Význam edukace rodinných příslušníků duševně nemocné pacientky

Autorka se ve svém článku zamýšlí nad významem získávání informací od rodiny duševně nemocné pacientky a poskytováním informací rodině o duševní poruše. Článek demonstruje kazuistiku z ošetřovatelské praxe, na níž je ukázáno, že ne vždy jsou rodiče dostatečně a kvalitně poučeni o nemoci, kterou trpí dospívající člen rodiny. Klíčová slova: rodina, sociální role, duševní porucha, edukace, spolupráce sestry s rodinou nemocného, odmítání spolupráce ze strany pacienta

SUMMARY The authoress considers the importance of getting information from family of a mentally ill patient and providing information to the family about the disorder. This article presents a case study from nursing. Key words: family, social roles, mental disease, education, cooperation with family of patient, absence of patient´s cooperation

Rodina je významná sociální skupina, která tvoří základ lidského společenství. Přítomnost nebo absence rodiny formuje člověka od narození. Přestože jsou zdravotníci přesvědčeni, že by se rodina měla podílet na péči o svého rodinného příslušníka, občas se této péči podvědomě nebo fakticky brání. Obávají se rodiny jako „vetřelce“, který jim může zasahovat do kompetencí týkající se péče o nemocného.

Setkáváme se s rodinami, které se aktivně podílejí na péči o příbuzného, a s rodinami, které se nechtějí nebo nemohou podílet na jeho uzdravení. V psychiatrii je považována spolupráce s rodinou za zvlášť důležitou, neboť může velmi pomoci při diagnostice duševní poruchy či při vlastním ošetřování a léčení. Kontakt s rodinou navazuje sestra hned na počátku léčebného procesu. Je to doba, kdy se rodina nachází ve značné nejistotě a hledá informace a pomoc. Při navazování kontaktu a při pozdějších intervencích je nutná spolupráce lékaře, sestry, psychologa, sociální pracovnice, aby získávání informací o rodině bylo kompletní a spolupráce s ní dostačující a přínosná. Vzájemná informovanost v týmu má své nezastupitelné místo.

Sestra si musí získat důvěru rodiny, jež je základem dobré spolupráce. Pro vyhodnocení informací od rodiny sestra ponejvíce používá metody rozhovoru a pozorování. Musí mít dobré komunikační schopnosti, teoretické znalosti o vývoji rodiny, jejich funkcích a dysfunkcích. Identifikace potřeb rodiny patří do sféry působnosti každé sestry. Při prvním kontaktu s rodinou je samozřejmé, že se sestra představí jménem („jmenuji se… a jsem ošetřující sestra pana/paní…, jsem ráda, že jsem se s vámi setkala“). K rodině se chová laskavě a vstřícně. Musí si na rodinu vyhradit čas a klidné místo.
Úvodní rozhovor je příležitostí k seznámení a dialogu se členy rodiny. Je dobré informovat se o tom, kdo inicioval vyhledání pomoci ve zdravotnickém zařízení.

Byl to některý ze členů rodiny, „rodinná rada“, doporučil to rodině nějaký odborník, příbuzný, známý? Současně by sestra měla zjistit, jak rodina prožívá duševní nemoc svého příbuzného. Choroba se dotkne celé rodiny, jejíž členové cítí strach a úzkost. Mohou být nejistí, neboť nevědí, co bude dál, jak choroba nemocného či rodinu samotnou poznamená, jaký bude další průběh. Vžité role jednotlivých členů rodiny se mohou změnit, rozdělit. Informace, které bude rodina požadovat a nepatří do kompetence sestry (léčba, délka hospitalizace), je třeba přenechat příslušným zdravotnickým pracovníkům. Sestra se může zeptat, jak často bude rodina nemocného navštěvovat. Během rozhovoru se snaží o možnou redukci úzkosti vytvořením kvalitního vztahu s rodinnými příslušníky, nasloucháním, empatií, dostatečnou informovaností.

