V Africe nehrozí rutina II.

Co mají společného zdravotnické zařízení v keňském Itibu a humanitární organizace ADRA ČR? Odpověď na tuto otázku a další zajímavosti přinesla první část rozhovoru s Alešem Bártou, koordinátorem projektu organizace ADRA v Keni, zveřejněná v listopadové Sestře.

Zdravotnické zařízení v Itibu funguje od roku 2006 také díky intenzivní podpoře humanitární organizace ADRA ČR. V jeho čele stojí Čech, několikrát do roka tam jezdí pracovat skupiny českých stážistů z řad mediků a lékařů, roste důvěra místních ve schopnosti českých zdravotníků, zařízení se pomalu, ale jistě rozrůstá, daří se jej postupně materiálně dovybavovat… Nelékař Aleš Bárta, manažer z „donucení“, sekretářka, účetní i vedoucí stavební dozor v jednom, vzpomínal na své začátky v Keni, problémy i radosti a také z pokračování našeho rozhovoru je cítit velká láska k zeleným pahorkům africkým…

Neznalí současné africké reality mají na základě filmů o tomto kontinentu pravděpodobně vytvořený určitý obrázek a asi nás napadne, že i přes 21. století chodí místní se svými „bolístkami“ nejdříve k šamanovi, a až když on nepomůže, pak možná k vám?

Máme šamana hned na našem „náměstí“. Zřídil si zde „ordinaci“ v podstatě hned po našem příjezdu, takže jsme si navzájem určitou „ konkurencí“. Mnoho pacientů jde skutečně nejdříve k němu, a až pak případně k nám. To jsou často zmiňované případy tržných nebo sečných ran… Měli jsme například pacientku s deseticentimetrovou ránou od mačety na bérci, kterou si způsobila při sekání trávy. Nejdříve šla k šamanovi, který vzal hlínu, ránu zapatlal, čímž sice zamezil krvácení, nicméně dívka k nám za tři dny přišla v septickém stavu s nohou „zralou“ na uříznutí. Složitě jsme ji léčili antibiotiky, ošetřovali ránu, muselo se to celé sekundárně zhojit. Setkali jsme se i s tím, že místní šamani provádějí v rámci přírodní léčby skarifikace. Osobně jsem se u šamana podívat nebyl, ale dvě skupiny mediků ho navštívily a prý tam má třeba želvu, se kterou léčí epilepsii… Na pacienty s tou želvou „bafne“ a oni se, logicky, leknou, což by mohlo být považováno za určitý typ léčby šokem, o kterém se dočteme i ve starých knihách. Místní lidé se leknou, protože želvu v životě neviděli. Naprosto běžnou „léčbou“ jsou pak samozřejmě různé rozemleté byliny… Proto také poměrně často, i jednou týdně, řešíme případy těžkých alergií jako reakcí na lektvary či masti, které dal šaman nemocným vypít nebo užít jako mazání.

Obyvatelé místního etnika také trpí alergiemi?

Bohužel. Co se etnického složení obyvatel našeho regionu týká, žijí zde kmeny Kisiů, kteří ve velkém provozují černou magii, proto se nám občas stane, že přinesou „posedlého“, celého svázaného, zavěšeného na tyči mezi dvěma nosiči… Vypadají jako lidojedi se svou obětí, přitom se jedná např. o epileptický či hysterický záchvat a stačí aplikovat Apaurin (diazepam) i. v., vyspí se a je v pořádku. Měli jsme také případ, kdy v noci přinesli těžce popálenou holčičku. Matka ji svázala, naházela na ni větve a zapálila – praktikovala voodoo, černou magii… Sousedi slyšeli dětský pláč, běželi tam a popálenou holčičku přinesli k nám. Jednou jsme také při jedné misi seděli večer na terase, měli jsme pohotovost, a několik mediků dostalo nezávisle na sobě SMS zprávy od příbuzných či přátel z ČR, že ve zprávách na ČT1 právě běží reportáž z Keni, kde upálili asi 11 lidí… Reportéři zmiňovali i lokalitu a od našeho strážného jsme se dozvěděli, že je to „jen“ přes kopec, asi 30 km. Ve vesnici tam totiž začaly hynout krávy a lidé si mysleli, že je uhranuly čarodějnice! O kom věděli, že praktikuje jakoukoli formu magie, toho sebrali, všechny je natlačili do kostela, který podpálili. Tak to jsou pouze na ukázku „drobné“ příklady, jak také může vypadat 21. století v Africe, kdy vlastně máte pocit, že se od hluboké minulosti zase tolik nezměnilo!

