Vnímání postiženého člověka studenty ošetřovatelství

Nemoc nebo postižení představují pro člověka mimořádnou zátěž, která je zkouškou odolnosti i výzvou pro nemocného jedince i jeho rodinu, přátele a ošetřovatelský personál. Současně s sebou přináší řadu omezení a zásadních změn ve způsobu života a různou míru stresu.


SOUHRN: změnu navyklého způsobu života, které se musíme na určitou dobu přizpůsobit, akceptovat ji, případně ji dlouhodobě přijmout. S jakou mírou tolerance přistupujeme k osobám s postižením, ukazuje průzkumná sonda realizovaná mezi studenty ošetřovatelství.
Klíčová slova: komunikace, osoba s postižením, přijetí, tolerance, vnímání

SUMMARY: For most of us onset of a disease or a handicap means an unpleasant complication and changes in our lifestyle which we have to accept, and adapt to. The presented survey among the nursing students shows how much we accept people with handicaps.
Key words: communication, person with a handicap, acceptance, tolerance, perception


Zejména tzv. získané postižení vyvolává potřebu přehodnocení dosavadního hodnotového systému, změny ve vnímání smyslu života a nastavení nových životních cílů. Osoby s trvalým poškozením organismu nebo některé z jeho funkcí mají situaci o to složitější, že jejich postižení zvětšuje rozpor mezi potřebami a možnostmi je naplňovat.

V minulém století byly vypracovány dva druhy strategií zvládání životních těžkostí:

* strategie zaměřená na řešení problému, který působením nemoci/postižení vyvstal (jde o vyvinutí vlastní aktivity a snahu konstruktivně řešit danou situaci, např. léčit nemoc, rehabilitovat, změnit podmínky zhoršující celkový stav),
* strategie zaměřená na vyrovnávání se s emocionálním stavem spojeným s existencí dané nemoci/postižení (je zaměřená na řízení emocionálního stavu, který se radikálně změnil v důsledku nemoci, postižení, traumatu, např. snížení míry obav a strachu, snížení míry zlosti z nastalé situace).

Podstatným fenoménem ovlivňujícím vliv postižení na rozvoj osobnosti je doba, ve které postižení vzniklo. Vrozené postižení, resp. postižení vzniklé v raném věku, nebývá tolik traumatizující, protože takový jedinec je na svůj nedostatek lépe adaptován. V dětství je reakce na postižení do značné míry ovlivněna způsobem, jakým se s ním vyrovnávají rodiče dítěte. Později získané postižení představuje větší psychické trauma, člověk srovnává, co bylo předtím a co je teď, uvědomuje si, co všechno ztratil, a svůj aktuální zdravotní stav považuje jednoznačně za horší, případně zcela nepřijatelný. Klade daleko větší nároky na adaptaci, zvláště v oblasti postižené funkce a kompenzačních funkcí. Na druhou stranu má výhodu zachování dřívějších zkušeností, které budou i v dalším životě užitečné a které člověk s vrozeným postižením nemá. Může jít např. o představu prostoru u později osleplých nebo o zachovanou slovní zásobu u později ohluchlých.

Psychický stav jedince ovlivňuje i další životní perspektiva, tzv. dynamika vývoje postižení. Stanovená diagnóza vymezuje i předpoklad jeho dalšího rozvoje, určuje, jaká je další prognóza, zda je možné dosáhnout určitého zlepšení, či nikoli, nebo zda jde dokonce o progresivní vadu, do budoucna se dále zhoršující.

Individuálně odlišně působí postižení na vývoj osobnosti v závislosti na tom, jak se postižený se svou situací dokáže vyrovnat. Pravděpodobně nedojde k velkým osobnostním změnám v případě, pokud jedinec své postižení akceptuje a snaží se s ním vyrovnat. Podstatným faktorem, zasahujícím osobnost postiženého, je schopnost nebo možnost navazování sociálních kontaktů s okolím, zvláště u sluchových a řečových vad.

Postižení způsobuje vždy určitou závislost a bezmocnost, člověk ji musí postupně přijmout a naučit se s ní žít. Na druhé straně mu umožňuje poznat jeho reálné možnosti, rozvíjet kompetence, o kterých dosud ani netušil, vede ho k vytvoření nebo přehodnocení smyslu života, vzniku a vývoji nových potřeb a zájmů, setkávání se s novými lidmi a vzniku nových sociálních vazeb. Vedle toho se postižený člověk vyrovnává s postoji většinové společnosti k němu samotnému a s některými zažitými stereotypy, resp. předsudky.

Postoje zdravých lidí k postiženému člověku se ukazují v široké škále a liší se od pozitivního přijetí, po ambivalentní, někdy až odmítavé reakce, vycházející z nedostatku informací nebo porozumění jejich problémům. Kognitivní složka postoje k postiženým lidem je u neodborníků poměrně slabá, protože většina lidí má o této problematice jen velmi málo adekvátních informací. Většina lidí ví o existenci různých postižení, ale pokud se s nimi nesetkali v rodině nebo nejbližším okolí, vědí o životě handicapovaných jen málo (negativní roli zde sehrál i minulý režim a jeho snaha postižené od většinové společnosti izolovat).

Emocionální postoj k postiženým bývá ambivalentní, zahrnuje pozitivní i negativní emoce. Příčinou je fakt, že postižení je hodnoceno z obecného hlediska jako něco nežádoucího a handicapovaní lidé vyvolávají soucit, protože je potkalo neštěstí. Častou reakcí je ostych, který je dán nejistotou a neznalostí, jak bychom se my zdraví k nim měli chovat. Postoje k postiženým bývají ovlivněny aktivizací vlastní obrany před ohrožením, protože zdravý člověk si při setkání s postiženým uvědomuje svoji vlastní zranitelnost, připomíná si, že i on může onemocnět, utrpět úraz, zůstat odkázaný na cizí pomoc.

