V Africe nehrozí rutina I.

Poslední květnový týden se ve Faustově domě v Praze, Akademickém klubu 1. LF UK, uskutečnilo ne zcela obvyklé setkání. Před zaplněné auditorium vystoupili představitelé humanitární organizace, koordinátor jednoho z projektů, bývalá ambasadorka České republiky a lékaři, kteří mají zkušenost s pomocí v zemích třetího světa. O tom, kdo a proč se sešel u Fausta, a především o jedné konkrétní humanitární aktivitě pod vlajkou České republiky, jsme si o několik dní později povídali s Alešem Bártou, hlavou a motorem projektu Itibo.

Konec hádanek, 21. května 2013 „Fausťák“ ovládlo vyprávění, vzpomínky a bohaté diskuse o humanitární pomoci v praxi, Africe, konkrétně Keni a Etiopii, každodenním životě místních, a především o české pomoci tamnímu zdravotnictví. Akci zahájily zástupkyně humanitární organizace ADRA ČR, dále však pomyslný mikrofon patřil bývalé velvyslankyni v Keni JUDr. Gitě Fuchsové, a zejména Aleši Bártovi, koordinátorovi projektu v keňském Itibu. V navazující diskusi se přidali i další aktéři, účastníci misí do Keni.

Co vás přivedlo na myšlenku uspořádat takovou akci?

Již v loňském roce nás napadlo zorganizovat neformální setkání lékařů a mediků českých lékařských fakult, kteří prošli Itibem od roku 2008, kdy pořádáme naše stáže. Původní záměr se nám ale trochu transformoval a stalo se, že se registrovali spíše studenti, které to zajímá aktuálně, a nebyla tolik zastoupena skupina těch, kteří s námi v Itibu byli a zažili místní lékařskou praxi na vlastní kůži. Ono je to v podstatě i logické, protože přímí účastníci misí jsou dnes již sami pracující lékaři, mnohdy působící i v zahraničí… Nakonec jsme se v průběhu příprav rozhodli, že akci pojmeme jako setkání po osmi letech od zahájení projektu…

Zhruba před šesti lety vyšly v Sestře dva rozhovory s vámi věnované právě Keni a I tibu. Můžeme ale čtenářům trochu osvěžit paměť a ve stručnosti projekt Itibo představit?

Zdravotnické zařízení v Itibu v západní Keni od roku 2006 intenzivně podporuje humanitární organizace ADRA ČR. Po pečlivém monitoringu a zvážení všech pro a proti jsme v návrzích projektu ze všech afrických zemí zvolili právě Keňu. Byla a je to země s relativně stabilním politickým systémem, nepatří sice mezi nejchudší státy třetího světa, ale stále ještě je zemí velkých ekonomických, sociálních a geografických kontrastů a bohužel i nadále představuje náročný humanitární problém v oblasti zdravotnictví. Na základě těchto hlavních kritérií výběru jsme vypracovali projekt, uskutečnili měsíční monitorovací cestu po Keni a nakonec po řadě diskusí a jednání zvítězila lokalita vesnice Itibo, kde jsme v rámci naší cesty našli místní zchátralé, přesto fungující zdravotnické zařízení. Jeho spádová oblast představovala až 60 tisíc lidí, vzhledem k jeho stavu a možnostem však byl provoz velmi omezen. Dnes již asi není nutné popisovat do detailu jednotlivé přípravné fáze projektu a jejich peripetie, důležité je, že zařízení za podpory ČR od roku 2006 opět plně funguje. Postupně, možná pomaleji, než bychom si přáli, se jej snažíme rekonstruovat, rozšiřovat, a především vybavovat potřebným zdravotnickým materiálem a přístrojovou technikou. Naším cílem je pomoci tak alespoň trochu „vyrovnat“ místní nerovnosti v přístupu ke zdravotní péči.

Zmínili jsme se o stážích lékařů a mediků z domácích lékařských fakult. Kolik takových stážistů Itibem od začátku prošlo?