Řešíte opravdu rozmanité případy a není se čemu divit, že atestovaný stomatolog u vás řeší i případy z řady jiných oborů… Vraťme se ještě k dostavbě nové lůžkové části. Jaký je reálný termín dokončení a na čem závisí?

Pokud bychom získali nějaké finance, byly by práce zahájeny okamžitě, protože materiál zde lze zajistit velmi jednoduše a rychle. Jakmile máte peníze, jde v Keni téměř vše a pracovní síly využíváme z místních zdrojů. Pracují pro nás obyvatelé okolních vesnic, což je dobré i z důvodu, že si k zařízení získávají také určitý vztah. Například když jsme dostavěli porodnici, bylo na slavnostním otevření přítomno přes 500 lidí. Přijeli z Nairobi z ministerstva, a za naši ambasádu, kterou jsme tehdy ještě v Keni měli, byl hostem pan konzul. Místní řemeslníci byli pyšní na svou práci a říkali: „Tohle je moje práce, ty kachličky jsem lepil já…“ Kdyby vám je ale takhle nalepil český obkladač doma, vyženete ho i s kachličkami! Keňané jsou však zkrátka nesmírně hrdí na to, co udělali, a my bychom si principiálně měli uvědomit, že ono opravdu nezáleží na tom, jak jsou kachličky nalepené. Životní a lidské hodnoty jsou nebo by měly být opravdu jiné.

Mluvíme-li o financování, nabízí se otázka, jak je to s platbami místních pacientů za ošetření a zákroky.

Původně jsem zamýšlel, že když jsme humanitární a rozvojový projekt, mělo by to být pro místní dostupné zdarma. Nicméně jsem se ptal lidí, kteří měli zkušenosti s podobnými projekty ze zemí třetího světa, a ti mě označili za blázna. Zazněly logické argumenty, že to se okamžitě rozkřikne, sjede se lavina lidí z širokého okolí, nezůstane kámen na kameni, a projekt tím zahubíme… Navštívili jsme tedy nejbližší zdravotnická zařízení, zjistili jsme ceny různých výkonů a naše stanovili zhruba o 2/3 níže. Tím se naše „služby“ staly dostupné všem a pro nás tyto poplatky představují sice malý, ale přesto příjem. Navíc je pro nás výhodou, že Elizabeth i Joseph, naši stálí zdravotníci, pacienty většinou znají, takže nás zásobují důležitými informacemi, že např. tihle mají doma sirotky, ti nemají nic apod. Takže asi polovina lidí platí, ale skutečně pouze symbolický poplatek, aby to nebrali jako samozřejmost. Když víme, že pacient opravdu nemá nic nebo je na tom jeho rodina velmi špatně, ošetříme jej zdarma. Naše základní pravidlo je, oproti místním nemocnicím, že nejprve pacienta ošetříme a pak se řeší finance.

Kolik finančních prostředků vám ještě na dostavbu lůžkové části chybí?

Na dovybavení budovy, k tomu patří ještě nádrže na vodu a vodní pumpa, která by přečerpávala vodu do přepadové nádrže, je to částka asi 300 tisíc korun.