Rodina může neúmyslně informace zkreslovat. Jako příčina se nabízí nejistota a stud, snaha pomoci, nebo dokonce (např. v případě nespolupracující rodiny) podvědomá či vědomá touha pacientovi ublížit. Předejít tomu lze vhodně volenými otázkami, které neohrožují, snižují výrazné emoční napětí vlídným a laskavým přístupem. Některé postoje rodiny může sestra zjistit objektivizací údajů, pozorováním vzájemných interakcí. Sestra při dalších setkáních navazuje na ta předchozí, pracuje systematicky. Zabezpečí se tím kontinuita práce s rodinou. Shromážděné informace o rodině sestra průběžně zpracovává a zařazuje do plánu ošetřovatelské péče. Je třeba si stanovit cíle a kritéria pro hodnocení spolupráce. Sestra při rozhovorech s rodinou zjišťuje, jaké znalosti mají o chorobě svého nejbližšího. Pokud jsou nedostatečné nebo zkreslené, či dokonce vůbec žádné, je třeba je doplnit, nabídnout edukační materiál v podobě různých letáků, brožurek, videa. Není-li na některé otázky schopna odpovědět, odkáže na kompetentní osoby nebo informace dodatečně zjistí.

Při rozhovorech s rodinou se mohou odkrýt dysfunkční vzorce rodiny, dysfunkční komunikace. Sestra si může udělat obrázek, „jak to v rodině funguje“, jaké místo zaujímá nemocný člen rodiny, jaká je sourozenecká konstelace. Zjišťuje emocionální vztahy a vazby v rodině i schopnost separace od původní rodiny, zda jsou členové rodiny ochotni přijmout zodpovědnost za vlastní chování nebo ne. Při rozhovorech s rodinou by sestra neměla dovolit, aby jediný člen rodiny hovořil za ostatní. Taktně vyžaduje přímou komunikaci s jednotlivými členy. Měla by vysvětlit, že vyřešení problémů v rodině bude mít za následek zdravější vztahy. Sestra může pomoci rodině pochopit příčiny konfliktů.
Získané informace o rodině nemocného, případně dysfunkční vzorce rodiny, konzultuje v terapeutickém týmu. Pomáhá tím sestavit plastičtější obraz o problémech i potřebách klienta, který by měli znát všichni členové týmu podílející se na péči o nemocného.

Po propuštění pacienta z ústavního léčení následuje doléčování v ambulantním zařízení nebo v léčebné komunitě. Sestra má být informována o tom, která zařízení v dané lokalitě nabízejí péči mimo ústavní rámec (kluby, denní terapeutické stacionáře). Podporuje využití svépomocných skupin či komunitních aktivit. Po dohodě s terapeutickým týmem ověřuje, zda rodina ví, jakým způsobem se chovat k nemocnému členu rodiny, jak ho opět zařadit do fungování rodiny, jak má užívat léky. Rodině musí být poskytnuty informace o tom, co dělat, když se zdravotní stav nemocného zhorší.
Sestra nemůže změnit nic na tom, když rodina nebude chtít spolupracovat. Nabídne pomocnou ruku a je na rodině, zda ji přijme. Ideální je, když sestra i rodina dojdou ke konsenzu v péči o svého nemocného.

Jak posoudit rodinu ze sociálního hlediska?

Každá rodina má svůj sociální standard a sociální úroveň, kterou si různou dobu vytváří. Při ošetřování nemocných musíme mít znalosti nejenom o členech rodiny, respektive s kým nemocný bydlí, ale také o jejich sociální situaci. Získáváme následující informace: v jakém bytě rodina bydlí – úroveň bytové jednotky, počet pokojů apod.; počet členů v domácnosti; finanční situaci – kdo z rodiny je v pracovním poměru, má-li rodina dostatek finančních prostředků, splátky, dluhy apod.; jaká jsou zaměstnání jednotlivých členů rodiny; jaké je jejich vzdělání; je někdo evidován na úřadu práce.
Rodině by měly být poskytnuty informace o možnostech sociálního zabezpečení. Při podrobnějším sociálním šetření spolupracujeme se sociální pracovnicí. Je běžné, že příbuzní nevědí, na koho se obrátit s žádostí o možnou finanční výpomoc. To je příčinou toho, že se jim finanční pomoci dostane poměrně pozdě a nemocný je určitý čas bez finančních prostředků. Tato situace může být příčinou sníženého sebevědomí pacienta, stavů nejistoty, úzkosti plynoucí z toho, že nemá dostatek peněz.