K dnešnímu dni (10. 10. 2013) to bylo 60 studentů a 42 lékařů specialistů. V průběhu roku organizujeme několik měsíčních stáží, resp. čtyř- nebo pětitýdenní mise… Vždy se je termínově snažíme plánovat do doby „studijního volna“ mediků. První stáž tedy probíhá v zimním zkouškovém období, zhruba od 15. ledna do 15. února. V létě pak mají studenti v podstatě tři měsíce volna, kdy i s ohledem na moje časové možnosti stihneme jednu až tři mise.

Jaký je zájem o stáž v Itibu?

Ač jsme to nepředpokládali, je zájem studentů poměrně velký. Vybíráme pět studentů na jednu misi, a protože je obvykle 50 až 55 zájemců, musíme ve spolupráci s lékařskou fakultou a katedrou tropického lékařství dělat výběrové řízení… Zájmu studentů se ale nelze divit, protože profesně je pro ně taková mise velmi zajímavá a přínosná. Zařízení v Itibu totiž v podstatě supluje výuku tropického lékařství v reálu.

Uvádíte pět studentů na jednu misi, jste nějak limitováni v počtu účastníků stáže? Kolikačlenný tým sestavujete, resp. odjíždí do Keni?

Odjíždí osmičlenný tým, protože osm lidí, včetně mě, je počet, který můžeme umístit do auta, a zároveň máme osm postelí v našem domečku v Itibu. Stáž „mediků“ tedy tvoří pět studentů medicíny doplněných dvěma lékaři vybraných, tzn. aktuálně potřebných, specializací, případně jinými profesemi, a osmým členem jsem jako průvodce celou stáží já.

Zájem o stáž je tedy mezi studenty velký, ale bylo tomu tak vždy?

To samozřejmě ne. Po určité době od rozjezdu projektu mne napadlo, že by byla všestranně výhodná spolupráce s lékařskými fakultami, které jsme s nabídkou následně oslovili. Prvotní reakce byly různorodé, např. jedna z odpovědí vyzněla v duchu, že nevidí smysl v tom, aby studenti jezdili do Afriky, vzhledem k faktu, že je málo lékařů v Čechách…

Také názor…

Poměrně radikálně se situace v této oblasti změnila poté, co se skupina našich stážistů zapojila do řešení následků jednoho z největších silničních neštěstí v novodobých dějinách Keni. Tehdy se na ulici převrátila cisterna s benzinem a k výbuchu došlo právě v době, kdy se okolo cisterny pohybovalo zhruba 320 až 350 lidí a nabírali si vytékající benzin… 120 lidí bylo na místě mrtvých, přes 220 nebo 230 lidí bylo velmi těžce popálených od zhruba 50 do 99 % povrchu těla… My jsme se to prostřednictvím naší ambasády dozvěděli a s lékařkou, která u nás právě stážovala, jsme se jeli do nejbližší nemocnice podívat, jak to vypadá. Nemocnice vůbec nevěděla, co s popáleninami, co s tak obrovským množstvím zraněných, takže jsme přerušili stáž, protože to bylo zrovna v době, kdy jsme tam měli studenty, a nabídli nemocnici naši pomoc. Studentům jsme řekli, že kdo chce, může zůstat v Itibu, my že odjíždíme pracovat do nemocnice, protože tam je nás potřeba. Nikoho jsme tehdy nenutili, všichni ale řekli, že jedou také. Myslím si, že těch 12 dní, po které jsme tam pracovali, bylo pro studenty velkou školou života, protože takový rozsah poranění a tohoto charakteru nemusí vidět za celý život. Celý případ byl pro svůj rozsah silně medializovaný, proběhly přímé reportáže na ČT1, protože z Ameriky přiletěl Michal Kubal a natáčel s námi přímo v té nemocnici. „Ovládli“ jsme, byť na krátkou chvíli, české zpravodajství a najednou lékařské fakulty daly našemu projektu zelenou a začaly se studenty spolupracovat ve formě Fondu mobility, čímž jim vlastně umožnily částečnou úhradu výdajů spojených s cestou, protože my jako humanitární organizace nemůžeme hradit nic… Medikům ani lékařům.

