V Afghánistánu je dítě luxus

Jitka Kosikova je 35letá dětská setra z Kvasejovic u Prčice. Obyčejné? Na první pohled možná, ale za tímto jménem se skrývá zvídavá a neúnavná sestra, která má o čem vyprávět. Svou profesní dráhu odstartovala ve čtrnácti letech a její první kroky z Prčice vedly na střední zdravotnickou školu do Příbrami, kde strávila čtyři roky studia a života na internátu. Postgraduální studium absolvovala v Brně.

Jitka Kosikova

V Praze si pak našla podnájem a práci ve Fakultní Thomayerově nemocnici. Studovala také dva roky angličtinu v Anglii. Po návratu do Prahy a po šesti letech práce v různých oborech odletěla do Saúdské Arábie, kde pracovala jako sestra dva roky. Po této praxi se rozhodla cestovat na vlastní pěst a téměř rok putovala po zemích, jako je Vietnam, Filipíny, ale také Indonésie, Malajsie, Singapur, Nepál a Nový Zéland. Od roku 2009 bydlí opět v Praze, pracuje ve Fakultní nemocnici Motol, začala dálkově studovat v Edinburghu Napier University, Faculty of Health, Life and Social Science (Fakultu zdravotních a sociálních věd). Svoji poslední pracovní misi absolvovala vloni v létě v Afghánistánu.

To byl pouze stručný výčet vašich aktivit. Vaší poslední zemí, kde jste pracovala, byl tedy Afghánistán. Jak jste se k práci v této zemi dostala?

Od doby, kdy jsem začala pracovat v Motole a začala bydlet v Praze, studuji také VŠ v Edinburghu. Vše je ale on-line, i testy se dělají přes internet, takže nemusím nikam dojíždět. A právě v Motole jsem potkala chirurga Honzu Trachtu, který několikrát pracoval v misi humanitární organizace Lékaři bez hranic (a mimochodem, v loňském roce slavila tato organizace 40. výročí svého založení), a mě to opět nenechalo chladnou a začala jsem se o tuto práci zajímat. Trvání této mise bývá pro sestry v délce šesti až devíti měsíců, někdy i méně. Podala jsem tedy přihlášku s dokladem o vzdělání, praxi a jazykových znalostech, v mém případě jde o angličtinu a francouzštinu, s tím, že bych odjela v červnu a vrátila se do prvního semestru, tedy v září. Pak to trvalo ještě asi měsíc, než se naskytla oborem vhodná mise, a ta nakonec byla na čtyři měsíce. Tento projekt organizuje operační centrum v Bruselu, kde také probíhají různá školení, vyřizují se víza atd. To všechno se podařilo, jen ten semestr ve škole se o měsíc posunul, ale nakonec jsem začátkem června odletěla.

Informace o Afghánistánu jsou plné nebezpečí, nedořešených bojů, jde o krajinu kamenitou, až vyprahlou… Jaké byly vaše první dojmy z této země?

Let do Afghánistánu měl dva přestupy, jeden v Paříži a druhý v Dubaji. První dojmy o zemi jsem si mohla udělat ještě z letadla a byly skutečně posmutnělé, kameny a sucho, opravdu hornatá země. Ale naše nemocnice byla na jihu, nedaleko pákistánských hranic, ve městě, kde je řeka, takže byla vidět i úrodná půda a stopy zemědělství. V této oblasti bylo také Američany vybudované zavlažovací zařízení a vodní elektrárna.

Cesta byla spíše plná očekávání, říkala jsem si, jak to všechno zvládnu, a navíc jsem doufala, že na mne i přes zpoždění letu bude někdo čekat. Nakonec na mě čekal jeden ze zaměstnanců mise, který mě zavezl do kanceláře v Kábulu. Tam mě ubytovali a zde probíhala další školení. Jediné, co mě překvapilo, bylo, že nevládlo tak velké horko, a tak jsem si šla večer s ostatními zacvičit a pak spát. To pravé místo mě totiž teprve čekalo – město Laškar Gáh, tedy další tři hodiny letu, takže jsem musela vstávat hned druhý den ráno. A navíc je zde třiapůlhodinový časový posun směrem dopředu oproti ČR, takže to bylo zpočátku trošku únavné.

Kde jste vy jako zdravotníci bydleli a jak vypadala nemocnice?

Celý tým expertů bydlel asi deset minut autem od nemocnice. Byly to menší domky, kde jsme měli každý svůj pokoj. Kuchyň byla společná a sociální zařízení na chodbách.