Charakteristika členů rodiny

Ve zdravotnické praxi nesmíme zapomínat na to, že je-li nemocný jeden člen rodiny, je nemocná celá rodinná jednotka. Každý má v rodině určité postavení, role, povinnosti, které běžně plní. Jestliže někdo onemocní, je dlouhodobě hospitalizován, je to pro rodinu značná zátěž. Nemocný „vypadává“ ze svých sociálních rolí, tj. z role zaměstnance, role matky starající se o děti a domácnost, otce zabezpečujícího hmotně rodinu (v současnosti tuto roli přebírají též ženy), role studenta… V případě dětí není situace jiná. Od dětí se očekává (podle věkové úrovně), že participují na provozu domácnosti tím, že pomáhají uklidit, uvařit, umýt nádobí apod. I když děti zpravidla nemají v rodině vůdčí funkci, nelze jejich postavení a role podceňovat. Další zátěžovou situaci představují návštěvy ve zdravotnickém zařízení, a to hned z několika důvodů:
* časová náročnost, která je také ovlivněna vzdáleností nemocnice, což limituje počet návštěv,
* nejistota plynoucí z onemocnění člena rodiny, z prognózy – bude nemoc trvalá, tedy bude se opakovat, bude mít trvalé následky, nejistotu může podněcovat i pocit, že lékař a další zdravotníci na ně nemají čas apod.,
* submisivní role – dosud mají zdravotníci stále „jaksi navrch“, jsou to ti, kteří řídí léčení a ošetřování jedince a rodině jako takové nevěnují potřebnou pozornost.

Kazuistika dívky se schizofrenií

Ivana se narodila jako čtvrté a poslední dítě v pořadí. Má tři starší bratry. Porod byl v termínu a bez komplikací. Psychomotorický vývoj dítěte probíhal uspokojivě. V rodině ani příbuzenstvu se žádná duševní porucha neobjevila. Matka je švadlena, pracuje doma. Otec je vedoucí pracovník v obchodním domě. Ivana začala v pěti letech navštěvovat mateřskou školu. Rodiče věnovali dětem vždy dost času a pozornosti. Motivovali je k různým koníčkům a činnostem. Matka zajišťovala péči o domácnost, psávala s dětmi úkoly. Děti měly vše, co potřebovaly, bezpečí, jistotu, dostatečné citové zázemí.
Jako dítě nebyla Ivana průbojná, držela se „zpátky“, nedovedla říci, co potřebuje. Ve školním kolektivu se často stávala terčem posměchu. To nesla těžce, bývala lítostivá a často plakala. Netroufala si spolužákům odporovat a dát najevo, že s něčím nesouhlasí. Kamarádek mnoho neměla. Ve škole se učila průměrně. Rodiče ji motivovali k lepším výkonům a ke studiu na střední škole. Dcera zvolila učební obor kadeřnice.

Začátek onemocnění: V době, kdy Ivana docházela na učiliště, se uzavírala více do sebe. Rodičům začaly být změny v chování nápadné. Nabízeli jí pomoc, avšak setkávali se s odmítnutím. Ivana nedokázala říci, jak a co cítí, nerozuměla si. Následovala lékařská vyšetření, jež ukázala, že je somaticky zdravá. To rodiče neuklidnilo. Ivana začala číst knihy s filozofickou a náboženskou tematikou. Rodiče byli překvapeni změnami dceřiných zájmů. Ve škole nedošlo ke zhoršení prospěchu. Dívka úspěšně absolvovala učiliště. Začala pracovat jako kadeřnice v okresním městě, kam dojížděla. Práce ji bavila a dařila se jí. Ivana se mnoho se spolupracovnicemi nepřátelila, byla spíše uzavřená do sebe. Kolegyně v kadeřnictví se domnívaly, že je „nějaká divná“, více však její chování nekomentovaly.

