Úloha sestry v péči o smrtelně nemocného

Smrt patří k největším tajemstvím lidské existence. Na jedné straně je toto téma ,,tabu“, které nebývá obsahem každodenních rozhovorů, na druhé straně se umírání a smrt stávají tématem mnohostranných zájmů i vědeckých problémů. Pokud na člověka nahlížíme v kontextu celé jeho existence, musíme se ptát, co je lidská důstojnost, která má být chráněna, na čem je tato důstojnost založena, případně jakým způsobem o ni člověk může přijít.


SOUHRN: Otázkami života a smrti se zabývají všichni lidé, klade si je každý člověk. Zkušenost nás však učí, že téma bolesti, smrti a umírání bolí a někdy jsou i dnes společensky tabuizované. Život představuje základní a výchozí hodnotu, podstatu naší subjektivity a základní projev bytí. Smrti se člověk obává, ale více než smrti samotné se bojí způsobu umírání. Má strach, že bude umírat dlouho, v bolestech, osamoceně. Každý člověk chce svůj život prožít plnohodnotně, důstojně (Munzarová, 2005).
Klíčová slova: autonomie, důstojnost, umírání, smrt, eutanazie


Uvažujeme-li o ní seriózně a do hloubky, vidíme, že vychází z lidské podstaty, z toho, že jsme samostatnými, jedinečnými bytostmi. A přirozeně jimi chceme zůstat až do konce svého života.

Všichni se setkáváme tváří tvář smrti a nikdo nemůže vědět, jak se budeme v této konkrétní situaci chovat, až se bude týkat osobně nás. Člověk je i v umírání a smrti bytostí jedinečnou, proto si zaslouží jedinečnou péči a důstojnost. V minulosti bylo umírání přirozeným aktem lidského života. Lidé umírali v kruhu rodiny, v domácím prostředí, smrt tak byla humánní, týkala se širokého okruhu lidí.

V dnešním moderním světě se situace dramaticky změnila. Umírající odmítáme jako nepotřebné členy společnosti, ze kterých již není „užitek“. Smrt se přesunula mimo domov, umírají vztahy. Umírající zůstávají opuštění, protože jsou ukázkou selhání medicíny a narušují zaběhnutý pořádek na nemocničních odděleních. V dnešním moderním světě, v moderní době, vystupuje do popředí konflikt mezi technickým a morálním. Situace umírajících a jejich rodin je složitá, a pokud společnost nevytvoří lepší podmínky pro umírání, indikuje psychickou, sociální a duchovní smrt spíše než fyzickou smrt (Dobríková, Porubčanová a kol., 2005).

Utrpení a umírání často člověka připravují o jeho důstojnost. Důstojné umírání a dobrá smrt v sobě neoddělitelně zahrnují nejen kvalitu poskytované péče, ale i pacientovo subjektivní hodnocení a prožívání konce života. Kvalitní péče o terminálně nemocného se vztahuje především k vlastnímu procesu a přímým důsledkům péče. Kvalita života se týká toho, jak pacient celou svoji situaci vnímá a hodnotí. Pouze samotné zvýšení kvality ošetřovatelské péče není vždy zárukou subjektivní spokojenosti nemocného s kvalitou života v terminální fázi života. Institucionalizovaný model umírání s sebou totiž přináší i riziko neosobního přístupu ošetřovatelského personálu a sociální izolaci.

Cíle a úloha sestry v péči o smrtelně nemocného

Jednou z nejnáročnějších situací, se kterými je konfrontována sestra ve své každodenní ošetřovatelské praxi, je setkání se smrtí a umíráním (Haškovcová, 2002). Základním cílem ošetřovatelské péče o smrtelně nemocné je zlepšit kvalitu života při plnohodnotném naplnění jejich opodstatněných potřeb a přání. Ošetřovatelský tým respektuje práva umírajícího, umožňuje mu udržet si pocit jistoty, důstojnosti, sebeúcty a snaží se jej zbavit strachu a depresí (Poledníková, 2004).

