Věřím tomu, že dost sester je naprosto znechucených současnou situací

V letním dvojčísle Sestry byla otištěna reakce Lenky Šnajdrové na sestry hanící pamflet jisté paní Sukové. Od té doby jsme s Lenkou Šnajdrovou v intenzivním kontaktu a byla tedy jen otázka času, kdy dojde i na osobní setkání a společné interview. Lenka Šnajdrová, pro některé známá též jako Silver, odešla „od lůžka“ již před dvěma lety, přesto však zdravotnictví zcela neopustila – působí jako koordinátorka vzdělávacích akcí a je administrátorkou …

… několika významných internetových diskusních fór. S Lenkou Šnajdrovou alias Silver jsme hovořili o vzdělávání, ohodnocení a prestiži sesterského povolání.

Lenka Šnajdrová

* Poodhalme čtenářům váš dosavadní profesní život…

V roce 1992, po maturitě na SZŠ v Mladé Boleslavi, jsem nastoupila na chirurgické oddělení Klaudiánovy nemocnice v Mladé Boleslavi. Tam jsem pracovala s přestávkou mateřské dovolené do roku 2007 jako sestra u lůžka. Během té doby jsem založila rodinu, absolvovala pomaturitní specializační studium a iniciovala vznik Regionu Mladá Boleslav České asociace sester. Z postu předsedkyně regionu jsem odešla v roce 2007 po zvolení do disciplinární komise ČAS. Region nyní skvěle vedou moje kolegyně, stále jsem jeho členkou. Od podzimu 2007 pracuji ve společnosti Josef Selichar – SETRANS jako koordinátorka vzdělávacích akcí pro zdravotníky. Letos jsem začala studovat Fakultu humanitních studií UK.

* Před dvěma lety jste opustila zdravotnictví. Co vás k tomuto, do velké míry přelomovému rozhodnutí vedlo?

Já jsem zdravotnictví neopustila, naopak, drží se mě jako klíště. Opustila jsem práci u pacientů. Rozhodování nebylo jednoduché, protože profesi sestry mám nesmírně ráda. Důvodů k odchodu bylo více. Ten nejzásadnější? Asi pocit, že se profesně a vlastně ani osobně nikam neposouvám.

* Nebude snad hřích, když čtenářům prozradíme, že jste i administrátorkou (přezdívka Silver) diskusního fóra Ošetřovatelství.info a skupiny Sestry na síti, která sdružuje zdravotníky na sociální síti Facebook. Bylo těžké proniknout do světa moderní techniky a internetu?

Ne. Všechny webové stránky, které jsem vytvořila, jsou postaveny na volně šiřitelných aplikacích a vyžadují spíš chuť do práce než nějaké specifické znalosti.

* Internet nabízí každému jednotlivci obrovské množství možností sebevzdělávání a seberealizace. Pokud jde o seberealizaci – řekla byste, jakožto člověk pohybující se v prostředí internetových diskusí, že jsou zdravotníci o svých profesních problémech ochotni veřejně mluvit, psát?

Na to nemám jasnou odpověď. Věřím tomu, že dost sester je naprosto znechucených současnou situací. Mají pocit, že „tam nahoře“, bezprostředním nadřízeným počínaje a ministerstvem zdravotnictví konče, je stejně nikdo neposlouchá. Já to chápu, čím větší instituce, tím větší úřední moloch, kde prosadit nějakou změnu bývá otázka minimálně měsíců, ale spíše let. Například MZ ČR přislíbilo sestrám, již v dubnu, snížení poplatku za prodloužení registrace na pouhou stokorunu. Jsme právě v období, kdy sestrám registrace končí, takže se těšily, že ušetří a ono pořád nic. Je mi jasné, že legislativní změny si žádají čas, ale pro sestry je takové čekání velmi demotivující. Seberealizace nabízí Ošetřovatelství.info dostatek a sestry ji využívají. Vzájemně si radí, společně se i smějí a neuvěřitelně se podporují.

* Na Ošetřovatelství.info je přes 1000 registrovaných, ve skupině Sestry na síti nad 200 a ve skupině časopisu Sestra na Facebooku kolem 350. Sester a zdravotníků jsou však tisíce a aktivních účastníků všech zmíněných diskusních fór jen desítky. Čím je to tedy podle vás způsobeno? Nedostatek času, chuti…

Podívejte se na diskusi Zdraví.Euro.cz. Lékařů jsou tisíce a v diskusi stále stejná jména. V práci sestra těžko může brouzdat po internetu, doma se na ni nahrnou domácí práce. V běžné domácnosti je jeden počítač, o který se sestra pere s rodinou. Nedostatek chuti hraje také svou roli, psát cokoli do počítače musí člověka prostě bavit. Velké části zdravotníků myslím chybí i jistota v jeho používání. Tohle se ale bude postupem času měnit. Škoda že za kurzy práce s počítačem nelze udělit kredity.

