Vít Olmer: Hojivé slovo může být víc než medicína

Herec a režisér Vít Olmer (65) patří k výrazným osobnostem české kinematografie. Zprvu se do její historie zapisoval jako herec, nejčastěji jako milovník, můžeme jmenovat třeba jeho první film Osení, nebo další z dlouhé řady – Zlaté kapradí, Vysoká zeď či Panna a netvor. V šedesátých letech se kromě herectví začal věnovat také filmové režii, kterou absolvoval na FAMU v roce 1966 absolventským snímkem Houslista. A dobře udělal. Kdyby tomu tak totiž nebylo, neviděli bychom vynikající Jako jed, Bony a klid, ani jedinečný Tankový prapor či Waterloo po česku. Nyní ale jeho filmoví příznivci zaregistrovali přestávku v natáčení dalších filmů. Vít Olmer totiž musel na čas zastavit a věnovat se především svému zdraví.

* Pane Olmere, v pražském IKEM jste prodělal riskantní dvojitou transplantaci jater a ledvin, kde byla příčina?

Příčinou byla dědičná choroba zvaná polycystóza, která postihla moje játra do té míry, že vážila už 12 kg. Kvůli postižení ledvin jsem musel dva roky chodit třikrát týdně na dialýzu do Nemocnice Na Homolce. Už jsem toho měl plné zuby a jen jsem se modlil, abych se co nejdříve dostal na řadu a provedli mi transplantaci, která je velmi riziková, ale když se povede a nejsou velké komplikace, znamená pro pacienta novou kvalitu života. Kvůli dialýzám jsem totiž například nemohl prakticky nikam cestovat.

* Točil jste v té době, nebo jste musel nechat práce a věnovat se plně svému zdraví?

Natáčel jsem i v období dialýz, ale bylo to velmi obtížné. Jednak časově, dialýzy totiž musely být prováděny v noci, nebo se kvůli nim musel uzpůsobovat natáčecí plán, ale také mi často nebylo dobře, bolelo mě břicho a bojoval jsem s celkovou únavou. V té době pro mě byla velkou oporou žena Simona, která se mnou byla denně na natáčení coby kostýmní návrhářka.

V období dialýz jsem natočil pohádky pro českou televizi -Trampoty vodníka Jakoubka, které získaly hlavní cenu na dětském festivalu v Ostrově nad Ohří, Sůva z nudlí, Zajatci Ďáblova chřtánu a povídku pro dospělé s Luckou Vondráčkovou Manželé roku 2006. Vloni, prakticky hned po dokončení Zajatců ďáblova chřtánu, mi zavolali z pražského Institutu klinické a experimentální medicíny a šel jsem pod nůž.

Operace trvala osm hodin, v nemocnici jsem pak strávil třiatřicet dní. Troška humoru: Když jsem se po narkóze probudil, stál nade mnou MUDr. David Klein, kterého jsem znal jako kluka z tenisu. „Co tady děláš?“ ptal jsem se ho udiveně. „Právě jsem tě operoval,“ odpověděl. Myslel jsem, že se mi to stále ještě zdá, že jsem dosud v narkóze…

* Jak jste vy vnímal to, že vám někdo někde bude měnit orgány?

Bral jsem transplantaci jako vysvobození ze svého utrpení i s vědomím, že je to sázka do loterie. Ale bylo mi už tak blbě fyzicky a hlavně psychicky, že jsem se na to paradoxně těšil.

Ale tohle asi může pochopit jen ten, kdo to prožil. Popisuju to v knížce, která nedávno vyšla a jmenuje se Nač se bát Frankensteinů aneb Moje cesta k transplantaci, kterou vydalo nakladatelství Mladá fronta. Jednoduše řečeno: Je to moje vypořádání se s vlastní osobní situací po složité léčbě a dávám tím naději těm, kteří trpí obdobným nebezpečným onemocněním.

* Při tak těžké životní situaci, jakou bezesporu transplantace je, člověk staví na první místo rodinu, její empatii… Vnímal jste to také tak?

Bez starostlivosti a obětavosti mojí ženy bych to asi nezvládl. O to víc musím myslet na lidi, kteří jsou osamělí a nemají nikoho, kdo by je především psychicky podržel. To musí být strašné. A věřte mi, že skutečně s dojetím vzpomínám i na některé sestřičky, které svým přístupem a hojivým slovem pro mě udělaly často stejně, ne-li víc než medicínské postupy.

