V ukrajinské Oděse je AIDS stále tabu

Známý český fotoreportér Jan Šibík se při své práci často nespokojuje jenom s pouhým zachycením otřesných událostí, ale snaží se i pomoci obětem válečného zla, přírodních katastrof nebo epidemií. Otřesný život a umírání lidí nemocných AIDS na Ukrajině patří mezi humanitární katastrofy, které svými fotografiemi zdokumentoval, ale staly se také námětem výstavy a současně i podnětem k vyhlášení celostátní sbírky nazvané Chci ještě žít.

* Pokud bych to trochu zjednodušil, pak by se dalo říct, že Ukrajina a lidé postižení AIDS, kterých je tu v současnosti tolik, že je situace označovaná za humanitární katastrofu, je pro vás „průběžným“ tématem. K začátku vašeho zájmu se totiž musíme vrátit o tři roky zpět, kdy jste zorganizoval putovní fotografickou výstavu s názvem Chci ještě žít, která kromě jiného odstartovala i humanitární sbírku na pomoc těmto lidem. Jak jste se k této akci a k těmto na smrt nemocným dostal?

Ukrajinskou Oděsu jsem si vybral proto, že tam byla nejhorší situace v celé Evropě. Fotografoval jsem tam nemocné AIDS a viděl katastrofální podmínky, v nichž tito lidé žijí i umírají. Viděl jsem, že nemají k dispozici základní léky, které by jim prodloužily život o mnoho let, nebo alespoň dovolily důstojně zemřít. Přitom v Oděse překračuje rozšíření AIDS hranice skutečné epidemie – HIV pozitivních lidí je zde přes sto tisíc!

To nemá v Evropě obdoby. Přišel jsem tam zhruba před těmi třemi roky a už tehdy to tam bylo v tomto směru na stejné úrovni jako v Africe. U nás se mluví o epidemii, když je nemocí zasaženo jedno procento populace. Jenže tam žije dokonce až deset procent HIV pozitivních lidí. Stav je tam tedy fakticky na africké úrovni, ale Afrika to přitom není. Ať chceme nebo nechceme, Oděsa je stále Evropou. O to je to děsnější. Nemocní lidé tam skutečně dožívají v děsivých podmínkách.

Hrozně potřebovali a potřebují peníze, a proto jsem uspořádal fotografickou výstavu Chci ještě žít a peníze na pomoc lidem, které jsem fotografoval, jsem i vybíral. Druhou věcí, proč jsem výstavu uspořádal, byl preventivní účel. Chtěl jsem totiž, aby výstavu u nás vidělo co nejvíc lidí. Proto jsem oslovoval města, která o ni měla zájem, a spolupracoval s nimi, aby se k nim expozice dostala a mohlo ji vidět co nejvíc občanů.

* Ale ani u nás není v tomto směru situace docela v pořádku. Nechtěl jste raději fotografovat postižené v českých nemocnicích a stacionářích?

Neřešil jsem, jestli to byli nemocní lidé z Ukrajiny, nebo odjinud. Na Ukrajině je ale stav nejhorší, takže tam lidi potřebovali nejvíce pomoci. Tady u nás, v České republice, je situace ohledně AIDS lepší než tam. Proto zde nebylo potřeba tak intenzivně pomáhat jako v Oděse. Na Ukrajině je situace opravdu tragická.

A to zdaleka ještě nedosáhla špičky ledovce čili nejvyššího stupně. Stav se tam bude stále jen zhoršovat. Ale to nebezpečí se netýká jenom Ukrajinců na Ukrajině. Vždyť jsou velmi početnou menšinou žijící i tady u nás, v České republice. Statistika infikovaných se tak za tu dobu už mohla zhoršit i u nás kvůli nevěstincům a stavebním dělníkům z Ukrajiny.

* Proč je v Oděse tolik nakažených lidí?

Sešly se tam různé faktory. V Oděse bylo velké množství prostitutek a narkomanů. Je to totiž přístavní město plné barů a klubů. Epidemii tam před lety rozjeli narkomani a prostitutky. Jenže v současné době jde nemoc už napříč celou společností. Prostitutky nakazily další lidi, dokonce se tam i rodí HIV pozitivní děti.

Postižená už tedy není jenom nějaká určitá vybraná skupina lidí. Rozšíření nemoci také hodně napomohli ukrajinské úřady a politici, kteří tvrdili, že u nich na Ukrajině tento problém téměř neexistuje. Tahle nemoc je tam pořád ještě tabu. A právě tvrzení místních, že u nich přece žádný AIDS není, způsobilo, že situace s nemocnými tam nabyla katastrofických rozměrů.