* Velkou část zdravotníků možná budí ze spaní představa obnovy registrace a vykazování kreditů pro povinné celoživotní vzdělávání. Tím se dostáváme logicky k následující otázce, tedy k možnosti celoživotního vzdělávání prostřednictvím internetu. Mohla byste čtenářům osvětlit princip tohoto, pro někoho možná neznámého a nového, způsobu vzdělávání?

Já bych změnila první větu otázky. Velkou část zdravotníků spíše budí ze spaní představa, kde na to vezmou. Stále ještě nejsme v ideální situaci, kdy sestry dostanou volno na vzdělávání nebo jim zaměstnavatel uhradí konferenční poplatek. O sestřičkách na MD ani nemluvím. Tohle já bohužel nezměním, dodržování zákoníku práce hlídá jiná instituce.

Virtuální školu jsme otevřeli na internetu letos v září s cílem poskytovat časově i cenově dostupnější vzdělání. Pro čtenáře Sestry není e-learning neznámý pojem. Přes internet je možné si objednat kurz, který se po zaplacení zpřístupní, sestřička si poté prostuduje učební materiál, vyplní test a nakonec si sama vytiskne potvrzení o účasti, které se přikládá k registraci. Cena kurzu je příznivá, zdravotník studuje z domova, takže neplatí dopravu, neshání hlídání dětí apod.

* Jako redaktor si umím představit, že získávání autorů jednotlivých kurzů nemusí být zrovna snadné. Medicína a ošetřovatelství oplývají velkým množstvím všech možných podoborů a sestry určitě potřebují mít na výběr…

Získávání autorů skutečně není snadné, ono také napsat dobrý e-learningový kurz není snadné. Ten, kdo to dokáže, na sebe může být právem pyšný. Potěšilo mě, že zdravotníci berou autorství jako výzvu, takže autoři se hlásí.

* Z kolika kurzů a z jakých oborů si mohou v současnosti zájemci vybírat?

Momentálně je v internetové škole 21 kurzů (je jich 13, ale 8 bude schválených, než tento rozhovor vyjde). Všechny jsou multioborové, to znamená, že nejsou pouze pro sestry. To souvisí do určité míry s mým názorem, že každý zdravotník potřebuje alespoň základní informace z jiných oborů. Je naprosto běžné, že pacient se ptá sestry na rehabilitaci a fyzioterapeuta zase na to, co má jíst, aby se mu noha lépe hojila. V obecné rovině by měl každý zdravotník umět odpovědět, i když dotaz není přímo z jeho oboru. Nebudu jmenovat všechny obory, kterým nabízíme kurzy, stačí se do naší školy podívat.

* Jsou různé formy celoživotního vzdělávání a stejně tak existují i různé cesty k zisku kreditních bodů – od nemocničních seminářů přes e-learning až po publikační činnost. Kolik kreditů lze získat za absolvování jednoho kurzu v e-learningu?

Tři kredity. Autorství je hodnoceno 25 kredity a za spoluautorství je kreditů 20.

* E-learning je jistě dobrou alternativou pro sestry na mateřské dovolené a pro všechny, kteří z jakýchkoli důvodů nemohou navštěvovat konference, kongresy apod. Peněz však zdravotníci nemají nazbyt a jsou tvrdě vydřené. Kolik stojí vaše kurzy – zvažovali jste při stanovování ceny i finanční situaci zdravotníků?

Cena zohledňuje více faktorů a finanční situace zdravotníků je jedním z nich. Kurz stojí 180 korun, poskytujeme i množstevní slevu. Lze ho také vyhrát v některé z našich soutěží, nebo ho získat jako dárek. Kurz může uhradit i zaměstnavatel.

Lenka Šnajdrová

* Se vzděláním sester souvisí i prestiž jejich povolání. Tím spíš mě udivil výsledek ankety na Facebooku, kdy většina respondentů odpověděla, že by si přála, aby se vrátil původní středoškolský systém vzdělávání všeobecných sester. Proč myslíte, že se účastníci ankety kloní spíše ke starému systému vzdělávání? Jaký názor v této věci zastáváte vy osobně?