Jestliže Itibo funguje jako „výukové“ středisko, mají poté studenti za účast na takové stáži nějakou studijní „výhodu“, např. zápočet?

Vystavujeme jim oficiální doklad o účasti na humanitárním projektu, kde je uveden i výčet výkonů apod., tento doklad si studenti mohou přiložit k CV. Některé lékařské fakulty jim dokonce takový humanitární výjezd uznávají jako stáž na základě v indexu námi orazítkovaných provedených výkonů.

Stále ale hovoříme jen o medicích, resp. lékařích. Proč pouze oni, proč ne také nelékaři?

Proč ne nelékaři? Myslíte střední zdravotnický personál? Občas s námi vyjely i porodní asistentky nebo sestry, ale pokud mohu zcela upřímně na naši „obranu“ dodat, vzhledem ke zmiňované omezené kapacitě jsou v tuto chvíli „výhodnější“ medici a lékaři. Je to bohužel realita, ale lékaři mají přece jen více jak zkušeností, tak především detailnějších vědomostí o jednotlivých chorobách a tu „sesterskou práci“ u nás dělají také. Od klasické péče o pacienta, toalety, převazy až po sledování pacienta, pokud je v „intenzivním levelu“ naší péče. Zde je naprostou samozřejmostí, že všichni dělají všechno a nikdo si „nehraje“ na to, že má tři tituly před a dva za svým jménem. Takže v medikovi či lékaři máme dnes vzhledem k našim omezeným možnostem v podstatě dva v jednom. Uvidíme, jak se bude situace vyvíjet po plánovaném rozšíření kapacity zařízení, které s sebou s největší pravděpodobností přinese i nutnost personálního rozšíření např. také o nelékaře. V tuto chvíli jsem jediným nelékařem já a doprovázím každou skupinu stážistů. Jako koordinátor projektu odpovídám také za zajištění bezpečnosti a bezproblémového průběhu stáží, proto jsme zatím žádnou z misí „nevypustili“ bez doprovodu.

Jistě, v souvislosti s tím, že vše v rámci projetu je závislé nebo nějak navázané na vaši osobu, se nabízí otázka: Vychováváte si „následníka“, který by se pod vaším vedením učil, abyste jednou byl zastoupitelný, a případně by do budoucna převzal některé vaše úkoly a povinnosti?

Zatím ne. Afrika je sice krásná, práce s lidmi tam velmi zajímavá a rozhodně nehrozí každodenní rutina, ale na druhou stranu jsme humanitární organizace a ta neslibuje a ani nemůže nabídnout finančně lukrativní práci a postup, což je dnes poměrně žádané. Pravdou ale je, že nad tím budu muset popřemýšlet, protože se samozřejmě může kdykoli stát, že nebudu moci odjet, a pak by nastala velmi složitá situace, pokud by jel někdo neznalý tamního prostředí. Pokud budete o někom vědět, předejte mi prosím kontakt…

Jak se stane, že v čele takového projektu stane nelékař?

Naše spolupráce s ADROU ČR začala po tsunami v Asii v roce 2004, resp. v průběhu likvidace následků tohoto neštěstí. Tehdy jsme vyjeli s letitou kamarádkou a kolegyní sestrou Jiřinou Špelinovou (pozn. red.: vítězka soutěže Sestra roku 2010 v kategorii Sestra v nemocniční a ambulantní péči) pomáhat do postižených oblastí, konkrétně na Srí Lanku. My jsme je tehdy kontaktovali s nabídkou spolupráce, na kterou oni zareagovali kladně, a vzhledem k tomu, že jsme se oboustranně „nezklamali“, přerostlo to nakonec v letitou spolupráci. Stal jsem se postupně jediným zdravotníkem v týmu humanitární organizace ADRA, a když jsme následně začali pracovat na dalším projektu, tentokrát v rámci zdravotní pomoci Africe, byl jsem samozřejmě i členem monitorovacího týmu. Všechno pak šlo tak nějak logicky a návazně, našli jsme místo, projekt byl spuštěn a mně to tak nějak „přistálo na hrbu“.