Zásady ošetřovatelské péče o umírajícího:

* upřímnost a autentičnost sestry, neskrývat nejistotu a bolest,
* nic nepřehánět, vnímat a respektovat přání nemocného,
* podle situace zachovávat blízkost anebo odstup,
* najít si čas, umírající vycítí, kolik času jsme ochotni mu věnovat,
* naslouchat a vyjádřit pochopení, hovořit a mlčet s nadějí a nechat „mluvit“ symboly.

Hlavní úkoly sestry v péči o umírající:

* umožnit nemocným, aby se zbavili pocitu osamělosti, strachu a deprese,
* udržovat v nemocném pocit jistoty, sebedůvěry, důstojnosti a sebeúcty,
* povzbuzovat jeho naděje v duchovní dimenzi (posmrtný život, tzn. že smrtí všechno nekončí),
* pomáhat pacientovi při akceptování vlastní ztráty.

Komunikace s umírajícím člověkem:

* umírající potřebuje, aby mu někdo naslouchal, aby byla zachována jeho důstojnost i v posledních hodinách života, aby byla akceptována jeho poslední přání,
* umírající člověk je stále žijícím člověkem, který potřebuje vnímat blízkost lidí a komunikovat se všemi, i když třeba pouze očima, gesty apod.,
* každý člověk, tedy i umírající, má právo na informace o svém zdravotním stavu, v této otázce je však třeba postupovat citlivě a s rozvahou,
* pro vyrovnání se s osudem potřebuje vyjádření psychické podpory založené na empatii,
* dosáhnout pocitu pohody, podpory a sounáležitosti péče při výkonu všech denních aktivit včetně biologických potřeb,
* uklidňující slova, dotyk, podání ruky pomohou potlačit strach z osamoceného kontaktu s démonem smrti a ulehčí přechod do bezvědomí (Kelnarová, 2007).

Domácí model umírání

Podstatou tohoto modelu umírání je skutečnost, že umírající prožívá poslední chvíle života doma, kde mu je poskytnuta podpora ze strany rodiny a přátel, není tedy sám, spolu s rodinou se připravuje na svůj odchod a rozloučí se. Nevýhodou tohoto typu umírání je absence medicínské pomoci (Haškovcová, 2000). Nejdůležitějším momentem ve vztahu k umírajícímu bylo to, že odcházel do neznáma obklopený svou rodinou a dětmi i útlého věku, což i jim dávalo jistotu, že se svým zármutkem nejsou sami. Tento model péče byl laický, významnou roli sehrával kněz a lékař vstoupil do tohoto modelu jako reprezentant odbornosti až mnohem později. Také v současnosti je důležitá úloha rodiny, ale v tradiční podobě vždy není možná, a to z více důvodů, mezi které zařazujeme: nevyhovující bytové prostory, nedostupnost speciálních pomůcek, nemožnost čerpat dlouhodobě neplacené volno… Nevýhodou domácí péče je, že může způsobit vyčerpání, či dokonce až úplné selhání rodiny (Nemčeková a kol., 2008).

Institucionalizovaný model umírání

Jedná se o model, ve kterém je smrt chápána jako selhání, porážka medicíny a lékaře. Umírající odchází opuštěný v nemocnici za bílou zástěnou v izolaci od okolí. Je mu poskytována odborná pomoc, ale zároveň se zapomíná na psychické, sociální a duchovní potřeby (Haškovcová, 2000). Kumulovaná smrt ve stáří v nemocnicích přináší problémy těm, kteří umírající v posledních chvílích bytí ošetřují. Zdravotníci by měli v těchto situacích vystupovat v roli poradce. Jejich psychologická pomoc by měla jít ruku v ruce se spoluprací se členy rodiny. Nemocniční zařízení sice poskytují odbornou péči, v péči o umírající však podceňují sociální a duchovní aspekty, kontakt s rodinou umožňují pouze v odpoledních hodinách.