Těžko odpovědět stručně. Osobně podporuji vysokoškolské vzdělání sester, ale myslím, že nepotřebujeme tolik sester, kolik jich vysoké školy chrlí. Výsledek ankety mě neudivil. Sestry vysokoškolačky i středoškolačky mají podle zákona nárok na stejné kompetence, stejné platové zařazení, přičemž jedna skupina má terciární vzdělání, druhá zase léta praxe. Do toho se míchají zdravotničtí asistenti, diplomované specialistky, sestry se specializovanou způsobilostí.

Nedostatek pomocného personálu nutí dělat všechny všechno, bez ohledu na vzdělání a praxi. Vyvolává to pochopitelné třenice, se kterými si mnohdy ani managementy nevědí rady. Vysokoškolačka převlékající lůžka prestiž sester neposílí! Na druhou stranu jsem přesvědčena o tom, že i kdyby byla dnešní sestra „hotová“ po střední škole, stejně by usilovala o vyšší vzdělání. Současná mládež po maturitě do práce nespěchá.

* Jak byste tedy chtěla dostat či udržet středoškoláky takříkajíc „u lůžka“?

Dáváte mi samé těžké otázky. V nynějším systému vzdělávání tak, jak je nastaven, mi to přijde neskutečně těžké. Moje představa vzdělávání sester je jiná a popsala bych tím celé číslo Sestry. Zaměřím se tedy na současný systém. Ohodnotila bych střední personál u lůžka minimálně tak jako sestru a sestru ještě daleko více. Utopie, že? Domnívám se, že mezi zdravotnickým asistentem a sestrou není velký rozdíl v kompetencích, a to znamená, že ani v míře zodpovědnosti. Přece jenom bych vysokoškolačkám ještě nějaké kompetence přidala.

Dodnes jsem nepochopila, proč sestra nemůže pacientovi předepsat poukaz na sterilní čtverce nebo na francouzské hole. Poukaz předepíše praktický lékař, který pacienta třeba ani neviděl. Sestra už dávno měla být nositelkou výkonu. Předpokládám, že poté by se našly sestry-asistentky, které by o tak vysokou míru odpovědnosti nestály. Pak se mi líbil nápad paní doktorky Mikšové na rekvalifikační kurzy. Ženy kolem čtyřicítky, které přišly o práci, by se možná rády rekvalifikovaly na zdravotnickou asistentku, kdyby dostaly podporu z úřadu práce. Věřím, že u této práce by pak zůstaly. Vydělaly by si více než například jako pokladní v supermarketu a měly by zajímavější práci. Navíc to jsou ženy s většími dětmi, takže by lépe zvládaly směnný provoz.

Troufám si říci, že i pro některé muže by byla tahle rekvalifikace atraktivní. A poslední věc. Často slyším: „Nechceme asistenty, nemáme čas je hlídat, nemůžou nic dělat sami.“ Já být asistentkou, nechtělo by se mi do práce, kde na mě pohlížejí takhle. Já vím, že sestrám je nesamostatnost zdravotnických asistentů podsouvána, vím, že jsou přetížené a každé zaučování nových kolegů je nesmírně náročné. Ale každý zdravotník, i zdravotnický asistent, by měl v práci cítit, že je členem týmu, že jeho práce je důležitá.

* Počátkem června vzbudil emoce zdravotníků názor jisté paní Sukové, zveřejněný v Plzeňském deníku, který by se dal nazvat spíše hanopisem sester. Na tento text jste poměrně ostře reagovala a své prohlášení vydala i Česká asociace sester. Obě reakce včetně původního „hanopisu“ jsme otiskli v letním vydání Sestry. Myslíte si, že názor paní Sukové z Plzně kopíruje většinový pohled široké veřejnosti na sesterské povolání?

Věřím, že ne. Reagovala jsem ostře proto, že v hanopise paní Sukové byly vysloveny lži o vzdělání a práci sester a nerada bych, aby jim veřejnost uvěřila. Také jsem se chtěla zastat svého profesního stavu.

* Neustále se zdůrazňuje vážená pozice sester ve vyspělých zemích euroamerické civilizace. Sestra je tam skutečným partnerem lékaře, nezastupitelným a do jisté míry i autonomním článkem zdravotnického týmu. Velká část veřejnosti vidí ve vztahu sestra-lékař spíše něco milostného než profesionálního. Čím myslíte, že je toto způsobeno?

Šéf a sekretářka, pilot a letuška… lékař a sestra. Nemohou dobře pracovat jeden bez druhého, jsou opačného pohlaví, hovoří společným „slangovým“ jazykem, pracují v noci. I milostné vztahy mezi nimi vznikají, není na tom nic divného. Špatné je, když veřejnost předpokládá, že sestry a lékaři kvůli milostným vztahům zanedbávají svou práci, nebo že sestra je sestrou jen proto, aby mohla „ulovit“ lékaře. Televizní seriály tento názor ještě přiživují. Nažehlená sestřička vařící kávu panu doktorovi je divácky atraktivnější než unavená sestřička s vozíkem plným špinavého prádla.