* Co říkáte na edukaci? Jak vnímá pacient, že se před operací dozví prakticky všechno, nebo téměř všechno, co ho čeká?

Edukace je nutná, ale při vší úctě a obdivu k práci zdravotního personálu myslím, že je to oblast, kde jsou ještě rezervy. Problém je v tom, že oni mají na pohovory s pacienty málo času, je jich málo, sestřičky jsou doslova v letu, lékaři zavaleni byrokratickými úkony a také jsou přetažení. Po mé osmihodinové operaci si například oba chirurgové šli na pouhé dvě hodiny odpočinout, pak pokračovali v práci.

Je to vůči nim až nelidské. Zdravotních sester je málo, jsou přetažené a já je obdivuju stejně jako doktory. Za mizerné peníze taková zodpovědnost a ještě se nechat terorizovat od některých pacientů, kteří si pletou nemocnici se soukromým sanatoriem pro milionáře nebo pro politické špičky, kde je budou obskakovat jako nemluvňata.

* Jak dlouho jste po transplantaci a jak se o vás nemocnice stará teď?

Slavím právě první výročí operace. Do IKEM chodím pravidelně jednou měsíčně, teď jsem tam strávil tři dny na kontrole, která zahrnovala i biopsii jater. Naštěstí dopadla dobře, musím to zaklepat na dřevo.

* Někdy se stává, že se stejně „postižení“ lidé setkávají, když mají to nejhorší období za sebou. Potkáváte se se spolupacienty, vyměňujete si třeba pooperační zkušenosti?

Se spolupacienty se potkávám na kontrolách a teď na tom třídenním testu. Chcete slyšet pravdu? Jejich společenství moc nevyhledávám, naopak mě deprimuje, protože hlavním tématem tam jsou různé komplikace a já chci raději poslouchat pozitivní věci. Během těch stovek hodin se mezi pacienty vytváří zvláštní vztah – od chápavého, solidárního až jaksi rodinného po občas nesnášenlivý, konfliktní, připomínající ponorkovou nemoc. Vedle mě ležel už trochu senilní operní zpěvák, museli ho oslovovat Mistře, buzeroval sestřičky, aby mu zkrátily dialýzu, že má představení v La Scale.

* Co jste dělal proti „ponorce“ a klaustrofobii z uzavřeného prostoru svého pokoje, jste dost kreativní člověk, tak co jste vymyslel?

Vzpomenuv si na Švejka s klystýrem v blázinci, rozhodl jsem se přestat vzpěčovat se nemocničnímu drilu, bezpochyby nutnému, a jít nepříjemnostem naproti. Tak například jsem vstával před pátou, oholil se, osprchoval, uvařil si čaj, navoněl se, změřil si teplotu i tlak a ranní sestřičku vítal, k jejímu podivu, v příjemném rozpoložení, ke kterému jsem se musel po pravdě přimět někdy dost pracně.

Ovoce to ale přineslo. Jaký pokrok, jaké hrdinství to pak bylo došourat se padesát metrů k hlavnímu schodišti, kde jsme paradoxně před rokem točili a vrchní sestra, což mi prozradil doktor, při pohledu na moje břicho prý tehdy pronesla prorocky: „Ten rejža bude náš.“

* V současnosti točíte pro Českou televizi dokument právě na téma transplantace, prozraďte víc…

Tohle téma jsem si vybral zcela logicky, protože je mi blízké. Měl by to být půlhodinový dokument a budou v něm vystupovat kromě doktorů především zajímaví „nositelé“ nových orgánů – například jeden z prvních jaterních transplantovaných, bývalý plochodrážní závodník, „srdcař“, který prohání bicykl, „játrař“, který si udělal pilotní zkoušky, dárkyně ledviny, absolvent dvojí transplantace jater – maratonec a jiní. Film se bude jmenovat Druhá šance a bude o lidech, kteří dokázali statečně překonat svůj handicap a začít nový, plnohodnotný život.

Snímek by měl dodat odvahu a víru také těm, které transplantace teprve čeká. A bohužel jich přibývá, vždyť v IKEM dělají jednu transplantaci denně! V neposlední řadě má podat informace divákům, kteří o této problematice vědí jen velmi málo. A samozřejmě ukázat v pravém světle i práci ošetřovatelského personálu, vždyť bez nich by to nešlo.

Ohodnoťte tento článek!