Takže z toho vašeho individuálního „bláznivého“ nápadu jet po tsunami pomáhat do Asie vznikla dlouhodobá spolupráce a další projekt!

Vlastně ano a také asi díky tomu, že jsem dlouhá léta pracoval na úrazovce, problematika chirurgie úrazů je mi tedy hodně blízká, dál jsem se vzdělával i v medicíně katastrof apod. Ve vztahu k zemím třetího světa lze všechno toto samozřejmě dál využít, a to nejen v běžné každodenní práci v Itibu, ale zejména v situacích, jako byl výbuch cisterny, či v případě zemětřesení atd.

Ještě bych se vrátila k personálnímu obsazení Itiba. Osm lidí krát pět až šest misí (pozn: tři mise v zimním období, tři v letním) do roka vždy zhruba na čtyři týdny… Jak je ale zařízení zajištěno personálně po zbytek roku z místních zdrojů, kdy vy tam nejste? Po stránce lékařské i nelékařské…

V zemích třetího světa lékaři obecně fungují pouze ve velkých nemocnicích, kdežto v zařízeních, jako jsme my, působí zdravotníci středoškoláci. Také oni se dále vzdělávají, takže zhruba každý měsíc až dva mají různá jednodenní či dvoudenní školení, např. z oblasti tropických chorob, infekčních a jiných onemocnění, aby byla zajištěna kontinuální informovanost o novinkách v medicíně.

Chod zařízení tedy zabezpečují nelékaři a závažnější případy předávají do nemocnice?

Ano, nemocnice „jistí“ Itibo v případech čehokoli komplikovanějšího, resp. nad rámec zkušeností našich místních zdravotníků. Naučili jsme je například šít, což dosud nedělali… Místní jsou v přijímání informací jako houba. I ve starším věku je neskutečně rychle vstřebávají a jsou velice šikovní. Jsou tedy schopni ošetřit drobné tržné rány, ať již šití kůže, nebo podkoží. Větší zákroky, jako šlachy nebo různá posekání mačetou, kdy se opravdu jedná o výkony třeba tříhodinové, děláme my a v době, kdy tam nejsme, oni zajistí pacienta, například žilní vstup a podobně, zavolají pick-up, pacienta naloží na náklaďáček a rodina si ho odveze do nemocnice…

A jak daleko je nejbližší nemocnice?

Ta je vzdálená asi třicet kilometrů. Nicméně jenom sjezd od nás na hlavní silnici, která je asfaltová, může např. v období dešťů trvat až hodinu. Pak je to totiž jedno velké bahniště a může tam jet pouze terénní auto. Aut je ale v této oblasti víceméně pomálu, protože jsme jednou z nejchudších částí západního regionu Keni. Pick-up a telefon má třeba jeden člověk, na kterého mají ta drobnější zdravotnická zařízení číslo pro případy potřeby, a ten pak v podstatě supluje sanitku.

Trochu jsme se ale vzdálili od odpovědi na dotaz, kolik místních nelékařů, resp. personálu, v Itibu máte?

Máme dva zdravotníky v ambulanci, Elizabeth a Josepha, v laboratoři dva laboranty, uklízečku a dva strážné, protože musí být zajištěna bezpečnost…

To ale s ohledem ke skutečnosti, že ošetříte zhruba 10 000 případů za rok, není příliš!

