Význam a možnosti využití edukace v psychiatrickém ošetřovatelství

Cílem práce bylo zjistit význam a možnosti využití edukace v psychiatrickém ošetřovatelství. Výzkumu se zúčastnili pacienti hospitalizovaní na psychiatrickém oddělení ÚVN v Ružomberku s diagnózou deprese a jejich příbuzní. Výsledky potvrzují, že edukace má pro duševně nemocné pacienty velký význam. Klíčová slova: edukace, duševně nemocný, deprese, psychiatrické ošetřovatelství

SUMMARY The goal of this work: Finding out the meaning and possibilities of using the education in the psychiatric nursing. The patients who were treated on depression diagnosis at the psychiatric department of UVN in Ružomberok and their relatives were participated in this research. The results confirm that the education has got the big meaning in the education of patients of mental illnesses.
Key words: education, mentally ill, depression, psychiatric nursing

V průběhu svého poslání plní sestra několik rolí a jednou z nich je také role edukátorky. Úlohou sestry je edukovat nejen pacienta, ale i jeho nejbližší. Edukaci je třeba chápat jako neodmyslitelnou součást a základní předpoklad intenzivní léčby. Pacient, který je hospitalizovaný, navíc na psychiatrickém oddělení, se nachází v nové životní situaci, kterou se musí naučit řešit. Stává se pacientem, který musí přijmout fakt, že je nemocný a musí změnit svůj životní styl. Důležité je, aby věděl, jak postupovat při léčbě, a to nejen on, ale také jeho nejbližší, kteří mu mají být oporou. Je důležité, aby edukanti měli zájem o edukaci, aby byli přístupní a získali co nejvíce informací o onemocnění. Úlohou sestry edukátorky je vysvětlit pacientovi, jak je možné prožít život plnohodnotně i při diagnostikované duševní poruše. Naučit pacienta předcházet opakovaným vzplanutím choroby a opakovaným hospitalizacím na psychiatrii. Odpovídat pacientům a jejich příbuzným na jejich otázky, dodat jim jistotu a sebevědomí.

Edukaci chápeme v nejširším pojetí jako proces výchovy a vzdělávání (Závodná, 2005).
Jak dále uvádí autorka Magerčiaková (2005), edukace je považována za důležitou součást profesionální činnosti sestry. Sestra využívá edukaci při primární, sekundární i terciární péči. Podle autorky Balžanové (2005) je edukace všeobecně považovaná za nevyhnutelnou složku péče o jakékoli chronické onemocnění. Je součástí ošetřovatelského procesu, jehož cílem je působení na pacienta v zájmu zlepšení jeho kvality života. Praktické využití výchovy je stále nedostatečné, často zůstává ve formální rovině, je důležité uvědomit si, že kontinuální působení na pacienta může mít v konečném důsledku také ekonomický efekt v podobě zkrácení hospitalizace. Edukant je jakýkoli subjekt učení, v různém věku a v různém prostředí. Edukantem je žák v předškolním či školním věku, student vysoké školy, účastník jazykového kurzu apod. (Magerčiaková, 2007).

Edukační proces je forma odevzdávání konkrétních informací, je zde záměr, aby se někdo něco učil, je to výchovný a vzdělávací proces. Edukační prostředí je místo, kde se vykonává edukace. Optimální prostředí má mít vhodnou teplotu, osvětlení, má být bez hluku a má zabezpečit i případnou intimitu. Edukační faktory jsou všechny teorie, plány, scénáře, předpisy, které určují anebo ovlivňují reálné edukační procesy. Mohou to být knihy, edukační plán, normy, standardy… (Závodná, 2005).

Praktické rady pro realizaci edukace

Sestra by měla dodržovat určité zásady, resp. praktické rady pro realizaci edukace: připravit se na výuku a stanovit si vhodný čas; identifikovat spolu s pacientem jeho nevhodné chování; sdělit pacientovi, co je nutné, aby změnil na svém chování; informovat pacienta, že jí na něm záleží; do edukačního procesu začlenit i příbuzné pacienta; používat příklady z vlastního života, hovořit o pokusech, neúspěších a úspěších; výuku realizovat ve skupinách se stejným problémem; vytvořit příjemné prostředí; vybrat nejvhodnější metodu a ověřit si, či je skutečně dobrá; vytvořit atmosféru, kde se všichni cítí rovnoprávně; vytvořit skupinky 5 až 7 osob (ne více); odstranit rušivé faktory; vysvětlit, co je cílem setkání; nikoho do ničeho nenutit; v závěru edukace umožnit prostor pro diskusi; neodbočovat od edukačního cíle.

