Vliv prostředí chirurgického pracoviště na psychiku dítěte

Článek je zaměřen na psychologické a sociální aspekty ošetřovatelské péče v dětské chirurgii. Popisuje vliv chirurgické léčby na psychiku dítěte. Prezentuje některé výsledky empirického průzkumu realizovaného v roce 2009. Tento průzkum monitoroval vliv odborných chirurgických výkonů a hospitalizace na psychiku dítěte, na jeho prožívání strachu, bolesti a na způsoby, které se využívají na jejich zmírnění. Klíčová slova: hospitalizace, chirurgická léčba, psychická příprava dítěte, přítomnost rodiče

SUMMARY The article addresses psychological and social aspects of nursing care in the field of pediatric surgery. It presents some results of the empirical study from 2009 which monitored influence of the surgical procedures and hospitalization on the child’s emotional status, experience of fear, pain, and the methods how to alleviate them. Key words: hospitalization, surgical treatment, psychological preparation, parents at bedside

Nemocniční prostředí, zvláště hospitalizace na chirurgii a odborné výkony spojené s bolestí, představují pro dítě zátěžovou situaci. V neznámém prostředí ztrácí pocit bezpečí a jistoty, běžné denní aktivity se mění a dochází k oslabení přirozených sociálních kontaktů. Hospitalizace na chirurgickém oddělení bývá náročnější také kvůli okolnostem, které k ní vedou.

Chirurgická léčba se povětšinou v představách dětí pojí s bolestí, operací, neschopností pohybu. Toto vše znásobuje vlastní onemocnění a strach z očekávaných nepříjemných událostí. Pokud situace vznikla náhle, např. ve spojení s úrazem, k negativním zážitkům dítěte se přidává navíc bolest, pohled na změněnou část těla, krvácení atd.

Adaptace na nemocniční prostředí závisí na věku dítěte, jeho osobnostních rysech, temperamentu, pohlaví, podpoře rodiny. Příprava dítěte na plánovanou hospitalizaci je nevyhnutelná. Dítě do sedmi let může vědět o plánované hospitalizaci přibližně dva týdny před příjmem. Čím je dítě mladší, tím kratší by měla být doba informování o pobytu v nemocnici. Existují však i situace, kdy není možné dítě včas na pobyt v nemocnici připravit. Psychická příprava na suturu rány, repozici zlomeniny, operaci a vše, co s tím souvisí, je důležitá i v akutní situaci (1). V přípravě bezprostředně před operací je nezbytné dítěti zajistit klidné prostředí, aby čekáním na výkon netrpělo. Hlavní úlohou je zkrátit čekací dobu a odvést jeho pozornost od představ souvisejících s operací (2).

V poslední době je zvýšená pozornost věnována procedurální bolesti. Jedná se o typ bolesti, která je způsobovaná diagnostickými anebo terapeutickými výkony Trvá relativně krátce, neplní však funkci biologického varovného signálu. Dítě ji nepovažuje za nevyhnutelnou bolest. Jejím vyvolavatelem je zdravotník a nástroje, které používá. Čím je dítě menší, tím je pro něj hůře pochopitelné, proč ten, kdo mu má pomoci, mu způsobuje bolest.

V dětské chirurgii se setkáváme s pooperační bolestí. Po operaci dítěte je nezbytné minimalizovat následky chirurgického a anesteziologického výkonu a tlumit bolest dítěte. Efektivní léčba pooperační bolesti je proces, který se skládá z předoperační přípravy, perioperační a pooperační péče. Její zmírnění anebo odstranění snižuje riziko pooperačních komplikací a pozitivně ovlivňuje i chování a prožitky operovaného dítěte (3).

Cíle a metodika

V roce 2009 jsme realizovali empirický průzkum, jehož cílem bylo zjistit, jaký vliv má prostředí chirurgického pracoviště a odborné výkony chirurgické léčby na psychiku dítěte, na jeho prožívání strachu, chtěli jsme také zmapovat možnosti zmírnění těchto negativních aspektů léčby na dětské chirurgii.

Soubor respondentů tvořilo 75 rodičů doprovázejících děti při ošetření v chirurgické ambulanci anebo při hospitalizaci na dětském chirurgickém oddělení. Průzkum jsme uskutečnili na Klinice dětské chirurgie LF UK a v Dětské fakultní nemocnici s poliklinikou v Bratislavě, na pracovištích chirurgických oddělení a v dětských chirurgických ambulancích.

Jako metodu průzkumu jsme použili metodu dotazníku. Dotazník tvořilo 20 uzavřených otázek. Ty byly zaměřené na zjištění vlivu prostředí chirurgického pracoviště na dítě, na zjištění faktorů vyvolávajících strach u dítěte při chirurgické léčbě. Zajímaly nás i způsoby zvládání bolestivých zákroků a zmírňování bolesti u dětí. Dovolujeme si poukázat na některé výsledky tohoto šetření.

