Význam spolupráce LDN oddělení s rehabilitační sestrou a dalšími odborníky v léčbě pacientů po mozkových příhodách

9. 7. 2009 0:00
přidejte názor
Autor: Redakce
Souhrn Léčba pacientů po mozkových příhodách je dlouhodobá, a proto autorka příspěvku akcentuje význam spolupráce všech zdravotních pracovníků.


SUMMARY
The treatment of patients with cerebral vascular accidents is long term. The author stresses the importance of the cooperation of all healthcare workers.

Mozkovou mrtvicí (iktus) se označují neúrazové stavy porušení cirkulace krve mozkem. V zásadě se rozdělují na častější (80 %) ischemicko-malatické a hemoragické, které tvoří 20 % z celkového počtu mozkových příhod.

Ischemicko-malatické mozkové mrtvice jsou způsobené buď přímo uzávěrem mozkové tepny krevní sraženinou (trombem), nebo vmetkem (embolem) s následným přerušením přívodu krve a tím i kyslíku do příslušné oblasti mozku, nebo postupně progredující stenózou přívodné tepny se zhoršením zásobování poststenotické oblasti a rozvojem nekróz. Druhou skupinou jsou příhody hemoragické (20 %), kdy dochází k rozdrcení mozkové tkáně tepenným krevním proudem a následně ischemizaci mozkové tkáně tlakem hematomu.

Projevy a následky mozkové příhody mohou být různé podle lokalizace a velikosti vzniklé mozkové léze. Dochází k poruchám vědomí, poruchám hybnosti končetin, nejčastěji hemiparetického nebo monoparetického typu, poruchám mluvení a artikulace, mimiky, polykání, hluboké i povrchové citlivosti, poruchám vnímání vlastního těla, defektům zraku, sluchu, čichu, chuti.

Příjem na akutní oddělení

Po náhlé mozkové příhodě je pacient přijat v okresní nemocnici obvykle na interní oddělení (někde na neurologické oddělení, ideální je transport přímo na iktovou jednotku v krajské nemocnici). Zde jsou zabezpečeny základní životní funkce, poskytnuta první lékařská pomoc a stanoven diagnostický a léčebný postup. Jsou provedena standardní vyšetření – CT (MRI) mozku, vyšetření krve, moči, neurologické konzilium. Zahájena je potřebná medikace a po stabilizaci stavu indikována rehabilitace. Na interním oddělení je pacient hospitalizován podle průběhu choroby asi 10 dní. Pokud se jeho zdravotní stav nelepší natolik, aby mohl být propuštěn do domácího léčení a je nutná další nemocniční péče, je přeložen na oddělení LDN k dalšímu doléčení.

LDN oddělení

Při přijetí na LDN oddělení musíme k pacientovi přistupovat velmi citlivě. Je nutné uvědomit si, že před přijetím do nemocnice mohl být naprosto zdráv, byl ještě zaměstnán nebo si aktivně užíval důchodového věku, staral se o rodinu či se věnoval svým koníčkům a zálibám. V nemocnici se ocitá nečekaně, je v neznámém prostředí, s obavou o život a s poškozeným zdravím, s velkým strachem o svou budoucnost. Je proto důležité vybudovat si hned od počátku u pacienta důvěru. Pacientovi je nutno se představit jménem, vysvětlit mu, proč byl na oddělení přeložen, zasvětit ho do denního režimu a trpělivě mu odpovídat na všechny dotazy a nejasnosti. U pacienta si také stanovíme ošetřovatelský plán.

Spolupráce s rehabilitační sestrou a dalšími odborníky

Nepostradatelným článkem mezi pacientem a personálem na LDN oddělení je fyzioterapeut. Je to ten, kdo pacienta dobře zná, protože se zapojil do jeho rehabilitace již na akutním lůžku v časné fázi hospitalizace. S fyzioterapeutem konzultujeme zdravotní stav nemocného. Je důležité, aby nás informoval o tom, které činnosti pacient zvládá a které mu naopak dělají problémy. Společně pak stanovíme celodenní plán činnosti tak, aby se aktivita střídala s odpočinkem. Zaměříme se především na běžné denní úkony, které nemocnému dělají problémy; například při ranní a večerní hygieně se snažíme, aby se pacient sám umyl, učesal a vyčistil si zuby (nebo se snažil alespoň pomáhat). Při snídani, obědě i večeři nemocného usazujeme podle možností ke stolu a dohlížíme, aby jedl sám.

Pokud se mu to nedaří, aktivně mu pomáháme. Při neúspěchu jej povzbuzujeme a projevujeme radost, pokud se mu něco nového podaří. Během dopoledne a odpoledne mu nabízíme časopisy, knížky, sledování televize. Často s ním komunikujeme a snažíme se jej zaujmout například hádankami nebo různými dotazy, aby si trénoval paměť a myšlení. Během dne provádí fyzioterapeut s pacientem asi hodinovou rehabilitaci, která se rozděluje na dvě části (cvičební jednotka trvá přibližně 30 minut). Fyzioterapeut cvičí s nemocným podle tíže postižení na lůžku, tzn. pasivně nebo aktivně s dopomocí. Při lehčí formě postižení cvičí pacient aktivně, je možno použít i některá cvičební náčiní, jako například overbally, velké míče, tyče, švihadlo, balanční plochy. Druhá část je zaměřena na postupnou vertikalizaci, nejdříve sed, stoj a následně chůze.

