Vymění lékaři a sestry bílé pláště za neprůstřelné vesty?

Rozhovor s viceprezidentkou České asociace sester a čerstvou Sestrou roku Růženou Wagnerovou o rostoucí agresi těch, kdo pomoc potřebují, proti těm, kdo jim pomoc přinášejí i o tom, jak může pomoci nový zákon o zpřísnění trestů pro agresory

* V médiích se tento jakoby nový fenomén objevuje většinou jako napadení lékařů záchranky, ale hrubost a agrese se projevuje vůči všemu personálu a prakticky na všech pracovištích.

Ambulance jedné z pražských klinik jen za poslední měsíc dopomohla k dopadení pěti celostátně policií hledaných osob. Byli odhaleni proto, že napadli personál a demolovali zařízení, proto bylo zapotřebí zavolat policii, a tím pádem byli odhaleni. Ale to jsou jen ti, na které bylo potřebí policii zavolat. Pravděpodobné je, že ambulancemi prochází řada potenciálně nebezpečných lidí, o kterých nevíte, protože momentálně nic neprovedou. Ambulance zdravotnických zařízení dostávají krvavé výsledky pražského nočního života z první ruky, zvláště ty, které jsou na ráně ve středu města. Nemyslím ale, že by případy násilí na zdravotnících, kteří útočníkům přinášejí vlastně pomoc, byly následkem nějakého nevysvětlitelného přílivu zloby ve společnosti.

V poslední době se mluví nejvíc o napadených lékařích, ale v první linii zásahů jsou i sestry a ošetřovatelé a pro ně tyto situace nebývají, zvláště na specializovaných pracovištích jako záchranky, psychiatrie atd., něčím výjimečným nebo novým. Případy se více medializují a dostávají v bulvárních médiích jakýsi démonizující přídech – většinou jde ale sice o těžko přijatelné, avšak z hlediska pokřivené logiky útočících vysvětlitelné chování někoho, kdo nemá zájem díky ošetření prozradit svou totožnost, a tak se seznámit s policií nebo úřady, např. opilý řidič nebo nelegální cizinec.

* Nemění se obecně ve společnosti k horšímu vztah ke zdravotnickému personálu? Ta úcta k bílému plášti?

Je pravda, že v chování některých lidí se na nepravém místě projevuje i to, že se zbavujeme z minulých dob získané přehnané úcty k různým institucím, včetně těch zdravotnických. Proto vítáme zostření trestů za napadení zasahujících zdravotníků.

Nemyslím si ale, že by pomohlo vyzbrojení zdravotníků nějakými tonfami nebo spreji -naší zásadou je lidem pomáhat, a ne si ještě přidělávat práci. Nehledě na to, že napadení byla vždy nečekaná, a v takovém případě je těžké včas reagovat.

* Dá se s tím tedy něco dělat?

Česká asociace sester i sesterská profese jako taková má za těch pár let, kdy se naše povolání rozvíjí ve vztahu k novým potřebám, docela slušné teoretickopraktické zázemí, které se stále aktualizuje. Máme dobré kontakty i s tím, co se děje ve světě, kde problémy nejsou jiné.

Naše specialistky třeba z pracovišť, kde je takové jednání s problémovými lidmi denním chlebíčkem, např. na psychiatriích, mají zpracovanou řadu postupů, jak takovému jednání předejít – i u psychopatických osobností se skoro vždy nějaká roznětka té agrese u klientů dá vystopovat. Třeba, že ten člověk už naštvaný přijde. Nebo se děje něco proti jeho vůli. Vždy to má tedy nějakou fázi spouštěcí, pak je eskalace násilných projevů a pak to běží dál. Z toho pak už je možné odvodit zásady pro jednání v rizikových situacích. V řadě nemocnic už proto probíhá školení personálu, jak podobným situacím zejména předcházet a jak na případnou agresi reagovat.

* Sestry vlastně nejsou ani pořádně zaplaceny za svou práci.