To se takhle nezdá jako velká částka…

Ano, ale ještě chvíli potrvá, než se i takto „zdánlivě malá částka“ sesbírá! Nicméně jsme vděčni za každou korunu, která nás k cílové částce přibližuje.

Mám představu, možná mylnou, že získat vybavení a zdravotnický materiál nemusí být tak velký problém. Jistě jste v kontaktu s výrobci a distributory, ale finance jsou asi jiná záležitost.

Získat finanční prostředky je čím dál tím složitější, také z důvodu, že sbírek je organizováno mnoho a stačí jedna negativní informace o zneužití jejího výtěžku a v tu chvíli je otřesena i důvěra v další projekty, ať se jedná o jakoukoli organizaci a třeba i o skutečně dobrou věc.

To je pravděpodobně obecný problém transparentnosti, zejména teď v době krize, kdy se nedostává prostředků na řadu projektů a sponzoři se rozhodují velmi uvážlivě, který podpořit…

Vedeme účetnictví, které musí sedět na jeden šilink (pozn. red.: měna Keni = keňský šilink)… Je to moje záležitost, za vše ručím a nedovolím si nepřesnosti či nejasnosti. Celé účetnictví předávám do ADRY ČR a vše musí být pro audity, kontroly finančního úřadu apod. v naprostém pořádku! Když se vrátím k tomu, co jste v předcházející otázce zmiňovala, že je možná jednodušší získat zdravotnický materiál, pak musím z praxe oponovat. Bohužel tomu tak není, ač si většina lidí myslí, že ano. Obešlu dvacet společností nabídkou spolupráce, z toho zareagují zhruba čtyři a ještě tři z nich odepíšou, že nám nic nedají, protože je to vůbec nezajímá. Máme naštěstí několik firem, které s námi spolupracují opravdu dlouhodobě a jsou velmi vstřícné, např. jedna společnost vyrábějící šicí materiál či výrobce širokého spektra zdravotnického materiálu a drobnějších přístrojů. Obě věnovaly materiál, každá za několik set tisíc korun, ale je to spíše ojedinělé a věřte, není jednoduché chod takového zařízení zajistit!

Někde jsem četla, že se na pomoci vašemu projektu podílejí např. i lékárny… Proto jsem měla dojem, že získání zdravotnického materiálu a léků bude snazší než v případě finančních prostředků.

Ano, spolupracuji s jednou lékárnou vlastně už od tsunami, kdy jsme díky jejich ochotě a vstřícnosti získali potřebné léky za nákupní ceny. Jinak je ale poměrně složité se do nějaké společnosti propracovat, dostat se až na ta správná místa a tam pro náš projekt zaujmout. Překvapila mne např. jedna velká nadnárodní společnost, v jejichž případě jsem se domníval, že koncern s tak obrovským podílem na trhu a s neskutečnými obraty v miliardách bude minimálně o spolupráci uvažovat. Odpověď na moji nabídku zněla lakonicky, že na spolupráci nemají vůbec žádný zájem. Jedna jediná krabice jejich léku by mohla zachránit život spoustě afrických dětí. A nejsem asi daleko od pravdy, když si myslím, že výrobní náklady jsou pro takovou společnost téměř zanedbatelné. Možná je ale jejich filozofií podpora výzkumu apod. a humanitární projekty je třeba skutečně nelákají. Je to jejich přístup a nikdo je nemůže nutit participovat na humanitárních aktivitách…

To je docela překvapující přímočará argumentace.

Ano, ze zkušenosti mohu říct, že spíše malé firmy dají dvě krabice léků atd. než jedna obří společnost, která ovládá celou Evropu…

Rozumím tomu dobře, že jste v rámci projektu také tím, kdo shání prostředky na vybavení, má na starosti sponzoring apod.?