Když bylo Ivaně dvacet let, začali rodiče vážně uvažovat o tom, že se s dcerou cosi závažného děje. Z psychiatrické anamnézy vyplývá, že poměrně dlouho trvalo, než rodiče vyhledali odbornou pomoc. Jednou se v noci vzbudili, neboť slyšeli v bytě šramot. Ivana byla vzhůru, bála se, že ji někdo sleduje, že jí chce ublížit. Rodiče byli vyděšeni. Postupně, během několika dnů, se začalo její nápadné chování stupňovat. Zamykala dům, pokoj a zavírala okna. Odmítala jezdit do zaměstnání. Slyšela, jak zlá osoba chodí před domem a chce jít dovnitř. Cítila její fyzickou přítomnost. Trvalo to týden. Rodiče odvezli dceru proti její vůli na psychiatrii. Nesouhlasila s léčbou. Byla verbálně agresivní a vulgární.
První hospitalizace: První hospitalizace na psychiatrickém lůžkovém oddělení trvala tři měsíce. Lékaři měli podezření na schizofrenii. Téměř každý den přišel na návštěvu někdo z rodiny. Ze začátku Ivana nechtěla s rodiči vůbec komunikovat a prostředníkem jejich kontaktu byla sestra na oddělení. Vyčítala jim převoz na psychiatrické oddělení. Později vzpomínala na to, že si musela prožít několik pocitů v jeden okamžik – strach z osoby, která ji doma „sledovala“, vztek na rodiče, kteří ji odvezli na psychiatrii a strach z nemocničního prostředí a cizích osob.

Asi po týdnu pobytu na psychiatrickém oddělení začala dívka s rodinou pomalu komunikovat. Návštěvy pro ni měly velkou cenu. Rodina za ní docházela pravidelně. Ivana tak měla jistotu, že je zajištěna stálá kontinuita jejich vzájemných vztahů. Po měsíci a půl pobytu na psychiatrii dostala Ivana první víkendovou propustku. Doma o Ivanině nemoci nehovořili, ale Ivana cítila, že by to potřebovala. Její zdravotní stav se však zlepšoval. Edukace rodičů: Rodiče často hovořili s lékařem i sestrou o duševní poruše své dcery. Dostali informace o tom, jak probíhá psychotický proces. Byli poučeni, jaké kroky mají podniknout po propuštění své dcery. Věděli, na kterého ambulantního lékaře se má dcera obrátit, co má učinit, kdyby se opakovala psychotická příhoda. Byli upozorněni na mnohá nebezpečí vyplývající z toho, jak odlišně pacient vnímá okolí, jak iracionálně jej interpretuje. Dostalo se jim informací o léčení psychotických příhod. Předány jim byly kontakty na Linku důvěry. Rodiče se zdravotnickým týmem rozebírali situaci, jak na ně dceřina nemoc působí, jak tuto skutečnost vnímají. Byli rádi, že se mohli „vypovídat“ a že si na ně sestry i ošetřující lékařka našly dostatek času. Později se ukázalo, že informace pro rodiče nebyly dostačující.