Když jsem ale přijela přímo do nemocnice, bylo tam mnoho nových lidí, dali mi horkou polévku, což jsem nečekala, a trochu mi vadilo, že mám jíst něco teplého, protože tam na jihu bylo přece jen už tepleji, ale jako vzpruha byla dobrá. Pak mě jedna členka týmu provedla nemocnicí. Byla to vlastně taková předávka práce. Ti, kteří končí, předávají práci těm, kteří přijedou, a ti pak pokračují v projektu dál. Měla jsem pod sebou 35 místních sester, jak žen, tak mužů, i když mužů bylo více. Tamní zdravotní péče není moc kvalitní, a tak většina naší práce spočívá v edukaci jak rodičů, tak personálu. Učíme je například, že základem je umytí rukou po toaletě, že novorozencům nemají dávat čaj, ale mateřské mléko, že když jsou děti nemocné, musí jíst a pít a že léčba neskončí za jeden den, ale že musí být trpěliví. Nemocnice byla na místní poměry velká, disponovala asi 150 lůžky a zároveň u toho byla ambulance a urgentní příjem.

Jitka Kosikova

Protože ale některé děti byly z daleka a nebyla jistota, zda by se na kontrolu vrátily, ponechávali jsme si je v nemocnici alespoň pár dní, takže obleženost pak stoupla až na 230 %.

Jaký byl váš pracovní oděv? Nosili jste bílé pláště?

Bílý plášť jsme mít mohli, ale základem byly dlouhé kalhoty, tunika po kolena a šátek, který zahaloval vlasy. Toto oblečení jsme získávali tak, že jsme si za svoje peníze koupili látku, která se nám líbila – zelenou, modrou, červenou, prošívanou třeba bíle nebo zlatě – a pak jsme si je nechali ušít. Byl to takový obleček, který byl za dva dny hotový. Několik jsem jich podědila a jeden jsem si vzala domů na památku. Třeba se bude ještě někdy hodit. Na jednu stranu to bylo pěkné, když všichni ošetřující chodili v různě barevných vyšívaných oděvech, někdy možná až strakatých. Ale nosili jsme na nich vesty s logem Lékařů bez hranic, které navíc měly kapsy, takže i když mi v tom bylo horko, byly vesty z těchto důvodů praktické. Místní sestry nosily přes tento obleček i bílý plášť.

Jak na takové misi funguje třeba jídelna nebo prádelna?

Mise Lékařů bez hranic fungují tak, že většina zaměstnanců jsou místní obyvatelé, uklízeči, kuchaři, ale i samotní lékaři a sestry. Místní zaměstnanci samozřejmě pobírají za práci plat. My máme také normální plat, který si vezeme domů, ale z toho se platí pojištění a ostatní závazky, co kdo má doma. Ubytování se neplatí a na jídlo a jiné potřeby máme místní diety.

Jaké děti, resp. jaká dětská onemocnění jste vy jako dětská sestra ošetřovala?

V Afghánistánu jsem byla v letním období, a tak se často léčila průjmovitá onemocnění, spalničky, občas i malárie nebo meningitida. Čas od času se k nám vraceli pacienti s anemií a vrozenými vadami. Pro ty se, bohužel, nedalo dělat nic jiného než vyřešit akutní problémy. Místní nemocnice ale měla celkem široký rozsah péče, od pediatrie, porodnictví po infekční oddělení, internu a chirurgii. S případy válečných nebo bojových zranění jsem se nesetkala, šlo spíše o pacienty po úrazech a dopravních nehodách. Občas byly slyšet výbuchy, ale to bylo někde za městem. I když si vlastně vzpomínám, že jeden výbuch jsme měli asi 150 metrů od nemocnice, ale během půl hodiny se běh nemocnice vrátil do normálu.

Nastala u vás v nemocnici nějaká kritická situace?

Největší příval pacientů byl první svátek po ramadánu. Při tomto svátku, který trvá měsíc, se moc necestuje, a proto i nemocní zůstávají doma. Od východu do západu slunce se postí a nesmějí se ani napít. Ale do práce chodí jako v každou jinou roční dobu. Kdo ramadán dodržovat nemusí, jsou těhotné a menstruující ženy, starci, nemocní a děti. Ramadán končí třemi dny oslav a během těchto tří dnů jsme byli jediné zdravotnické zařízení, které bylo otevřené, a bylo to znát. Měli jsme připravený i tzv. trauma plán, ale naštěstí nebyl za mého pobytu potřeba.

S jakými přístroji jste měli možnost pracovat? Jaké vybavení tato nemocnice měla?

Vybavení bylo pouze základní. Na odděleních intenzivní péče jsme měli kyslíkové láhve a resuscitační pomůcky, dva inkubátory a termolampy. Přívod elektřiny zde ale není celodenní a musely se určovat priority – zda dát přednost pacientovi, který je momentálně závislý na kyslíku, nebo dítěti v inkubátoru, které je podchlazené a potřebovalo by vyhřívané lůžko. Operační sály jsme měli tři. Dělaly se zde převazy, císařské řezy a základní chirurgické výkony. K anestezii se při výkonech podával pouze ketamin a občas se tam také dělaly spinální analgosedace a manuální ventilace na starém anesteziologickém přístroji. K monitoraci pulzu a saturace jsme používali oxymetr.