Ano, ADRA vyhlašuje sbírky např. na Itibo nebo dělá různé akce ve spolupráci s projektem, ale léky, zdravotnické vybavení apod., to vše samozřejmě sháním sám, podle aktuální potřeby a počtu balení v našem nemocničním skladu…

Je smutné, ale možná i pochopitelné, když přijde od „cizího“ člověka odněkud z Afriky e-mail, jak snadné je odmítnout či „neuvěřit“. Osobním setkáním by se možná podařilo vytvořit si do těchto velkých firem „skulinku“.

Možná ano, ale výše zmiňovanou velkou firmu jsem za dobu trvání projektu kontaktoval několikrát a ještě nikdy nás nepodpořila… Ale opakuji, nikoho nemůžeme nutit. Jen mne pak trochu mrzí, když je nějaká akce, např. volejbal, která absolutně nemá přímou souvislost s polem působnosti dané firmy, a ona je generálním sponzorem. Marketingově to ale asi pochopit lze, je vidět na billboardu…

Zarážející je nezájem takových firem na podpoře bohulibých projektů. Forma sponzoringu produkty je pro ně záležitostí „pouze“ výrobních nákladů a finance kapičkou v moři…

Možná tak náklady na vyrobení jednoho většího billboardu ? Musím jen opakovat, víme, že nikoho nemůžeme nutit.

O to víc by bylo nyní asi užitečné vychovat si někoho „k ruce“, protože není v lidských silách, v možnostech jednoho člověka, fungovat na všech frontách, které zmiňujete.

Asi ano, ale uvidíme, možná to bude nutné, protože až se Itibo rozšíří o novou část, o které jsme již hovořili, bude celý provoz zařízení i jeho řízení zase o něco náročnější. A musím o tom přemýšlet i ve vztahu k projektu samotnému, aby fungoval dál i ve chvíli, kdy já aktuálně nemohu…

Takže jste se do Keni zamiloval?

Určitě ? Jsou tam lidé naprosto jiné mentality. Hned po přistání na letišti v Nairobi víte, že jste v jiném světě. Všichni se na vás usmívají, ne jako když letím z Keni a mám mezipřistání v Bruselu, kde jsou všichni naštvaní, zamračení, nikdo vás např. při kontrolách ani nepozdraví… V Keni jsou lidé jiní, milí, vstřícní, samozřejmě jsou asi připraveni kdykoli vás okrást, budou-li mít možnost, ale to je dané i tou chudobou… Když třeba v Keni píchneme kolo u auta, neexistuje, abychom si ho měnili sami. Okamžitě je okolo dvacet lidí, kteří se předhánějí, kdo nám kolo vymění, a mají radost, že nám mohli pomoct.

Vy jste si už ale za ta léta získali důvěru a úctu místních lidí díky tomu, co pro ně děláte.

Pokud se nám něco podobného stane v naší spádové oblasti, pak i toto asi hraje svou roli. Podobné reakce ale zažíváme i mimo naše území, kde nás neznají a vidí jenom sanitku s nápisem The Czech Republic… I tam jsou ochotní, pouštějí nás do křižovatek apod. Možná máme ale trochu zkreslený pohled, protože oni vidí bělocha a pro něj mají jiná měřítka než pro černochy.

Čekají, že z vás třeba něco „vypadne“?

I to může být důvod ? Dělají to nezištně s tím, že z nás třeba něco „kápne“. Myšlenka je třeba nezištná, ale pokud dáme, budou ještě radši. A my jim samozřejmě vždy něco málo dáme, protože 100 šilinků za nějakou práci je pro nás 20 Kč a nám to celou situaci velmi usnadní. V Keni je navíc velký nepoměr kupní síly koruny a šilinku…

Kolik misí prošlo Itibem letos v létě?