Pacientka po propuštění: Ivana navštívila ambulantního psychiatra. Docházela pravidelně na kontroly, užívala předepsané léky. Matka doprovodila dceru dvakrát na kontrolu, aby se informovala o dceřině zdravotním stavu. Ivaně se dařilo dobře, neměla žádné potíže. Vrátila se do zaměstnání.
Začátek druhé ataky: Ivana zaměstnání zvládala stěží, vyčerpávalo ji. Byla unavená, potřebovala více spát. Začala být konfliktní. Trpěla pocity, že nic nezvládne. Byla úzkostná. Podezřívala své kolegyně, že se „spikly“ proti ní. Doma o tom nechtěla mluvit. Nechtěla pomáhat matce s domácími pracemi, jenom ležela. Začala rodiče podezřívat, že berou její osobní věci a vyhazují je. Matka podle počtu léků zjistila, že je dcera neužívá, a že nebyla na poslední kontrole v psychiatrické ambulanci. Ivana argumentovala, že je zdravá a léky užívat nebude. Několik nocí nespala, chodila po bytě. Rodiče byli znepokojeni. Přemluvili dceru, aby se jeli poradit do psychiatrické ambulance, co dále učinit. Zde dostali doporučení k hospitalizaci na lůžkovém psychiatrickém oddělení. Druhá hospitalizace: Tato hospitalizace v psychiatrické léčebně probíhala méně „bouřlivě“ než ta předchozí. Ivana podezírala okolí, že jí chce ublížit. Objevily se sluchové halucinace, které pacientku nabádaly k nedůvěře k okolí. Rodiče za dcerou pravidelně dojížděli, stále spolu byli v kontaktu. Ze začátku pobytu byla Ivana zamlklá a mnoho nehovořila. S rodiči komunikovala stroze, i když se na jejich návštěvu těšila.

Kontakt rodiny se zdravotníky: Rodiče byli v kontaktu s ošetřujícím lékařem a s ošetřujícím týmem. Zajímali se o průběh a prognózu dceřiny nemoci, jak se léčí psychotické poruchy, respektive schizofrenie, kterou lékaři nevylučovali. Začali se pomalu smiřovat s možností, že se ataky nemoci mohou opakovat.
Propuštění ze druhé hospitalizace do domácího léčení: Po třech měsících byla Ivana propuštěna do domácího léčení a opět docházela do ambulantní péče. Matka se o dceru bála – že nebude dodržovat léčebný režim. Své pocity Ivaně sdělila a dlouze o onemocnění hovořily. Ivana ujistila matku, že léčebný režim dodržovat bude. V době domácího ošetřování Ivana nedocházela do žádných psychoterapeutických zařízení. Do původního zaměstnání již nenastoupila. Otec jí zařídil práci u nich v obchodním domě, kde začala pracovat jako skladnice. Pracovní povinnosti zvládala dobře. Jelikož matka své zaměstnání provozovala doma, mohla dceru doprovázet na kontroly v psychiatrické ambulanci. Proto často hovořila s lékařem. Lékař tak měl zpětnou vazbu o tom, jak Ivana plní léčebný režim. Ze začátku matčin doprovod dívka vnímala negativně, měla pocit, že ji matka podle jejích slov „vodí za ručičku“. Později si na to zvykla. Lékař byl spokojen se zdravotním stavem Ivany. Ta opětně nabyla dojmu, že je zdravá. Kladla si tedy otázku, jestli skutečně musí užívat léky. Spokojenost lékaře byla impulzem k rozhodnutí léky neužívat. Matce se o tom pochopitelně nezmínila.

Komentář ošetřující sestry Míši

Třetí hospitalizace: Přijímala jsem dívku do své péče. Ivana přišla v doprovodu rodičů. Měla utkvělou představu, že ji někdo neustále pronásleduje a chce ji zabít. Bála se vycházet z domu. Při příjmu jsem hovořila s Ivanou i s jejími rodiči. Matka se rozpovídala o chování dcery a jeho důsledcích. Ivana byla nepřátelská k otci, slovně ho napadala, že je proti ní zaujatý. V anamnéze dominovaly sluchové halucinace, opětné odmítaní léků a přesvědčení, že je pacientka naprosto zdravá. I na oddělení odmítala léky užívat. Spolupráce Ivany ze začátku hospitalizace byla po několik dnů nedostatečná. Nekomunikovala, pokud ano, tak byla verbálně agresivní vůči personálu a dalším pacientkám. Pomocí aplikace antipsychotik v injekční formě se stav brzy upravil tak, že dívka mohla užívat léky per os a začala s námi více komunikovat. Výraz tváře byl jasnější a přístupnější.