Diskuse

Hypotéza 1: Předpokládáme, že více než polovina dětí ošetřených na chirurgickém pracovišti lépe snáší výkony i pobyt v nemocničním zařízení v přítomnosti rodiče.

Z analýzy odpovědí rodičů vybíráme některé. Jednou z otázek jsme zjišťovali příznivé působení přítomnosti rodiče v průběhu hospitalizace. Až 95 % rodičů si myslí, že jejich hospitalizace s dítětem napomáhá pozitivnímu vnímání pobytu v nemocnici a dítě ho zvládá lépe. Výsledky přibližuje graf 1.
U dětí do šestého roku života neodpověděl ani jeden rodič záporně. Výrazná většina respondentů je přesvědčená o potřebě jejich přítomnosti u dítěte po dobu pobytu v nemocnici, možno konstatovat, že bez ohledu na věk dítěte.

V další položce jsme zjišťovali, jak dítě zvládá pobyt v nemocnici bez přítomnosti rodiče. Bezproblémový postoj dítěte k hospitalizaci bez rodiče uvedlo pouze 9 % respondentů. Analýzu odpovědí ukazuje graf 2.
Zjistili jsme, že většina rodičů dětí do třetího roku života předpokládá u dítěte velmi špatné snášení hospitalizace bez jejich přítomnosti. Se zvyšujícím se věkem dětí rodiče předpokládají lepší reakce na hospitalizaci, ale stále se domnívají, že jejich přítomnost je pro jejich dítě prospěšná. Potvrdila se závislost věku dítěte a jeho zvládání hospitalizace bez přítomnosti rodiče.

Graf 1

Graf 2

Graf 3

Předpoklad se potvrdil: Podle vyhodnocení názorů rodičů, jejich přítomnost po dobu hospitalizace a v průběhu bolestivých výkonů má pozitivní vliv na psychiku dítěte a zlepšuje jeho spolupráci.

Hypotéza 2: Předpokládáme, že více než polovina dětí prožívá negativní emoce při odborných chirurgických výkonech a hospitalizaci v závislosti na psychické přípravě.

Zaměřili jsme se na zjištění způsobu, jakým bylo dítě připravené na fakt, že bude přijato na chirurgické oddělení. Až 48 % dětí rodiče na hospitalizaci nepřipravovali, 46 % dětí připravili rodiče na hospitalizaci rozhovorem a 6 % dětí připravili formou hry. Vzhledem k faktu, že každé vývojové období dítěte je specifické, rozhodli jsme se prostřednictvím grafu 3 prezentovat výsledky vztahu věk dítěte a jeho přípravy na hospitalizaci ze strany rodičů.

Z analýzy výsledků odpovědí rodičů vyplývá, že se stoupajícím věkem dítěte přibývá i vzrůstající počet dětí připravených na hospitalizaci pomocí rozhovoru.
Příprava dítěte na hospitalizaci souvisí i se způsobem přijetí na oddělení. Proto jsme se rozhodli analyzovat vztah způsobu příjmu dítěte a přípravy na hospitalizaci. Analýzu výsledků přibližujeme v grafu 4.

Souvislost mezi způsobem příjmu a přípravou dítěte se nám potvrdila. Při urgentním příjmu nebylo připravených 94 % dětí. Většina dětí, které byly přijaté plánovaně anebo neplánovaně, byla na hospitalizaci připravená ze strany rodičů nejčastěji formou rozhovoru.
Další položka byla zaměřena na zjištění způsobu přípravy dítěte na bolestivý zákrok. Podle odpovědí 62 % rodičů využilo rozhovor s dítětem. Až 33 % dětí nebylo připraveno žádným způsobem; 5 % rodičů zvolilo jako způsob přípravy dítěte na bolestivý zákrok formu hry.

Zajímalo nás, zda dítě zvládá bolestivý výkon lépe, je-li na něj předem připravené; 62 % rodičů je přesvědčených, že jejich dítě zvládá zákrok po přípravě lépe, 38 % rodičů toto nedovedlo posoudit.
Předpoklad se potvrdil. Podle názoru rodičů, příprava dítěte na hospitalizaci a odborné výkony zmírňuje jeho negativní reakce a strach. Většina rodičů obeznámí dítě s novými skutečnostmi, které je v nemocničním prostředí čekají. Jako prostředek přípravy dítěte nejčastěji volí rozhovor.

Hypotéza 3: Předpokládáme, že více než polovina dětí ve zdravotnickém zařízení pociťuje strach z neznámého prostředí, přístrojů a lidí na chirurgickém pracovišti.