Tentokrát přijely postupně tři skupiny a každá byla svým profesním složením trochu jiná. První byla mnou vygenerovaná skupina lékařů, které jsme aktuálně potřebovali, součástí druhé byli medici vybraní na základě výběrového řízení a třetí skupinu tvořili zdravotníci plus dva automechanici, kteří „ošetřovali“ naše auto, protože potřebovalo předělat v podstatě celou elektriku, přidat nějaké majáky a stroboskopy, abychom v noci byli více vidět a tím si i zajistili větší bezpečnost při projíždění nebezpečnými úseky. I naši bezpečnost na cestách nesmíme nikdy podceňovat, mohlo by to být osudné…

Takže až do konce letošního září bylo Itibo personálně plně obsazeno a o pacienty skvěle postaráno!

Ano, vzhledem k dalším povinnostem doma jsem se vracel koncem září a v polovině ledna 2014 opět plánuji návrat do Itiba s účastníky další stáže. Je ještě něco, co byste rád závěrem našeho rozhovoru vyzdvihl?
Mluvil jsem o tom, jak je pro nás důležitý zdravotnický materiál, léky apod., a dám ruku do ohně za to, že jdou skutečně na dobrou věc. Pro ty, kteří náš projekt neznají nebo odmítají konkrétní pomoc, bych možná rád zdůraznil, že i když nepomáháme doma v ČR, což také v protiargumentech často slýchám, rozhodně posilujeme jméno republiky za jejími hranicemi. A i když se někomu může zdát Afrika jako černá díra, do které nenávratně zapadne mnoho prostředků, lidské energie apod., věřte, není tomu tak! Humanitární a rozvojové projekty nejen pomáhají s konkrétními problémy, ať již zdravotními, potravinovými, nebo v podobě likvidace následků přírodních katastrof, ale zároveň učí místní obyvatelstvo pomáhat si navzájem a bojovat proti takovým „nepřízním“ vlastními silami… Budu-li tedy konkrétní a co se projektu v Itibu týká, bezprostředně nás čeká a trochu samozřejmě i pálí nejen zmiňované dovybavení lůžkové budovy a souvisejících zařízení, ale také její následné vybavení materiálem a přístroji. Velmi nápomocné jsou pro všechny podobné projekty, nás nevyjímaje, sponzorské dary či poskytnuté slevy na nákup. Například za poloviční cenu máme díky podpoře jedné společnosti nový monitor vitálních funkcí, který by stál několik desítek tisíc korun. Polovinu nás stály i nové infuzní pumpy, ale využijeme i repasované přístroje, které už u nás doma třeba nemají využití a jsou nahrazovány novějšími typy. V Itibu pak dále fungují a pomáhají nám zachraňovat lidské životy… Takže toto všechno je pro nás cenné a jsme rádi za každou přínosnou spolupráci!

Finančně vás podporují také individuální dárci, fyzické osoby. Je možné definovat poměr individuálních darů a firemního sponzoringu?

Jeden pán z Ostravy daroval organizaci ADRA ČR pro Itibo větší částku peněz s určením na záchranu dětského života – zakoupili jsme k tomuto účelu potřebné vybavení. Další pán ze Slovenska věnoval velkou část financí na dostavbu nové budovy v Itibu… ale jsou to spíše ojedinělé případy. Častější jsou „drobní“ dárci, kteří přispějí třeba po tisíci korunách a díky takové sbírce máme třeba deset tisíc korun za měsíc, což je zdánlivě málo, ale zaplať pánbůh za ně!

K tomu mě napadá další otázka: My si tady možná ani nedovedeme představit hodnotu peněz v A frice. Co lze v Keni pořídit za 10 tisíc českých korun? Samozřejmě z pohledu provozovatele zdravotnického zařízení.

Vzhledem ke kurzu je to zhruba 45 tisíc šilinků a za tuto částku jsme schopni v místě nakoupit např. léky na měsíc pro ambulanci nebo zdravotnický materiál na stejnou dobu, pokud tedy nebudeme řešit výrazně více popálenin, kdy se spotřeba materiálu enormně zvedne… Za 40–45 tisíc šilinků můžeme koupit klasickou malou elektrickou odsávačku s regulací, kterou máme v porodnici, a můžeme odsávat dýchací cesty dětských pacientů…

Deset tisíc korun se může zdát málo, ale v keňském reálu je to poměrně výrazná pomoc!