Sestra musí pacienty respektovat a umožnit jim, aby žili tak, jak chtějí. Její povinností je sdělit pacientovi, proč je nutná změna jeho chování. Sestra má povinnost oznámit pacientovi, jaké následky může mít jeho nevhodné chování anebo chybná životospráva při diagnostikovaném onemocnění. Toto musí sestra umět sdělit bez odsuzování pacienta (Farkašová, 2005).

Edukace duševně nemocných pacientů

Přístup k psychiatricky nemocným pacientům je náročný nejen proto, že se zdravotníky nespolupracují, nechtějí se podrobit dennímu režimu, ale také proto, že vyžaduje empatii, zvýšenou zodpovědnost a vysokou míru sebedisciplíny (Kuráňová, 2006). Duševní nemoc dost často naruší úsudek, kritičnost i chování pacienta. Proto práce s duševně nemocnými pacienty vyžaduje značné sebeovládání. Sestra musí vystupovat s jistotou, rozhodností a taktem. Důležité je vést pacienta ke stanovení si terapeutického cíle bez tlaku (Rapčíková, 2006).

Ošetřovatelské umění v přístupu k duševně nemocným pacientům zahrnuje schopnost sestry udržet si k pacientovi hřejivý, ale ne příliš blízký vztah. Méně sobectví, závisti a více spolupatřičnosti, vzájemné úcty, radosti ze společné práce může přispět ke zlepšení mezilidských vztahů na pracovišti, kde zdravotníci mají své působiště, ale pro pacienty je to přechodný domov (Mišková, 2006).
Při edukaci je důležité zbavit pacienta strachu. Jak uvádí autorka Morovicsová, E. (2006), pocit jistoty a bezpečí je pro pacienta důležitý. Nemocný, který získá od okolí pomoc a podporu, se snáze vyrovnává s onemocněním, spolupracuje a je aktivnější při hledání nových možností. Edukace pacienta o onemocnění, poskytnutí informací vede k jeho uklidnění, k získání správného náhledu na onemocnění. Edukace slouží k prevenci nového vzplanutí nemoci, k tomu, aby pacient užíval ordinovanou léčbu a dodržoval životosprávu. Důležité je v rámci edukace oslovit také příbuzné pacienta.

Pacient, který má podporu svých nejbližších, lépe snáší tíhu svého onemocnění a snáze se vyrovnává s faktem, že nemoc, kterou mu diagnostikovali, je onemocněním na celý život. Záleží pouze na něm, zda život prožije pokud možno plnohodnotně, nebo mezi jednotlivými hospitalizacemi na psychiatrických odděleních. Mnohokrát se setkáváme s opakovanými hospitalizacemi pacientů, kteří udávají, že vysadili léky, nebo se už cítili dobře a nechtěli léky dále užívat. Pacienti, kteří přicházejí na psychiatrii poprvé, často hovoří o tom, že doma se „trápili depresí“ velmi dlouho. Pacienti se bojí navštívit psychiatrii, obávají se toho, „co na to řekne okolí“. Psychohygieně se u nás věnujeme 1 den z 365 dní, a to je velmi málo.

Společnost věnuje pozornost první pomoci při somatických onemocněních a poraněních, ale nikdo nemluví o první pomoci při duševních onemocněních a poruchách. Na psychiku nemocného působí negativně také změna prostředí, pacient je pod vlivem nemocničního režimu. Důležité je, aby sestra při komunikaci s nemocným vytvářela atmosféru důvěry a jistoty, přesvědčila ho, že hospitalizace je nevyhnutelná pro zlepšení jeho zdravotního stavu. Nemocniční režim by měl být dobře organizovaný (Magerčiaková, 2007). Jak uvádí autorka Závodná, V. (2002), hlavním edukačním prostředkem v nemocnici je slovo, příklad zdravotnických pracovníků a spolupacientů.

Edukace pacientů s duševním onemocněním a jejich příbuzných

Hlavní úlohou psychoedukace je poskytnout pacientům a jejich rodinám důležité informace o nemoci a pomoci jim přizpůsobit se životu s duševně nemocným. Ukazuje se, že pacienti často ukončují léčbu z důvodu neznalosti, bezradnosti nebo na základě zkreslených laických informací. Výsledky některých studií naznačují, že farmakoterapie ve spolupráci s psychoedukací je účinnější než samostatná farmakoterapie. Lidé se závažným duševním onemocněním jsou odkázaní na informace o povaze onemocnění a možnostech léčby. Jsou odkázaní na odborníky, kteří by měli být schopni a ochotni předat jim tyto informace srozumitelným způsobem (Gjuričová, 2002). Rodina je vždy prvním a významným místem aktivit jejích členů. Duševně nemocní lidé jsou nejvíce zanedbávaní ze strany své rodiny. Rodina se obává hanby apod.