Paranoidní halucinace, bludy perzekučního rázu ztrácely na intenzitě a nakonec vymizely úplně. Stav Ivany se po čtyřech týdnech zlepšil, začala mít částečný náhled na svůj zdravotní stav.
Postupně byly povoleny společné, posléze samostatné vycházky, dobře absolvovala denní terapeutický program – např. muzikoterapii, arteterapii, biblioterapii (předčítání textů a jejich následný rozbor) aj. Pravidelné návštěvy rodiny byly samozřejmostí. Ivana v pořádku zvládala víkendové propustky, zvláště se těšila domů na Vánoce a na silvestra. Dokonce stihla ještě nakoupit dárky pro rodiče a bratry. Propustky na Vánoce a na silvestra proběhly bez komplikací. Ivana pomáhala s pečením, úklidem a jinými činnostmi v domácnosti. Po návratu z propustek Ivana líčila, jak se měla báječně. Byla nadšená, že udělala sobě i rodině radost.

Jak rodiče přijali nemoc své dcery? Rodiče se dlouze smiřovali se skutečností, že jejich dcera je duševně nemocná. Při prvním Ivanině pobytu na psychiatrickém oddělení nevěřili tomu, že se může choroba znovu opakovat. Přesvědčovali sami sebe, že se jedná o přechodnou záležitost. Dostalo se jim řádného poučení o možném způsobu progrese a dalšího vývoje choroby. Nyní se bojí, aby dcera nezůstala natrvalo v ústavní péči, neschopna žít vlastní život. V současnosti jsou sice smíření s dceřinou nemocí a jsou připraveni Ivaně pomáhat, avšak stálo je dost sil, než připustili fakt, že onemocnění může kdykoli vzplanout. Rodiče procházeli stadii, o kterých hovořila Elisabeth Kübler-Rossová v souvislosti s těžce a nevyléčitelně nemocnými. Navíc přemýšlí o tom, že jejich dcera, dosud svobodná a bez partnera, stojí nemocná na prahu své dospělosti. Kladou si otázku: Co bude dál?

Sociální úroveň rodiny: V rozhovorech s rodinou jsem se zajímala o jejich ekonomickou situaci a zjistila jsem, že je vyhovující. Otec zabezpečuje rodinu finančně. Matka, dobrá a úspěšná švadlena, je též výdělečně činná. Ivana v důsledku nemoci začala pobírat částečný invalidní důchod a měla nepěkné pocity, že ji musí rodiče finančně podporovat (důchod by jí nestačil). Rodiče však nevnímali dceru jako finanční zátěž. Otec nechtěl, aby dcera disponovala s celým obnosem svého důchodu. Měl obavy, že by peníze utratila a nic by si nenašetřila. Ivana si plánuje, kolik peněz utratí a za co, jakou finanční sumu si ušetří. Mimochodem, nyní je v jednání plný invalidní důchod. Reflexe nemoci ze strany rodiny: Ivana je velmi citlivá. Měla jsem několikrát příležitost hovořit s bratry o jejich pocitech ze sestřina onemocnění. Mezi svými kamarády se za Ivanu styděli a stále trochu stydí. Sdělovali: „…kamarádi říkali, co to máme za ségru, pořád jenom sedí doma a paty nevytáhne ven. To se o ni tolik taťka bojí, že jí něco uděláme?“ Přitom jak matka, tak otec motivovali Ivanu k tomu, aby se šla pobavit za místní mládeží. Nechtěla. Věnovala se hodně svým koníčkům. Ráda pletla, vyšívala. Četla historické knihy.