Přesně tak! Kurz je dobrý a ceny vybavení jsou v Keni výrazně nižší než u nás. Třeba manuálně polohovatelnou postel, protože komfort elektrického polohování je pro nás vzhledem k nejistým dodávkám elektřiny nadbytečný, se základním polohovacím systémem, na kolečkách, s matrací, můžeme v Keni pořídit asi za 45 tisíc šilinků, což je zmiňovaných 10 tisíc korun českých a v ČR by jistě byla pořizovací cena vyšší. Navíc postel je pro nás vlastně i trvalou hodnotou, kterou touto cestou někdo věnuje našemu projektu. Pořízení vybavení v místě má navíc i tu výhodu, že odpadá dovoz od nás, který již tak dražší produkt ještě prodražuje. Z domova proto vozíme spíše malé přístroje, např. mikroskopy. To mi připomíná skvělé jednání s jednou velkou společností, kterou jsem kontaktoval s nabídkou spolupráce s tím, že máme humanitární nemocnici v Keni a děláme diagnostiku subtropických chorob. Doufal jsem, že by se nám třeba podařilo získat od nich přístroj za sníženou cenu, a nestačil jsem se divit, když jsem v odpovědi na svůj e-mail četl: „Dobrý den, pane Bárto, přijeďte na adresu…, zkontaktujte pana… a vyberte si mikroskop, který potřebujete…“ Takový dar je pak pro nás výraznou pomocí! Kolikrát se stane, že si vyměníme deset e-mailů a nakonec odpovědí, že je to vlastně vůbec nezajímá, ale o tom už jsem mluvil…

Zkoušíte kontaktovat také firmy mimo oblast zdravotnictví? Napadají mne případy sponzoringu, kdy obdobné společnosti vybaví nebo pomohou s vybavením oddělení či klinik.

Jednou jsem obeslal asi 40 firem, o kterých jsem věděl, že mají vysoké obraty, jako velké logistické společnosti či různé nadnárodní firmy, a ani jedna neodpověděla, nepřišla ani zamítavá odpověď, a tak jsem si řekl, že tudy asi cesta nepovede…

To je samozřejmě možné, jistě ale hodně záleží na tom, kdo sedí u počítače na druhém konci té e-mailové cesty, jaké je jeho sociální cítění, možnosti a ochota hledat řešení…

Určitě, nám je v tomto ohledu vlastně i na škodu, že jsou pro nás Evropany Afrika a její problémy hodně vzdálené! Sami zde řešíme řadu závažných případů, sociální, a především finanční situace společnosti není nejrůžovější a pak je asi mnohem jednodušší na takový e-mail prostě zapomenout a ani jej nepředat dál v hierarchii rozhodovacích kompetencí. Všechno toto chápu, ale některé reakce jsou opravdu neuvěřitelné a právě i proti nim chceme takovými projekty bojovat. A samozřejmě děkujeme všem těm, kteří s námi dlouhodobě spolupracují, nebo Itibo podpořili pouze jednorázovým příspěvkem, protože jakákoli pomoc je pro nás úžasná. Usnadňuje nám nejen práci, ale zvyšuje i komfort našich pacientů!

Naše základní pravidlo je, oproti místním nemocnicím, že nejprve pacienta ošetříme a pak se řeší finance.
V Keni jsou lidé jiní, milí, vstřícní, samozřejmě jsou asi připraveni kdykoli vás okrást, ale to je dané i tou chudobou…
Humanitární projekty nejen pomáhají s konkrétními problémy, ale zároveň učí místní obyvatelstvo pomáhat si navzájem.
… jakákoli pomoc je pro nás úžasná. Usnadňuje nám nejen práci, ale zvyšuje i komfort našich pacientů!

1)
R
Ohodnoťte tento článek!