Úlohou psychoedukace rodinných příslušníků je zabránit sekundárnímu psychickému a sociálnímu poškození pacienta. Snižuje počet hospitalizací, zabraňuje vyřazení pacienta z plnohodnotného uplatnění se ve společnosti, vede k uspokojivému rodinnému zázemí a odstraňuje izolaci duševně nemocného pacienta. Při první hospitalizaci pacienta na psychiatrickém oddělení je důležité, aby sestry poskytly příbuzným informace o příznacích opakovaného relapsu onemocnění, edukovaly příbuzné o důležitosti užívání ordinovaných léků, upozornily je na možnost vedlejších účinků léků, zbavily příbuzné pocitu viny za pacientovo onemocnění, získaly jejich důvěru ke spolupráci, poskytly jim dostatek informací, aby odstranily jejich strach, nejistotu a obavy, naučily je posilňovat a udržovat sebeúctu nemocného člena rodiny (Zrubcová, 2006).

Cíle a použité metody výzkumu

Výzkumná část je zaměřena na edukaci pacientů s depresí a jejich příbuzných. Cílem bylo poukázat na význam edukace a její možnosti využití v psychiatrickém ošetřovatelství. Pro získání potřebných údajů jsme použili metodu přímého studia literatury nutné pro sestavení dotazníku a empirickou metodu, tzn. sestavení a využití dotazníkového šetření. Jako zdroj důležitých a potřebných informací o významu a možnostech využití edukace v psychiatrickém ošetřovatelství byly pro vypracování výzkumné části zvoleny dotazníky. Dotazníky byly určené pacientům hospitalizovaným na psychiatrickém oddělení ÚVN v Ružomberku s diagnózou deprese a pro jejich příbuzné. Pacienti vyplnili dotazník před a po absolvování edukačního programu. Dotazníky se skládaly z vědomostní části (stejná u obou dotazníků, tzn. před i po edukaci) a informativní části. Odevzdání dotazníků proběhlo anonymně. Výzkum byl realizovaný v období od ledna 2007 do září 2008.

Tabulka 1: Vyhodnocení úspěšnosti odpovědí respondentů na vědomostní otázky
před edukačním programem

Charakteristika výzkumného souboru: Výzkumu se zúčastnilo 100 respondentů: pacienti s diagnózou deprese a jejich příbuzní. Všichni respondenti vyplnili dotazník před i po absolvování edukačního kurzu. Edukační kurz proběhl skupinovou formou, sestával z pěti sezení po 60 minutách. Skupiny po 2 až 5 edukantech byly tvořeny pacienty a jejich příbuznými – z celkového počtu 100 respondentů bylo 65 pacientů a 35 příbuzných.

Výsledky

Před absolvováním edukačního programu jsme se respondentů v informativní části dotazníku ptali:
* Na jejich zájem zúčastnit se edukačního programu. Většina respondentů odpověděla kladně (82 %), 2 % respondentů neměla zájem, 5 % nevědělo a 11 % program nezajímal.
* Na jejich zájem o získání informací o depresi a její léčbě. Většina respondentů opět odpověděla kladně (75 %), 5 % by možná mělo zájem, 11 % neví a 9 % respondentů tyto informace nechce.

Po absolvování edukačního programu jsme se respondentů v informativní části dotazníku ptali:
* Zda mají pocit, že pro ně byla edukace přínosná. Na tuto otázku odpověděla převážná část respondentů „ano“ (86 %), 4 % ji neshledávala přínosnou, 6 % nevědělo a 4 % respondentů edukace „nezajímala“.
* Zda získali informace, jak správně předcházet novému vzplanutí deprese, 88 % pacientů a jejich příbuzných odpovědělo, že získali vědomosti o postupech v prevenci nového vzplanutí onemocnění, 6 % volilo možnost odpovědi „ano, částečně“, nikdo z respondentů neodpověděl zcela záporně a 6 % nevědělo.