Ano, když jsme v Itibu začínali, bylo to 500 lidí za rok. Rozvíjející se zařízení se dostává stále více do povědomí, navštěvuje nás čím dál více pacientů a oproti letům zpátky řešíme i těžší stavy. Ošetřujeme pacienty v hlubokém bezvědomí, s těžkými intoxikacemi, mačetová zranění, dopravní nehody, povětšinou z motorek apod. Výhodou je, že naši dva zdravotníci mají domečky v samotném zařízení, takže jsou vlastně k dispozici 24 hodin denně. A ty jste si vyučili tzv. „od píky“… A mají nějaké zdravotnické školy?
V Keni jsou zdravotnické školy i lékařské fakulty… Oni mají místní obdobu naší střední školy, navazuje tzv. high college, což je mezistupeň mezi střední školou a vysokou školou a bylo by možné ji přirovnat k naší vyšší odborné škole, a pak školy vysoké…

Takže vaši zdravotníci mají nějaký z těchto stupňů zdravotnického vzdělání?

Přesně tak.

Když jste během roku v I tibu i vy, fungujete jako zdravotník, manažer…

Ano, zastávám obě funkce, a pokud ještě stavíme, dozoruji stavbu … To jako bonus navíc…

Abyste se ve „volných“ chvílích nenudil …

Víte, s místními to není úplně jednoduché. Jednak si nedovolím jim dát velké peníze na nákup materiálu a všechno nakupuji sám, protože za peníze od dárců ručím! K tomu vedu samozřejmě účetnictví! Když se pak např. dělají kachličky s nějakým ornamentem – kytička a stonek s listy -, tak pokud u toho jsem, lepí je dobře, ale… Jednou mě od této práce odvolali, a když jsem se za chvíli vrátil, byl stonek dolů. Začal jsem se rozčilovat – a to jsou asi ony malicherné pohledy nás Evropanů -, že tu kachličku nalepili obráceně, že ty květy nemohou růst dolů, a dostal jsem odzbrojující odpověď „vždyť je to takhle taky hezký“. Na to se vlastně nedalo nic říct, měli totiž pravdu, stále je to kachlička, její funkci to nemění a člověk si tak u řady věcí říká, že přece svět a život místních nestojí na tom, jestli je ta kachlička tak nebo tak…

Přes den jste tedy zdravotníkem, nákupčím, občas provádíte stavební dozor a po večerech a po nocích děláte účetnictví a strategický management…

Přesně tak, přes den jsem v ambulanci, a když tam máme nějaké těžké stavy, musíme pacienty opravdu celých 24 hodin hlídat… To jsou například těžké intoxikace, kdy pacienty intenzivně sledujeme, a když se jedná o těžké orgánofosfátové intoxikace, děláme forsírovanou diurézu – to, co se u nás dělalo dříve všude, než byly dialýzy. Takže se pacienti „proplachují“, podáváme antidota, furosemidy a vlastně z nich uděláme takový „průtokáč“… A podle stavu a dalšího průběhu podáváme potřebné léky, včetně kyslíkové terapie atd.

Pak je pobyt u vás pro stážisty skutečně školou „života“, v praxi vidí základní principy léčby i její možnosti a za chodu se mohou naučit i nepoměrně víc, a to nejen z medicíny tropických nemocí… Musíte si umět sami poradit bez špičkového vybavení atd. Svádí to použít slovní spojení „jako za krále Klacka“, protože v moderním „evropském“ zařízení řadu věcí usnadní přístroje apod.

Vždycky medikům říkám: „Uvidíte sami…“ a zatím se mi nikdy nestalo, že by někdo odcházel nespokojený, a dodávám: „Vy si tady uvědomíte, že jste to vy, kdo pacientům pomůže nebo bohužel ne… Nemáte nic za zadkem, za kým jít, nemáte za sebou žádný complement, žádné laboratoře, žádná specializovaná pracoviště na dosah, nemáte CT, nemáte rentgen… Všechno si musíte vyřešit sami, samozřejmě ve spolupráci s našimi lékaři, ale musíte se umět rozhodnout na místě, nemáte pacienta kam poslat, neexistují žádná konzilia…“

Z toho všeho, co o I tibu vyprávíte, usuzuji, že se vašich stáží mohou účastnit až studenti vyšších ročníků medicíny.

Hlásí se nám už i studenti prvních ročníků, ale ty si jenom archivujeme a odpovídáme jim, ať se ozvou v pátém ročníku. S námi mohou jet až studenti pátých, ale většinou až šestých ročníků.