* S jakým cílem jste před třemi lety vyhlašoval sbírku na pomoc ukrajinským nemocným?

Vzpomínám, že lidé na mnoha místech republiky tehdy mohli dávat příspěvek přímo na výstavách do pokladniček nebo posílali peníze na konto i dárcovské SMS zprávy. Chtěl jsem tehdy vybrat milion korun, a milion jsem skoro vybral. Peníze jsem se rozhodl osobně dovézt na místo. Chtěl jsem koupit přístroj, který určí stupeň imunity postižených lidí.

Kdybych tehdy vybral peněz méně, tak půl milionu, nakoupil bych aspoň léky pro lidi, kterým by mohly prodloužit život. Když je totiž člověk HIV pozitivní a má dostatek léků, tak ještě dlouho let žije plnohodnotných životem. Dlouho to na něm není ani vidět. Na nemocných lidech je nemoc viditelná až v posledním stadiu. Ty konce nemocných jsou pak ale opravdu děsivé.

* Naprostá většina těch, které jste fotil, už nežije. Jak se vám fotografovali lidé, o kterých jste věděl, že za pár minut, dnů, týdnů nebo měsíců umřou?

K práci mě motivovala touha, abych pro ně něco udělal. Je pravda, že plno z nich krátce nato umřelo. Situace na Ukrajině byla opravdu zoufalá a lidí, kteří potřebovali pomoc, bylo tehdy obrovské množství. Nikdy jsem ale neměl pocit, že lidé mezitím umřou a bude málo těch, kterým je potřeba pomoci. Věděl jsem, že až se tam vrátím, na jejich místě a v jejich postelích už budou ležet zase jiní nemocní lidé. Jejich známí, příbuzní nebo kolegové.

Lidí, kteří jsou ve stejné situaci, je tam opravdu hrozně moc. Přestože jsem si nedělal iluze o jejich stavu, jsem ale doufal, že se někteří z těch, které jsem fotil, ještě pomoci z České republiky dožijí. Povolili mi tenkrát, že je můžu fotografovat. Byl jsem proto rád, že se vybral skoro milion korun a že všechno to úsilí nebylo marné. Slíbil jsem jim, že udělám výstavu, vyberu peníze a přivezu jim pomoc. Věřil jsem, že se aspoň někdo z nich mého návratu dočká a na vlastní oči uvidí, že jsem splnil, co jsem slíbil.

* Fotografování nemocných bývá někdy problematické kvůli získání svolení k focení. Fotografoval jste někoho, kdo si to nepřál?

V naprosté většině případů to nedělám. Při zahraničních cestách je to dokonce moje krédo, jedna z velmi důležitých věcí. Poruším to jen v případě, že se ti lidé dopouštějí nějakého bezpráví a já to chci naopak zaznamenat – třeba jsem dělal reportáž o prodeji vstupenek načerno a podobně. Pro mě je ale důležité dodržovat základní etiku a respekt k lidem, které fotografuji.

* Zůstaňme ale u Ukrajiny. Vaše snímky, které lidé mohou vidět na vašich internetových stránkách www.sibik.cz nebo které najdou ve vaší knize fotografií nazvané Stories, jsou plné bolesti, utrpení a čekání na smrt. Jak vás přijímali nemocní ve stacionářích a jak ošetřující personál?

Bylo velmi obtížné získat důvěru tamějších lidí. Musel jsem mít nejprve povolení ukrajinského ministerstva zahraničí a ministerstva zdravotnictví. Co se týče souhlasu fotografovaných lidí, všichni, kteří jsou na fotkách, podepsali, že souhlasí s tím, že je můžu fotografovat. Měli ale jedinou podmínku. Nechtěli, aby jejich fotky byly vystavené někde u nich doma na Ukrajině. Téma lidí nakažených AIDS nebo HIV pozitivních je zde totiž stále tabu. Lidé radši říkají, že se jejich máma odstěhovala od rodiny, než aby přiznali, že má AIDS a leží v nemocnici.

* Jezdíte po celém světě a také do zemí, kde lidé neovládají angličtinu. Jak se domlouváte tam?

Jezdím skutečně do nejrůznějších koutů světa, a pokud jsou ta místa nebezpečná, jako například arabské země, snažím se mít někoho, kdo by překládal. Bez toho bych se nikam nedostal a navíc místní člověk umí dobře odhadnout situaci – i to, jestli je v danou chvíli vhodné fotografovat, nebo se raději sebrat a odejít. Také třeba dohodne, že mohu přijít do rodin, kde jsou jenom ženy a podobně.