Ano, mělo by se daleko víc docenit, že řada našich zdravotnických pracovnic i pracovníků je denně vystavena rizikovým situacím. Přitom muži a ženy v různých uniformách, nemám na mysli jen policii, jejichž by to měl být chleba, a které ne vždy a dostatečně vidíme tam, kde se něco mele, berou v podstatě dvojnásobný plat a bohaté výslužné.

Naši lidé přitom mají hlavně zachraňovat a léčit, a to je jedno z nejtěžších a nejodpovědnějších povolání – potyčky se společenským odpadem a odzbrojování rozjetých feťáků s noži je vlastně takový nežádoucí a neplacený vedlejšák. Tak by to možná měli posuzovat ti, kdo o tom rozhodují, kdo si občas jakoby neradi odhlasují třinácté a čtrnácté a další platy, ale pořád nějak nemohou docenit význam našeho povolání. Víte, ona ta sestřička za sedmnáct tisíc hrubého je občas s potenciálním vrahem a bez ochranky v užším kontaktu než soudkyně nebo návladní za trojnásobnou mzdu a s celým represivním aparátem za zády.

S pacientem, který reaguje podrážděně, je vulgární, se setkávají sestry denně. Snaží se ho uklidnit, vše mu vysvětlit a řadu urážek přehlédnout. S čím se však nemůžeme smířit, je narůstající agresivita a násilí. Těmto nežádoucím jevům musíme předcházet a situaci řešit. Práce všech zdravotnických pracovníků, i sester, je velice náročná a zodpovědná. Všichni mají právo svou profesi vykonávat v klidu, a ne ve strachu, a je to nakonec snad i zájem těch, kdo si pro tu plně profesionální pomoc přicházejí. Někdy by obtížnost naší práce měli docenit i ti, kteří jsou občas incidentům v různých čekárnách svědky – vidí zakrvácenou vyvádějící „oběť“, což si dotyčný pořídil vlastním nestřídmým pitím nebo fetováním, a ještě dohlížejí, aby nebylo dotčeno nějaké to jeho lidské právo.Jsem dětská sestra a za léta své aktivní činnosti jsem se setkala s velkou radostí, ale také i velkým smutkem.

Radost měli rodiče vyléčeného dítěte a velká bolest byla u rodičů, kde lékaři zjistili zhoubnou nemoc. Velice těžce jsem s rodiči prožívala ztrátu dítěte, které zbytečně přišlo o život při automobilové nehodě, při úrazu na lyžích anebo utopení, všechny tyto situace znám. Jsem velice citlivý člověk a vím, že v této chvíli slova útěchy nepomáhají, a tak jsem se vždycky s nimi rozplakala a s nimi jsem tu hroznou bolest prožívala.

Součástí mé práce byly návštěvy v rodinách u dětí propuštěných z porodnice, kontrola dětí, kde bylo podezření na špatnou péči o dítě v rodině. Při těchto návštěvách jsem zažila i několik nepěkných situací, kde jsem měla obavu z napadení. Ne jednou jsem ze utíkala do sanitky před rozzuřenou matkou, které jsem řekla, že musí své děti odvšivit, než je pošle do školy. Byla to maličkost proti jiným závažným problémům, které se musely řešit.

Nejhorší zážitek, kdy jsem opravdu měla strach, byl, když jsem romské rodině sdělovala, že jejich péče o děti přes veškerou moji snahu a opakované návštěvy v rodině je tak špatná, že déle nemohou v rodině zůstat. Všichni se do mě pustili nejprve verbálně, ale jejich agrese tak stoupala, že jsem rychle ustupovala ke dveřím a věřím že od inzultace mě zachránilo pouze to, že jsem s dětmi měla dobré vztahy z návštěv ambulance a ony mě ubránily. Musela jsem do těchto rodin docházet dál a věřit, že k žádnému incidentu nedojde a nebo jim umět předcházet.

Ohodnoťte tento článek!