Pomineme-li již zmiňovanou vybuchlou cisternu, která sice patřila k nejzávažnějším a rozsahem největším zásahům, ale nejedná se o typický příklad, co jste s vašimi omezenými možnostmi museli řešit nejsložitějšího nebo obráceně, jaké jsou ze strany pacientů obvyklé „zakázky“?

K naší obvyklé práci od osmi od rána patří výkony typické pro obvodního lékaře, tzn. kašlíčky a dětské rýmičky v zimním období, protože děti chodí bosy a venku je třeba 15 °C… Jsme ve výšce 2200 m, takže přes den máme 20 až 25 °C a večer teploměr klesne na 15 °C a děti trpí bronchitidami, zápaly plic atd. To je „klasická“ práce, a pak přicházejí pacienti s úrazy, protože jsme v zemědělské oblasti, tzn. drobné úrazy, zemědělské úrazy…, které ale v podstatě také nejsou nijak závažné, nezpůsobí-li je splašená kráva. Často řešíme již zmiňované úrazy z dopravních nehod motorek. Jakmile totiž zaprší, je jílová zem jako mýdlo a řidiči jezdí hodně rychle… Motorky tam v podstatě nahrazují taxíky na nesjízdných cestách, a proto každou chvíli ošetřujeme někoho, koho ztratili cestou. Často ošetřujeme pacienty s otřesy mozku, zlomeninami atd., a to i bez rentgenu, provádíme repozice, a protože jsou místní lidé hubení, dokážeme si ve většině případů zlomeninu diagnostikovat a zreponovat bez jakéhokoli podpůrného rtg vyšetření apod. Velmi časté jsou popáleniny. Itibo je v jedné z nejchudších oblastí, kde nemají elektřinu a svítí petrolejkami, do kterých dávají tzv. kerosin, což je jakási náhražka vysoce hořlavého petroleje, a velice často se stane, že děti do lampy kopnou a začnou hořet… Z oblasti infekcí jsou typické meningitidy, a to i poměrně těžké případy, kdy jsou k nám pacienti dopravováni již v křečích, přivážejí je v bezvědomí a my se je snažíme léčit… Někdy s úspěchem, jindy již bohužel ne. Neméně časté jsou úrazy či zranění mačetou. Možná každý druhý třetí den řešíme napadení mačetou, a to nemluvíme o zraněních při práci, která spadají do zmiňované skupiny zemědělských úrazů, tím myslím skutečná napadení, kdy se posekají mačetou… Jako si chlapi u nás v hospodě dají půllitrem, tam vezmou mačetu a „rozsekají se“, a pak samozřejmě záleží na brutalitě útoku. Někdy se nám takového pacienta podaří zachránit, jindy okolo něj pět hodin „běháme“, čtyři hodiny ho šijeme, resuscitujeme a bohužel je to marné.
Řešíme i případy malárie, protože jsme v oblasti, kde se vyskytuje Plasmodium falciparum, nejrezistentnější ze čtyř typů původců malárie, který někdy může způsobit až mozkovou malárii. A z ranku vzácnějších chorob… právě letos v lednu nám při stáži mediků přivezli dvouapůlletou holčičku v bezvědomí. Začali jsme ji vyšetřovat, běhali jsme kolem ní, vymýšleli všechno možné a nakonec jsme zjistili, že má tetanus. Protože jsme nikde v širokém dalekém okolí nebyli schopní sehnat jediný imunoglobulin a na velmi silná antibiotika nereagovala, rozhodli jsme se ji převézt do místní nemocnice, kde po pár hodinách na tetanus zemřela. Byl to naprosto učebnicový stav, se sardonickým úsměvem, s opistotonem, kdy se nemocní prohnou na hlavě a na patách jako luk a reagují v křečích na jakýkoli podnět, světlo, hluk atd. Když jsme její stav konzultovali s Infekční klinikou Nemocnice Na Bulovce, odpověděli, že v ČR nebyl případ tetanu zaznamenán 30 let, ať při naší práci a léčbě někdo fotí, natáčí a popisuje, protože to může být velmi cenný výukový materiál. Takže u zajímavých případů vždy vedeme velmi podrobnou dokumentaci, kazuistiky, aby je bylo možné následně využít jako výukové materiály…

Jaká je vlastně lůžková kapacita zařízení v Itibu?

