečku. Rozloučila se s nejmilovanějším člověkem, kterému navždy bude vděčná za nejcennější, co má – za vlastní život.

Každý máme nějakou bolest, šrám. Často ale stačí snažit se pochopit, co druhého kdysi vedlo k tomu, že jednal, jak jednal, obejmout, odpustit, říct mám tě rád, mám tě ráda. A hlavně to udělat co nejdřív! Protože nikdo neví, kolik času mu bude dáno. Díky příběhu paní S. jsem pochopila i to, proč k doprovázení umírajícího člověka bývá někdy předurčen ten, u něhož bychom to nejméně předpokládali. Děkuji, paní S. Při každé činnosti bychom se neměli zajímat o to, co nám přinese, ale čím se při ní staneme a kam porosteme.


Irena Kováříková, Mobilní hospicová služba Benešov (asistence@centrum-cercany.cz)

Ohodnoťte tento článek!