Jakým způsobem se dostávají léky, přístroje nebo i krev do takových nemocnic a do takových zemí?

Lékaři bez hranic mají své katalogy léků a materiálu, ale také záleží na tom, co je do dané země povoleno dovážet. Dodání léků trvá i půl roku, a tak se vše musí plánovat s předstihem. K zásobení krevní banky jsme používali místní zdroje, což je v muslimské zemi obtížné. Člen rodiny musí darovat krev, aby mohla být nemocnému podána. Samozřejmě že to není ta samá, ale tímto způsobem se získává zásoba všech krevních skupin.

Když jste tenkrát měla jet do Arábie, učila jste se trošku arabštinu, abyste přece jen něčemu porozuměla. Jakým jazykem jste se domlouvali v Afghánistánu?

Polovina Afghánců mluví persky a druhá polovina dari. Já jsem byla v oblasti, kde se používá perština. V týmu jsme mluvili anglicky a u pacientů nám pomáhali dva překladatelé.

Jaká byla atmosféra v týmu a jak jste spolu vycházeli? Přece jen jsou to lidé z různých zemí s odlišným zázemím…

V týmu žádné větší problémy nebyly, někdy snad trochu „ponorka“. Nejtěžší to bylo na začátku, než jsem všechny poznala a dokázala sobě i jim, že tam mám co dělat. V takovém pracovním náporu a s tím spojeném stresu, odloučení od přátel a rodiny začne člověk o sobě pochybovat. Měla jsem ale pocit, že právě v tom jsme se hodně podporovali. Samozřejmě je také pozitivní, že každý je odjinud, s jinými zkušenostmi, a to je obohacující a inspirující.

Cítila jste se tam tedy dobře, nebo jste občas musela mít tvrdé lokty?

Když se dnes podívám zpátky, líbilo se mi tam. Na ty těžké chvíle člověk rychle zapomíná. To víte, že k řešení toho byla spousta, a to nejen docházka do práce, ale i konflikty mezi personálem opačného pohlaví. Osvědčilo se mi ale stanovit si pravidla a dodržovat je. Když se však zavádělo něco nového, byly potřeba nejen lokty, ale i trpělivost, aby se vše dotáhlo do zdárného konce.

Je to náročné povolání, a to i psychicky. Jakým způsobem jste odpočívala nebo trávila volný čas?

Psychicky náročné to bylo. Navíc možnosti odpočinku byly velmi omezené. Měli jsme tam i jednu místnost na cvičení, kde byl běhací pás, a obden jsem relaxovala při józe. Nebo jsme hráli karty, občas si promítali film nebo hráli fotbal na 4 m2. Každý pátek jsme si vařili, protože v tento den měl kuchař volno. Já jsem dokonce využila jedné stěny na terase a namalovala jsem tam jakousi dekoraci, kde bylo moře, kytky, džungle a pár zvířat. Ale stávalo se, že i takový volný den skončil pár hodinami práce. Nejvíc jsem ale nabírala energii mezi dětmi a matkami. Děti mají svoje radosti a bezprostřednost, smějí se, rády si hrají a povídají, a tak mi pár minut mezi nimi dalo zase sílu na práci.

Ráda cestujete a Afghánistán zní velmi exoticky, resp. nepatří mezi obvyklé destinace. Mohli jste se jít někdy projít nebo se jet někam podívat?

Bezpečnostní pravidla byla přísná, takže jsme nikam moc nemohli. Veškerý čas jsme trávili opravdu jen v nemocnici nebo v ubytovně. Jediné, co bylo spíš výjimečné a co bylo skutečně pěkné, byla společná večeře s místními zaměstnanci během ramadánu. Podávala se pečená koza, rýže, salát a ovoce. Večeře začíná datlemi, pak se pokračuje tím ostatním. Jí se rukama. Talíře se nepoužívají, všechno je na mísách uprostřed a sedí se na zemi. Každý si vezme svoji porci a odloží si ji na chléb. Alkohol, jelikož je to muslimská země, není povolený, takže k pití byla voda nebo limonády a ovocné džusy. Ani káva se tam příliš nepije, spíše silný sladký zelený nebo černý čaj.

Trošku jsme nahlédli do soukromí tamních obyvatel. Ale jak vlastně žijí obyčejní lidé a co si o své zemi myslí?