Bohužel stále ještě omezená, máme dvě lůžka emergency pro dospělé a jedno dětské, a když máme plno, využíváme jako ambulantní či „observační“ i jedno infuzní lůžko. Pět lůžek pak máme v porodnici, takže pokud máme případy žen s nemocemi nebo děti, které musíme hospitalizovat, využíváme lůžka porodnice a na emergency máme mužské pacienty. V Africe totiž nemůžete, ve vztahu k tradicím, hospitalizovat muže a ženu v jedné místnosti…

Co na vás nyní v Itibu urgentně čeká? Předpokládám, že je pravděpodobně stále co dostavovat, zkvalitňovat, ale vše závisí na financích…

Nyní je naším hlavním cílem dostavba jedné lůžkové budovy a od toho se bude odvíjet i rozšířené spektrum ošetření. Řadu věcí nyní děláme „na koleně“, i když máme nový operační sálek, vybavený na keňské poměry velmi nadstandardně. Takový operační sál nemají ani v nejbližší nemocnici, která je vyššího řádu. My jsme u nás schopni zajistit monitorování pacienta, kyslíkovou terapii s kontrolou saturace pacienta, odsávání, intubaci, v případě potřeby defibrilaci, EKG atd., na což nemají vybavení ani v té nemocnici, pod kterou zdravotnickým stupněm spadáme.

Aby nakonec nejezdili lékaři z místní nemocnice operovat k vám?

Do Itiba budou jezdit operovat spíše lékaři z ČR. Zatím máme představu, že vždy vygenerujeme skupinu pacientů a odoperovat je přijede český specialista, jak to bývá obvyklé v zemích třetího světa. Teď se ale soustředíme především na získání financí pro dostavbu nové lůžkové budovy, kde bude plnohodnotný operační sál a intenzivní péče… Jsme ve fázi hotové stavby, máme hotovou elektřinu, odpady, dlažbu a kachlíky a nyní pomalu vše kompletujeme a budeme prostory postupně zařizovat zdravotnickým nábytkem a dalším vybavením.

Tímto rozšířením zařízení se vám zvýší i lůžková kapacita?

Budeme mít dohromady 24 lůžek, a to už bychom byli schopni relativně bez problémů pokrýt celou spádovou oblast.

V materiálech ADRY je uvedena spádová oblast v řádech statisíců…

Pro stomatologické zákroky je to v podstatě spád až 200 tisíc. Místní obyvatelé ale nechodí k zubaři s každou dírou v zubu, což by pro nás v takovém případě skutečně představovalo problém, protože bychom byli naprosto zaplaveni pacienty… Stejně jako se zuby to mají Afričané i s ostatními zdravotními problémy, nepřijdou ani „za pět minut dvanáct“, ale spíše „pět minut po dvanácté“, a pak řešíme takové těžké stavy, o kterých jsme mluvili. Stane se, že přijdou třeba s holčičkou popálenou ze 65 % až čtyři dny po úraze, kdy už jim dítě téměř umírá v septickém stavu. Lidé zde nejsou zvyklí chodit k lékaři hned po úraze, nebo když je rozbolí zub, protože „ono to za dva dny určitě přejde…“ a pak samozřejmě velká většina ošetření končí extrakcí. Pokračování příště. Dozvíte se více např. o tom, jakými zdravotními problémy trpí místní obyvatelé, jak probíhá financování keňského projektu a s jakými komplikacemi se potýká takový „fundraiser“…

U zajímavých případů vždy děláme podrobnou dokumentaci, aby je bylo možné následně využít jako výukové materiály…

1)
R
Ohodnoťte tento článek!