* Co mohou pro změnu tohoto stavu udělat lékaři a co sestry?

Nejsem si jistá, že tento stav lze změnit, ale myslím si, že lékaři a především sestry by měli svou profesi veřejnosti více přiblížit. Pořádat takové aktivity, kde se ukážou jako odborníci na prevenci a edukaci veřejnosti v sebepéči a péči o nemocné členy rodiny doma. Chápu ovšem, že na to nemají dostatek času, a po náročných směnách možná ani chuť. Očekávala bych, že lékaři nebudou považovat sestru za služku a sestra jim služku nebude dělat. Nedávno se v jednom rozhovoru podivoval senátorlékař nad tím, že ministryní zdravotnictví se může stát sestra. Přestože má paní doktorka Jurásková vysoké vzdělání a pracovala na manažerských pozicích, je stále v očích některých lékařů „jen“ sestrou. Takový názor je pro mě naprosto nepřijatelný.

Lenka Šnajdrová

* Domníval jsem se, že pohled lékařů na sestry je už trošku jiný. Není takový způsob nazírání na sestry spíše problémem starší generace lékařů? Součástí osnov studijního oboru všeobecné lékařství je již nějakou dobu i ošetřovatelství. Takže mladí lékaři by sestrám mohli být blíž. Není tedy problém také ve zpochybňování erudice sester?

Je to možné, já to ale nechci paušalizovat. Starší lékaři jsou patrně více zvyklí na to, že úkolem sestry je pouze plnění ordinací a nic víc. Z tohoto pohledu říkám jednoznačně ano vysokoškolskému a především celoživotnímu vzdělávání sester. Mohu to ilustrovat na vlastním příkladě. Celoživotní vzdělávání mi dalo v první řadě určitou dávku sebejistoty v komunikaci s nemocnými, s lékaři, s kolegyněmi. Naučila jsem se argumentovat a bránit svůj názor. Nevím, jestli mi to vyneslo respekt, každopádně s lékaři jsem vycházela dobře, i když jsem nebyla vždycky nažehlená a usměvavá. Na své kolegy vzpomínám v dobrém a doufám, že i oni na mě.

* Čili sestry potřebují být více vidět a slyšet. Když vynecháme stávky, které by se v případě sester jen těžko shledaly s pochopením široké veřejnosti, tak jsou tu také různé soutěže a ocenění. Jak se díváte na tento způsob prezentace sesterské profese?

Můj pohled je pozitivní, soutěže a ocenění beru jako způsob přiblížení sester veřejnosti. Ovšem v národním měřítku je oceněna pouze „špička ledovce“ z těch, které by si to zasloužily. Byla bych velmi pro, aby i samotné nemocnice oceňovaly dobré sestry. Ne pochopitelně za to, že pracují přesčas, ale třeba za to, že se zapojují do programů pro veřejnost apod. V kolika českých nemocnicích se slaví Mezinárodní den sester?

* Ošetřovatelství je i dnes spíše ženskou doménou. Problematika diskriminace a nerovnoprávnosti žen je bohužel stále aktuální. Nemohla mít právě feminizace sesterského povolání negativní vliv na jeho prestiž?

Jistě, souhlasím s tím, že ženská práce je historicky vnímána jako méně hodnotná v porovnání s mužskou. Použil jste slovo prestiž. V různých anketách, co se vážnosti povolání týče, se umísťuje sestra poměrně vysoko. Takže by se dalo říci, že je to povolání prestižní. Pak je tu druhá strana mince, málokdo by sestru chtěl dělat a dost sester tvrdí, že by si tuto práci znovu nevybralo. Proč, když je to práce vážená? Podle mě chybí sestrám motivace.

Dříve se ošetřovatelství věnovaly řádové sestry, pro které byla jejich práce posláním. Toto „poslání“ je v současnosti poněkud v rozporu s tím, že ošetřovatelství je definováno jako vědní disciplína. Pomáhat lidem už samo o sobě jako motivace nestačí a jiné motivační faktory se sestrám příliš nenabízí. V době krize je pravděpodobné, že sestry nebudou ze zdravotnictví ve větší míře odcházet, je pravděpodobné, že se budou i vracet. Ale budou ve svém povolání spokojené?

Ohodnoťte tento článek!