Ale k tomu, aby člověk navázal kontakt, často ani umět jazyk nepotřebuje. Viděl jsem ve filmu War Photographer, že James Nachtwey přijde a podá lidem ruku. Udělal jsem to taky a uvědomil si, jak neuvěřitelně to funguje.

Já zase dělám to, že se v jejich jazyku či nářečí naučím pozdravit nebo poděkovat – když si to nepamatuji, tak si to napíšu na dlaň ruky. To ty lidi vždy velmi potěší. Dalším způsobem, jak dobře navázat kontakt, je nezačít hned zběsile fotografovat. Také nedělám rychlé pohyby, dotyčný pak má čas se otočit nebo zakrýt obličej. Kontakty samozřejmě navážu, když jsem někde delší dobu a lidé mají čas si na mne zvyknout.

* Nejrůznější katastrofy, neštěstí, zkrátka tu horší část života, už fotografujete skoro dvě desítky let. Nemíváte chuť se raději věnovat něčemu příjemnějšímu, hezkému, harmonickému, třeba přírodě?

Ne, není důvod, protože přírodu vidím, když cestuji na ta konkrétní místa. Navíc jsem se zaměřil na něco, co je pro mě naléhavější a i se lépe hodí k mému naturelu, na co hodně lidí reaguje. V dnešní době, pokud chce člověk něčeho dosáhnout, musí se specializovat, nemůže fotografovat všechno. Dám raději přednost tomu, že si koupím knihu fotografů, kteří se specializují na přírodu. Jejich fotografie jsou daleko lepší, než kdybych je dělal já. Ale co se týče budoucnosti, kdoví. Válečný fotograf Don McCullin fotografoval třicet let drastické věci, války a hladomory v Africe a pak přešel k fotografování přírody. Přestal věřit tomu, co dělá. A to není můj případ. Aspoň zatím.


Dvanáct (foto)příběhů, které otřásly světem

Kniha Jana Šibíka nazvaná Stories má dvanáct fotoreportáží, které spojují osudové střety a události ve světě za posledních pět roků – ničivá vlna tsunami, AIDS v O děse, války v Iráku, Afghánistánu a Libérii, bída v utečeneckých táborech v Angole, pohřeb papeže i události po smrti Jásira Arafata a nekončící násilí v Palestině. Jsou tu snímky ze západního břehu Jordánu, z Ukrajiny, Iráku, Íránu, Indie, Vatikánu, Severní Koreje, Afghánistánu, Palestiny, Srí Lanky a Libérie. Komentáře napsal Dan Hrubý.


Jan Šibík (*1963)

Od roku 1985 podnikl přes dvě stě cest do všech koutů světa. Fotografoval konec komunismu v Evropě, pád berlínské zdi, sametovou revoluci v Československu i krvavý zánik Ceauşescova režimu v Rumunsku. Byl svědkem masakrů v Sierra Leone a Libérii, hladomoru v Súdánu, Somálsku a Etiopii. Zažil následky zemětřesení v Arménii i Turecku, exodus iráckých Kurdů do Íránu.

Zaznamenal války v Afghánistánu, Chorvatsku, Bosně, Kosovu, v gruzínské Abcházii, Čečensku, ázerbájdžánském Náhorním Karabachu, Jihoafrické republice a Iráku, genocidu ve Rwandě, uprchlické tábory v Tanzanii, Súdánu, Haiti, Angole a Somálsku. Opakovaně pracoval na Kubě. V posledních letech se zaměřil na konflikt v Palestině. Během roku 2004 fotil epidemii AIDS na Ukrajině.

V roce 2005 zaznamenal děsivé následky přívalové vlny na Srí Lance, poměry v komunistické Severní Koreji, pohřeb papeže Jana Pavla II . ve Vatikánu i Jásira Arafata v Ramalláhu, odchod izraelských osadníků z pásma Gazy a následky hurikánu Katrina v New Orleansu. V roce 2004 obsadil v soutěži World Press Photo 3. místo v kategorii Sportovní příběhy za sérii snímků indických zápasníků kuští. V soutěži Czech Press Photo určené českým a slovenským fotografům získal v různých kategoriích čtyřicet ocenění, z toho dvakrát hlavní cenu. Třikrát byl oceněn v soutěži Fuji Press Photographer (1997 – hlavní cena).

V ukrajinské Oděse je AIDS stále tabu
Ohodnoťte tento článek!