Matka při rozhovorech dávala najevo, že si klade za vinu dceřino opětné vzplanutí choroby. Sama sebe viní, že neuhlídala léky. Dceřino odmítání léků vnímala jako podvod na ní samé. Kladla si otázku, co ještě mohli udělat, aby se nemoc neobjevila. Ptala jsem se, co rodiče vědí o psychotických poruchách, jak se projevují a jaké je jejich léčení. Žena interpretovala dostatek znalostí. Rodiče vědí, co mají učinit v případě, že se u dcery objeví psychotické příznaky. Během posledního Ivanina pobytu na našem oddělení, který trval dva měsíce, jsem opakovaně hovořila s rodiči, jak si představují další průběh nemoci a jak se smiřují s faktem, že je jejich dcera nemocná. Rodičům jsem poskytla ještě další informace týkající se komunitní péče pro duševně nemocné, kterých využili po propuštění dcery z léčebny. Měli mlhavou představu o tom, že existují psychoterapeutické stacionáře pro duševně nemocné, denní sanatoria, kam mohou klienti docházet na různé druhy terapie. Nevěděli, že existuje Česká společnost pro duševní zdraví, Sdružení rodičů a přátel duševně nemocných (lékařem však byli poučeni dostatečně).

Ivana byla propuštěna plně zdravotně kompenzovaná bez náznaku podezíravosti a úzkosti, klidná, s představou, co bude dělat v domácím léčení. Nyní je Ivana doma a pomáhá matce s běžnými domácími činnostmi. Vaří a nakupuje, neboť matka má poměrně dost zakázek na ušití dámských šatů. Ve volných chvílích se věnuje četbě a poslechu hudby. Dochází do denního stacionáře. Ivana má své rodiče velmi ráda. Už od dětství v nich cítí oporu, jsou pro ni zárukou jistoty a bezpečí. Dobře si uvědomuje, že matka i otec prožívají vnitřní bolest, protože je nemocná. Sama prožívala pocity viny za svoji chorobu (matka však cítila totéž!). Nyní nic takového neprožívá a ví, že ji rodiče přijímají takovou, jaká je. Ani v domácím prostředí a mezi známými matka a otec dceřinu nemoc netají. To dodává dívce odvahu pohybovat se v okolí svého domova bez jakéhokoli strachu a obav z toho, že má „nálepku“ schizofrenie. Ivana si cení volnosti, kterou jí rodiče dávají. Domlouvá se především s matkou, jak naplánují dny. Ivanu občas nazlobí matčin zájem o užívání léků, ale příliš se nediví. Ví dobře, že odmítání léků vedlo ke zhoršení zdravotního stavu a k následné hospitalizaci.

Shrnutí příběhu

Každý pacient má štěstí, žije-li v rodině, která plní zodpovědně své funkce, kde funguje dynamický systém na základě interdependence. V tomto příběhu rodiče chápou nemoc své dcery, poskytují jí maximální pomoc, dávají jasně najevo svou přítomnost a připravenost k pomoci. Jejich dcera se necítí sama, opuštěná, vydána napospas „spárům nemoci“. Ví, že má v rodičích citovou oporu, jistotu, má pocit sounáležitosti. To rodině pomáhá překonávat překážky, pocity smutku a křivdy, které pochopitelně prožívá. Ivana si dobře uvědomuje, že v rodinném zázemí panuje vzájemné porozumění. Proto chová k rodičům úctu a respekt. Ještě bych poukázala na jednu skutečnost, která je vlastně základem každé rodiny. Mezi Ivaninými rodiči panuje téměř bezkonfliktní vztah. Ivana je zřídka svědkem rodičovských hádek. Jsem přesvědčena o tom, že Ivana byla hospitalizována dostatečně dlouho na to, abych ji i rodinu získala pro hodnotnou spolupráci a mohla dobře poznat její osobnost, rodinné zázemí, jak se cítí ve svém domácím prostředí. Je patrné, že pevné zázemí je nesmírně důležité. Čas ukáže, jak se bude nemoc vyvíjet dál.


O autorovi: Mgr. et Mgr. Jana Mlýnková, Ústav teorie a praxe ošetřovatelství, 1. LF UK v Praze (Jana. Mlynkova@seznam.cz)

Ohodnoťte tento článek!