Co jsem měla možnost poznat, jsou místní lidé velmi pohostinní a hrdí na to, že jsou Afghánci, a přáli by si, aby se jejich situace zlepšila. Také záleží na tom, koho se budete ptát. Lidé, kteří byli v emigraci, mají vyšší vzdělání a vrátili se domů, aby své zemi svými zkušenostmi pomohli. A také je to jejich domov. A pak jsou lidé, kteří nemají nebo neměli možnost chodit do školy. Jak už jsem se zmínila, elektřina zde funguje pouze několik hodin přes den, takže rádio a televizi mají jen někde, a proto i informovanost je malá. Co mě ale těšilo, byla jejich touha po vědění, že se chtějí učit a jsou ochotni pro to udělat mnohem víc než my tady. To je pozitivní zjištění. Jinak si žijí podle toho, na co mají. Obchodní domy, bazény nebo divadla tam nenajdete. Ve městě, kde jsem byla, je řeka, kam chodí na pikniky a koupou se v ní pouze muži. Mají svoje zvyky, rodinu, hudbu. Manželství jsou většinou rodiči domluvená předem. Celá rodina pak žije pohromadě v jednom domě. Muži ale většinou chodí za prací a za rodinou dojíždějí jen párkrát za měsíc. Svatby mají velké, až kolem tisíce hostů, a samozřejmostí je oddělená oslava pro muže a ženy. Na pravidla chování mezi muži a ženami jsem si musela chvíli zvykat. Podání ruky není taková samozřejmost jako u nás doma. Byli i lékaři, kteří si se mnou ruku nepodali, a to ne proto, že by byli neslušní, ale že se to prostě nedělá. Jasně že to není trestné, je to spíše respekt k jejich kultuře.

Jitka Kosikova

Co se týká počasí, na jihu země bývá v létě až 45 °C. Ale jinak mají všechna čtyři roční období a zima není tak studená. A jak už jsem řekla, díky dobrému zavodňovacímu systému se tam docela daří zemědělství. Bohužel i toho je v této oblasti zneužíváno, a to pěstováním opia.

Co je na této zemi krásné, a naopak, co byste tam změnila?

Zemi jako takovou jsem viděla pouze z letadla nebo z okna auta. Vždy jsem ráda poznávala místní obyvatele, ať už to bylo kdekoli, a tady se mi to poštěstilo. V komunikaci nám vadila jazyková bariéra, ale někdy člověk slova nepotřeboval, dokázali jsme to i s omezenou slovní zásobou a pomocí rukou nebo nohou. Jsou to lidé vstřícní, pracovití, mají i přes nelehké životní podmínky specifický smysl pro humor. Ráda jsem se s nimi odpoledne na chvíli posadila a popíjela čaj. Jejich otázky byly většinou stejné, jestli mám děti, proč mám krátké vlasy. Údiv vždy vyvolalo, když jsem si vzala nějaké plačící dítě do náruče nebo když jsem si s nimi hrála a kreslila jim obrázky. Matky si s dětmi moc nehrají, ale to vše je důsledek situace, ve které žijí. Dětská úmrtnost je vysoká a citová vazba na malé dítě je v těchto podmínkách luxus. To jsem pochopila až po delší době. Život v nejistotě, strach o sebe, děti, rodinu, střechu nad hlavou jsou tam mnohem hmatatelnější, a možná proto mi přišlo, že tam mají lidé k sobě blíž.

A co bych zlepšila nebo změnila? Pokud bych si, a vlastně i jim, mohla něco přát, pak aby měli možnost vzdělávat se, přístup ke kvalitní zdravotní péči a spokojený život. Já to ale změnit nemohu, záleží především na nich a na dalším vývoji situace v Afghánistánu.

Jaký dnes máte pocit ze všech těch zkušeností a z cest, které jste absolvovala?

Je to výborná zkušenost a možnost pomoci tím, co umím, tam, kde je to potřeba. Jeden místní lékař napsal na nástěnku „Who saved one person´s life, there is no doubt he saved people of the World“ (Kdo zachrání život jednomu, jako by tím zachránil život všem). A to vypovídá o všem. Na druhou stranu jsem se doufám naučila i já něco od místních lidí.

A pro vás samotnou byl Afghánistán vrcholem vašich misí? Přemýšlíte o zakotvení a rodinném životě? Kterým směrem povede vaše další cesta?

Záleží na okolnostech. Když se naskytne zajímavý projekt, ráda zase pojedu. Nic konkrétního ale zatím neplánuji, takže uvidíme.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí v pracovním i soukromém životě.


Pozn. red.: Více informací o nezávislé humanitární a zdravotnické organizaci Lékaři bez hranic, která mj. pořádá také informační večery, zájemci najdou na internetovych stránkách www.lekari-bez-hranic.cz. Další přístup k informacím je možný také na www.facebook.com/lekaribezhranic. Můžete se rovněž připojit k veřejné sbírce na podporu organizace a jejích aktivit zasláním finančního příspěvku (více na www.lekari-bez-hranic.cz/pravidelne).

Ohodnoťte tento článek!