Zjišťovali jsme, jak dítě reagovalo na prostředí chirurgické ambulance. V chirurgické ambulanci se 75 % dětí chovalo klidně; 25 % dětí plakalo a odmítalo vstoupit do ambulance. Vysoké procento výskytu klidného chování dětí však nemusí svědčit o tom, že neprožívají strach a úzkost, připouštíme, že názory rodičů nemusí být vždy shodné se skutečným vnitřním prožíváním dítěte, a to i přes to, že rodiče projevy chování dítěte dokážou nejlépe rozpoznat.

Další položkou jsme zjišťovali, jak dítě snáší kontrolní vyšetření v ambulanci. U 75 % dětí rodiče zaznamenali obavy, plačtivé projevy a odmítání vstoupit do ambulance.
Dále nás zajímalo, z čeho má na chirurgii dítě, podle názoru rodičů, největší strach. Analýzu vztahu věku dítěte a zdrojů strachu přibližuje graf 5.

Graf 4

Graf 5

Zdroje strachu jsou u jednotlivých věkových kategorií dětí různé. U dětí do 1 roku převládá strach z neznámých lidí. U dětí v předškolním věku je dominantní strach z injekce a pohledu na krev; 7- až 12leté děti se nejvíce obávají aplikace injekce, lékařského vyšetření a nemoci.
Předpoklad se potvrdil. Na základě výpovědí rodičů jsme zjistili, že ačkoli se většina dětí chová v prostředí chirurgické ambulance klidně, 75 % z nich má obavy a vyskytují se u nich negativní citové reakce. Největší strach mají děti z aplikace injekce, lékařského vyšetření, neznámých lidí a nástrojů, které jsou při vyšetřovaní používány. Strach dítěte z jednotlivých faktorů souvisí s jeho věkem. Více než polovina dětí mladších jednoho roku má strach z přítomnosti neznámých lidí, což koresponduje s poznatky o výskytu separační úzkosti v tomto věku.

Doporučení pro praxi

Na základě výsledků průzkumu jsme dospěli k závěru, že přítomnost rodiče při pobytu dítěte v nemocnici a po dobu bolestivých výkonů má pozitivní vliv na psychiku dítěte a zlepšuje jeho spolupráci. Příprava dítěte na hospitalizaci a léčebné výkony zmírňuje jeho negativní reakce a strach.

Na základě zjištěných skutečností doporučujeme:

* Využívat komunikaci s dětským pacientem k odhalení jeho problémů, zodpovězení otázek. Komunikaci je možné využít pro věku přiměřený popis léčebných postupů, vysvětlení nevyhnutelnosti jednotlivých výkonů, abychom zmírnili jeho strach a úzkost, které často souvisí s prožíváním nového, neznámého.
* Při poskytování zdravotní péče je třeba maximálně spolupracovat s rodiči, rozšiřovat informovanost rodičů a zapojovat je do procesu péče o dítě.
* Umožnit a podporovat přítomnost rodičů po dobu hospitalizace a při preventivních, diagnostických a terapeutických výkonech u dětí, protože v těchto situacích uspokojují potřebu jistoty a bezpečí dítěte.
* Přistupovat k dětskému pacientovi individuálně, respektovat a zohledňovat osobitost dětí v jednotlivých vývojových obdobích.
* V závislosti na věku podporovat aktivní účast dítěte v procesu léčby, využívat veškeré možnosti pro ulehčení adaptace dítěte na nemocniční prostředí.

Závěr

Zkušenost z hospitalizace se nadlouho vryje do dětské paměti a může ovlivnit přístup jedince ke zdravotní péči až do dospělého věku. Každé dítě je jedinečná bytost a individuálním přístupem můžeme pozitivně ovlivnit jeho vnímání nemocničního prostředí a léčebných postupů. Jednoznačně důležitá je komunikace s dítětem a jeho příprava na novou situaci související s nemocničním prostředím. Nezbytná je spolupráce zdravotnických pracovníků s rodiči, protože ulehčují komunikaci s dětským pacientem, dávají mu pocit bezpečí a jistoty a působí jako podpůrné osoby při nepříjemných výkonech a situacích. Každé dítě vyžaduje osobitý přístup. Ošetřovatelství může významně ovlivnit jeho postoj k onemocnění, k léčebným výkonům, hospitalizaci i ke zdravotnickým pracovníkům. Může zmírnit bolest, utrpení, strach dítěte. Pochopením souvislostí mezi všemi faktory můžeme zlepšit náš přístup k dětskému pacientovi a ulehčit mu pobyt v nemocnici.


O autorovi: Mgr. Jarmila Jakubeková1, PhDr. Eva Dobiášová, Ph. D.2 Katedra ošetrovateľstva, Fakulta zdravotníctva a sociálnej práce TU v Trnave 1, Ústav soc. lekárstva a lekárskej etiky, Lekárska fakulta UK Bratislava2 (jakubekovaj@gmail.com)

Ohodnoťte tento článek!