Porovnali jsme odpovědi respondentů na položenou otázku před a po absolvování edukačního programu. Otázka zněla: Co byste dělali, kdyby se u vás nebo vašeho příbuzného projevily příznaky deprese? Výsledky odpovědí respondentů před absolvováním edukačního programu: 18 % dotazovaných by navštívilo psychiatra, 22 % obvodního lékaře, 48 % by „zůstalo doma, přejde to“ a 12 % respondentů nevědělo.
Výsledky odpovědí respondentů po absolvování edukačního programu: 69 % by navštívilo psychiatra, 13 % obvodního lékaře, 7 % by „zůstalo doma, přejde to“ a 11 % respondentů nevědělo.
Je evidentní, že pacienti a jejich příbuzní po absolvování edukačního programu změnili názor na léčbu deprese a přistupovali by k léčbě zodpovědněji.

Tabulka 2: Vyhodnocení úspěšnosti odpovědí respondentů na vědomostní
otázky po absolvování edukačního programu

Dále jsme vyhodnocovali vědomostní část dotazníku, která byla určena pacientům s depresí a jejich příbuzným před absolvováním edukačního programu. Respondentům bylo položeno 11 uzavřených otázek. Každá otázka měla 4 možné odpovědi, ale pouze jedna byla správná. Dotazník vyplnilo 100 respondentů. Celková úspěšnost odpovědí pacientů a jejich příbuzných na vědomostní otázky v dotazníku před absolvováním edukačního programu byla 23 %. Zjistili jsme, že pacienti a jejich příbuzní mají deficit vědomostí o depresi a její léčbě. Výsledky odpovědí respondentů uvádí tabulka 1.

Po absolvování edukačního programu respondenti vyplnili dotazník, jehož vědomostní část byla identická s vědomostní částí dotazníku před absolvováním edukačního programu. Hodnotili jsme celkovou průměrnou úspěšnost, která činila 89 %, což znamená, že vědomosti pacientů a jejich příbuzných se po absolvování edukačního kurzu zlepšily o 66 %. Výsledky jsme znázornili v tabulce 2. Podle výsledků výzkumu se pacienti a jejich příbuzní naučili v průběhu absolvování edukačního kurzu, jak předcházet opakovanému vzplanutí onemocnění, jaké jsou příznaky deprese, co jsou to automatické myšlenky a jak plánovat aktivity proti stresu. Změnili také svůj postoj k tomu, kdy navštívit psychiatra. Edukace je přesvědčila o tom, že při příznacích deprese je nutné navštívit lékaře co nejdříve a nečekat, že „to přejde samo od sebe“.

Závěry a doporučení pro praxi

Na základě výsledků výzkumu bylo zjištěno, že pacienti a jejich příbuzní, kteří se výzkumu zúčastnili, uvítali možnost absolvovat edukační program. Dospěli jsme proto k závěru, že edukace má velký význam a možnosti využití v psychiatrickém ošetřovatelství. Je proto potřeba prostřednictvím masmédií, přednášek pro veřejnost i za pomoci zdravotnického personálu dostat pojem edukace do povědomí pacientů s duševním onemocněním a jejich příbuzných. Připravovat nadále sestry, které budou mít potřebné teoretické a praktické vědomosti o problematice edukace. Vytvořit sestrám prostor na samostatnou práci, aby nebyly pouze asistentkami lékařů, ale jejich rovnocennými partnerkami. Organizovat a podporovat vzdělávání sester, vychovávat sestry, které budou v praxi vykonávat všechny role sestry, kam patří také sestra/edukátorka. Připravovat sestry, které budou mít potřebné teoretické a praktické vědomosti z oboru duševních onemocnění a poruch.

Praktikovat edukaci duševně nemocných pacientů a jejich příbuzných ve všech zdravotnických zařízeních. Praktikovat edukaci duševně nemocných pacientů a jejich příbuzných v rámci ambulantní, ústavní a domácí péče. Vypracovávat a využívat v praxi standardy edukace duševně nemocných pacientů a jejich příbuzných. Spolupracovat se státními zdravotními ústavy, které organizují besedy pro děti a mládež, poskytují informace zdravotnickým pracovníkům, a s ústavy zdravotní výchovy při poskytování písemných materiálů k edukaci pacienta. Zlepšit spolupráci zdravotnických a nezdravotnických pracovníků. Sem patří spolupráce s rodinami, komunitami, školami apod. Umožnit pacientům a jejich příbuzným získat co nejvíce informací, které je zajímají a které mohou přispět ke zlepšení jejich zdravotního stavu, anebo udržení si zdraví. Zabezpečit sestrám dostatek materiálních prostředků a vhodné prostředí k pořádání edukačních programů.


O autorovi: PhDr. Silvia Fričová
Psychiatrické oddělení, Ústredná vojenská nemocnica SNP Ružomberok, Slovensko (fricovas@uvn.sk)

Ohodnoťte tento článek!