Paliativní model umírání

Jak uvádí Kelnarová (2007), paliativní model umírání spojuje výhody a eliminuje negativa domácího a institucionalizovaného modelu umírání. Nahlíží na člověka jako na celistvou bytost – holisticky, bere tedy v úvahu všechny jeho potřeby. Na prvním místě je umírající a jeho rodina, až potom onemocnění.

Paliativní péče je aktivní, celková péče o pacienty v době, kdy jejich nemoc již nereaguje na kauzální léčbu a prvořadá je kontrola bolesti anebo jiných symptomů a psychologických a sociálních problémů. Stěžejním cílem paliativní péče je nejvyšší možná kvalita života pacienta a jeho rodiny. Paliativní péče potvrzuje život a chápe umírání jako přirozený proces. Paliativní péče zdůrazňuje úlevu od bolesti a jiných obtěžujících symptomů, integruje fyzické, psychologické a duchovní aspekty péče o pacienta. Nabízí podporu pacientovi žít tak aktivně, jak je to jen možné, až do jeho smrti, stejně jako podporu jeho rodině vypořádat se s danou situací. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) poskytuje paliativní medicína anebo útěšná medicína aktivní všestrannou péči o nemocného, jehož choroba je závažná, nereagující na klasickou léčbu. Cílem je kvalita života nemocného zabezpečovaná nejen léčbou bolesti a jiných příznaků, ale i pomocí řešení sociálních, psychologických a duchovních problémů. Paliativní medicína respektuje umírání jako proces, který neurychluje ani neprodlužuje (Fabuš, Kulichová, 2010).

Mimořádně vážným problémem v kontextu otázek týkajících se problematiky umírání a smrti je eutanazie. Na rozdíl od současného chápání tento termín kdysi znamenal všestrannou pomoc umírajícímu člověku, která byla zaměřená na zmírňování tělesných bolestí a duševních úzkostí. Rozeznáváme několik druhů eutanazie: přímou, nepřímou, dobrovolnou (bez vědomí pacienta), násilnou (proti vůli pacienta), aktivní, pasivní a sociální (Svatošová, 2010).

O aktivní eutanazii hovoříme tehdy, pokud zdravotnický pracovník koná tak, aby způsobil pacientovu smrt, např. podáním smrtící injekce.

O pasivní eutanazii se jedná tehdy, pokud zdravotnický pracovník neposkytne pacientovi potřebnou péči (Kutnohorská, 2007).

Při pasivní a aktivní eutanazii je potřebné rozlišovat umělé prodlužování života pacienta, např. udržování pacienta několik týdnů na přístrojích zabezpečujících základní životní funkce, ačkoli podle názoru více lékařů specialistů je zřejmé, že pacient zemře. Je nutné zmínit i nedobrovolnou aktivní eutanazii, tzn. záměrné (úmyslné) podání léku vedoucí k usmrcení pacienta při jeho nekompetentnosti, např. pokud je v kómatu. Nepřímou eutanazií se myslí podání léku na zmírnění bolesti, se známými ojedinělými důsledky v podobě útlumu dýchacího centra vedoucího až ke smrti. Legalizace eutanazie je eticky nepřípustná, protože může negativně ovlivnit morální složku osobnosti zdravotníka. „Při světonázorové pluralitě zůstává lidská důstojnost hlavním důvodem odmítání legalizace eutanazie“ (Hatoková, 2007).


O autorovi: Ing. Jarmila Dučaiová, Mgr. Blažena Litvínová, Spojená škola A. Dubčeka, Vranov nad Topľou (jarmila39@gmail.com)

1)
roky) x AST (U/l
2)
PLT (109/l
3)
OR = 2,36, 95% CI 1,34-4,15, p = 0,003), resp. (OR = 2,42, 95% CI 1,22-4,81, p = 0,01
4)
OR = 3,22, 95% CI 2,28-4,55, p < 0,0001), resp. (OR 2,82, 95% CI 1,91-4,15, p < 0,0001
Ohodnoťte tento článek!