Ta se nacvičuje nejprve v podpažním chodítku, postupně v nízkých chodítkách za dopomoci či dozoru druhé osoby – snaha o zafixování co nejlepšího stereotypu chůze. Je-li to možné, přechází se na chůzi o předloketních berlích, při větší soběstačnosti pacienta se přechází i na nácvik chůze po schodech či nerovném terénu. Po každé namáhavé činnosti necháme pacienta odpočinout a načerpat nové síly. V rámci ošetřovatelské péče se snažíme co nejdříve odstranit inkontinenci a provádíme prevenci rozvoje dekubitů. Nezbytnou součástí rehabilitace je nácvik soběstačnosti pacienta tréninkem běžných základních denních činností, do kterých se zapojuje nejen fyzioterapeut, ale především ošetřující personál.

Protože u řady nemocných dochází po mozkové příhodě k porušení řeči (afázie, dysfázie, dysartrie), je velkou výhodou možnost stálé přítomnosti nebo alespoň pravidelného docházení logopeda, který se zapojí do nácviku této často porušené funkce (se zácvikem rodiny). Po propuštění z hospitalizace se pak dohodne i na ambulantním pokračování logopedické léčby. Stejně tak sociální pracovník je povinen nemocnému vysvětlit možnosti jeho zaopatření po dobu hospitalizace a hlavně po propuštění do domácích podmínek, jeho nároky na čerpání sociálních dávek a dalších výhod, úprav bytu a přístupu k němu, kompenzačních a protetických pomůcek.

Rodina

Nedílnou součástí při uzdravování pacienta je spolupráce rodiny. Hned na počátku je třeba rodinným příslušníkům vysvětlit jejich nezastupitelnou roli při péči o nemocného, jeho motivaci do dalšího života, aktivizaci při znovuobnovování poškozených funkcí cvičením. Viditelný zájem rodiny, pravidelné návštěvy a radování se z každých, i malých pokroků upevňuje rodinné vztahy a výrazně zlepšuje psychický stav. Utužování pocitu, že nemocný je doma očekáván a ostatní příslušníci se na něj těší, je pro každého nemocného ten největší impulz pro spolupráci při léčbě.

Závěr

Na uzdravení pacienta se podílí mnoho zdravotníků různých oborů. V první řadě lékaři, sestry, fyzioterapeuti, logopedi, psychologové, sociální pracovníci, ošetřovatelky, zřízenci. Všichni dohromady tvoří tým a každý v něm má svou nezastupitelnou úlohu. Pro nás všechny je zadostiučiněním, pokud se podaří nemocného vyléčit nebo je alespoň v rámci možností soběstačný a vrací se mezi své nejbližší.

Kazuistika

Pacientka M. K., narozena 1923, hospitalizována od 23. 8. 2008 na interním oddělení. Diagnóza: Ischemická etiologie s levostrannou hemiparézou s plegií LHK, hypertenze, obezita. CT mozku: Ischemické změny na mozku vpravo při uzávěru arteria cerebri media. Medikace: Prestarium 8 mg 1–0–0, Anopyrin 100 mg 1–0–0, Cerucal 1–1–1, Orcal 5 mg 0–1–0

3. 9. 2008: Pacientka přeložena k další péči na LDN oddělení. Při přijetí je inkontinentní, má zaveden PMK, je imobilní, apatická, nespolupracující. Je neschopna samostatného sedu, při všech úkonech plně závislá na zdravotnickém personálu. Zahájena ošetřovatelská péče: podávání medikamentů, polohování každé dvě hodiny (prevence dekubitů), dohled nad pitným režimem, péče o PMK, častá výměna plen, krmena. Rehabilitace probíhala 2krát denně pouze na lůžku pasivními i aktivními cviky na nepostižené straně a dechovou gymnastikou.

Po třech týdnech se stav pacientky výrazně zlepšil. Mohl být zrušen PMK a nacvičovala kontinenci. Zlepšila se spolupráce se zdravotnickým personálem a zejména s fyzioterapeutem. Každé zlepšení bylo impulzem ke zvládnutí dalších cviků. Nejprve prováděla těžší posilovací cvičení, poté posazování na lůžku. Za další týden již zvládala chůzi v chodítku s dopomocí. Procvičovala nácvik sebeobsluhy a na jídlo chodila ke stolu. Před propuštěním byla pacientka schopna samostatné chůze v chodítku, dokázala se sama najíst, zvládla osobní hygienu i dojít si na WC.3. 11. 2008: Pacientka soběstačná, propuštěna do domácího léčení.


LITERATURA

Kalvach, P. a kol.: Mozkové ischemie a hemoragie. 2. vyd. Praha, Grada Publishing 1997.


O autorovi: Jana Jansová, LDN–B, Domažlická nemocnice, a. s. (jansova-jana@centrum.cz)

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?

Byl pro vás článek přínosný?