Výsledky průzkumné sondy na VŠZ, o. p. s.

Ve své téměř dvanáctileté praxi výuky pedagogiky, speciální pedagogiky a komunikace na různých typech a stupních zdravotnických škol se opakovaně setkávám s určitými postoji a způsoby vnímání handicapovaných osob (v posledních letech častěji používaným termínem znevýhodněných osob) studenty ošetřovatelství. Také v akademickém roce 2009/2010 jsem realizovala krátkou průzkumnou sondu mezi respondenty/studenty naší školy, všeobecnými sestrami a porodními asistentkami 1. a 2. ročníků (průzkumný soubor tvořilo 112 studentů). Čtenářům předkládám pouze její část, a to výsledky vyhodnocených otázek vztahujících se k problematice vnímání postižených osob očima studentů Vysoké školy zdravotnické v Praze.

1. otázka: Setkal/a jste se v rámci své odborné praxe s tělesně, smyslově nebo mentálně handicapovaným pacientem?

Ze 112 respondentů odpovědělo kladně 103, pouze 9 odpovědí bylo záporných, přičemž se jednalo o studenty, kteří nemají střední zdravotnickou školu a na odbornou praxi nastoupili až při studiu na VŠZ.

Vnímání postiženého člověka studenty ošetřovatelství

2. otázka: Jak vnímáte/zvládáte komunikaci s postiženým (zrakově, sluchově, tělesně, mentálně) pacientem?

Jednoznačná odpověď se objevila pouze u pacientů s tělesným postižením, u nichž je komunikace chápána jako bezproblémová, zvláště pokud k tělesnému handicapu není přidružen ještě nějaký další. Jen malé problémy popisovali studenti u zrakově postižených pacientů. Jednalo se především o orientaci v prostoru a po zdravotnickém zařízení a o drobné nedostatky směnného provozu, kdy si pacient stále musí zvykat na střídající se personál, což je u nevidomého obtížnější než u člověka, který vidí. Přes 60 % studentů vnímalo komunikaci s mentálně postiženým pacientem jako problémovou, resp. velmi náročnou, zvláště na odděleních LDN, sociálních lůžkách a odděleních následné péče.

Na druhou stranu studenti, kteří měli zkušenost z ústavů sociální péče nebo zařízení pečujících o osoby s Downovým syndromem, hodnotili kladně vstřícnost klientů a jejich zájem o jakoukoli aktivitu ze strany personálu. Podle očekávání vznikají největší bariéry při komunikaci se sluchově postiženými pacienty (uvádí 87 % respondentů, kteří mají tuto zkušenost). Studenti poukazují na překážky na obou stranách, např. na uzavřenost nebo zvláštnosti v chování sluchově postižených, mnohem častěji ale na neschopnost až neochotu personálu se jakkoli dorozumět s neslyšícím pacientem. Bohužel se objevily i odpovědi typu: „Sestra už tak má spoustu práce a povinností a ještě se zdržovat s člověkem, který neumí říct, co mu je nebo proč k nám přichází.“

Další otázka byla do průzkumné sondy zařazena z důvodu častých debat studentů na téma, jaké postižení je vůbec nejhorší, a to ve smyslu, kterým lidem s postižením se žije ve společnosti lépe a kterým hůře a které handicapované děti lze lépe integrovat do školského systému. Jedná se o velmi citlivé téma, ve kterém se promítají subjektivní zkušenosti respondentů jak se samotnými postiženými, tak s názory většinové společnosti.

3. otázka: Jak vnímá, podle vašeho názoru, postiženého člověka společnost, jaké jsou možnosti jeho integrace?

Podle odpovědí respondentů je vůbec „nejhorším“ handicapem pro život ve společnosti a běžné fungování člověka ztráta zraku (uvedlo 72 % respondentů), následuje mentální postižení (16 % respondentů s dovětkem, že „mnohem horší je to pro okolí mentálně postiženého než pro něho samotného, protože si svůj handicap neuvědomuje“). Jen 10 % studentů pokládá za nejhorší handicap sluchové postižení, což je zajímavý výsledek v porovnání s tím, co uvádějí odborné publikace. Ztráta sluchu je obvykle vnímána jako nejtěžší bariéra v komunikaci neslyšícího s okolím, v navazování sociálních kontaktů, hledání zaměstnání nebo partnera a přispívá k izolaci člověka od většinové společnosti. Poměrně pozitivně je vnímán přístup společnosti k tělesně handicapovaným, pouhá 2 % respondentů vidí problém v architektonických bariérách v budovách, dopravě nebo na chodnících, např. pro vozíčkáře.

4. otázka: Pokuste se seřadit tyto skupiny obyvatelstva podle míry tolerance, se kterou k nim přistupujete.

Vyhodnocení poslední otázky (graf) ukazuje na vysokou toleranci osob se zdravotním postižením. Respondenti měli seřadit nabízené skupiny obyvatelstva podle toho, jak je ve společnosti tolerují, např. alkoholici jsou tolerováni pouze 18 % respondentů, 82 % respondentů uvedlo, že pro ně nemají pochopení. Vycházíme z faktu, že dotazovanými byli lidé už s jistou odbornou zkušeností ve zdravotnictví nebo se připravující na profesi sestry/porodní asistentky, u kterých se předpokládá pochopení pro postiženého člověka. Na druhou stranu je zarážející poměrně vysoká tolerance ke kuřákům (71 %).


O autorovi: PhDr. Veronika Blažková, Ph. D. Vysoká škola zdravotnická, o. p. s. Duškova, Praha (blazkova@vszdrav.cz)

Ohodnoťte tento článek!