Vzdělávání v oboru zdravotní sestra

Motto: Tělo řekne, co slova nesvedou. (M. Grahamová) … Dovolím si zde veřejné zamyšlení nad vzděláváním v naší pomáhající profesi.

Učila jsem 10 let na zdravotnické škole a 10 let jsem byla odbornou asistentkou na 1. LF UK v Praze a především učila péči o staré a chronicky nemocné. Profesorka Eva Topinková mi umožnila vstup i do postgraduálního vzdělávání geriatrů, kde jsem učila moderní hojení ran a ošetřovatelský přístup k seniorům, měla jsem možnost sdělit výsledky mezinárodního výzkumného projektu s názvem Senioři v domácí péči, kde jsem byla koordinátorkou. Tento výzkum trval čtyři roky, čtyři roky jsme s týmem lékařů navštěvovali seniory a zjišťovali 30 zdravotně sociálních problémů, které jsme spolu s 11 zeměmi Evropské unie hodnotili. Měla jsem možnost pracovat na geriatrické klinice jako zdravotní sestra, být při vyšetřování nemocných seniorů s demencí a depresí a podle požadavků kliniky vést ambulanci hojení ran. Měla jsem ráda své kompetence zdravotní sestry, které mi paní profesorka a primářka Dagmar Pelíšková umožnily. Docent Jiří Neuwirth měl odborný dohled nad chodem ambulance hojení ran a podle potřeby prováděl kontrolní geriatrické vyšetření u ošetřovaných nemocných. Spolupracovala jsem s úžasnou vrchní sestrou Evou Červinkovou a skvělou zdravotní sestrou na ambulanci hojení ran Jiřinou Antonínovou. Učily jsme sestry i lékaře, jak přistupovat k hojení ran. V současné době přednáším především pro pomáhající profese v sociálních službách a dále pracuji jako chirurgická sestra na ambulanci.
Tento úvod jsem zvolila proto, že především uznávám praxi všech těch, kteří učí mladé adepty našeho povolání být profesionály ve své pomáhající profesi. Měla jsem to štěstí, že jsem měla skvělé učitele už při svém nástupu do Vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích v roce 1976. Bylo to něco úžasného, lékaři i zkušené sestry mne učili, jak využít svých teoretických znalostí v praxi. Byli skvělí, chápající mladost krve, toužící po uznání. Trpělivě, opakovaně bez emocí sdělovali, jak si představují moje působení na jejich oddělení. Byla jsem a stále zůstávám především zdravotní sestrou a děkuji svým učitelům za umožnění skvělého nástupu k nádhernému poslání pomáhat druhým. Pak jsem pracovala v Jindřichově Hradci. Opět jsem měla úžasnou možnost pracovat pod skvělým vedením v postavě MUDr. Ladislava Brousila, CSc., který mi ukázal, jak je důležité být profesionálem a současně chápat lidskou bolest. Při jeho vizitách jsem vždy měla pocit, že je tam jednotlivě pro každého nemocného, neváhal, a když bylo třeba, vzal si židli, sedl si k lůžku nemocného a vysvětlil mu situaci, vysvětlil mu možnosti přístupu – léčit se, být operován a pak se snažit na sobě pracovat a dodržovat doporučená léčebná opatření a druhá možnost zní mít strach a nejít do boje, který mne čeká, a prohrát svůj život. A končil slovy „zítra přijdu a zeptám se vás, jak jste se rozhodl (pokud se nejednalo o vitální indikaci operovat ihned – ale to se vždy řešilo při příjmu nemocného), vše máte ve svých rukou, my jsme vždy připraveni vám pomáhat za každých okolností“.
Dodnes vzpomínám na situaci před velkou vizitou, kdy uklízečka vytírala chodbu a celý tým chirurgie šel směrem k pokojům, kde se na chodbě vytíralo. A náš skvělý primář řekl: „Kolegové, dnes začneme vizitu z druhé strany, naše paní uklízečka si také zaslouží ocenění, patří do našeho týmu ke spokojenosti našich nemocných, a tak jí tu nebudeme šlapat.“ A mohla bych jmenovat stovky takových zářných příkladů vzájemné pospolitosti. Děkuji, pane primáři, za skvělou přípravu pro moji budoucí profesionalitu. Musím zjistit, kde případně nyní pan primář působí a ještě jednou mu poděkovat, protože mám ještě v paměti zážitek z doby tvrdého socialismu, kdy volal předseda KSČ, že nám posílá svého kolegu k ošetření a on mi volal na ambulanci, ať ho ošetříme, jak je obvyklým zvykem, žádná protekce.
Musel odejít jako primář, protože byl nepohodlný novému systému. Neváhal si otevřít soukromou chirurgickou praxi a požádal mne, zda bych nechtěla u něho pracovat. Cítila jsem se velmi vyznamenána. Oprostil se od váženosti a měl i správný smysl pro humor, který jsem dříve u něho neznala. Tehdy pracoval i v sobotu a potřeboval asistenci při šití tržné rány. Neváhal pro mne přijet autem, otevřít mi dveře a po ošetření mne odvézt zase zpět. V jeho přítomnosti jsem se vždy cítila být nejen zdravotní sestrou, ale skutečnou ženou, ke které se muži chovají s úctou. Byla jsem také příjemně překvapena jeho postojem, když se mě ptal, kdo je v čekárně, a já odpověděla: „Jedna sádra.“ Klidným hlasem mi sdělil: „Dano, to není sádra, ale pan Mráček se sádrovou fixací, tak ho pozvěte dál.“ Učil mě správně „číst“ rtg snímky, abych dokázala rozeznat zlomeniny od pohmoždění, ukazoval mi, jak se dělá chirurgie s noblesou. Naučil mě, že když přijde předškolní dítě s tržnou ránou na obličeji a příliš se bojí, nebudeme ho trápit svazováním a držením, ale zavolal skvělého anesteziologa, který malého pacienta krátce uspal, doktor Brousil mu bravurně plastickým stehem sešil ránu na tváři a rodiče si ho několik hodin ohlídali v čekárně, než bylo dítě plně schopno opustit naši ambulanci. Byla jsem hrdá na to, jak jste budoucím lékařům sděloval: „…když tu nebudu, zeptejte se Dany, dost toho o chirurgii ví.“ Byl jste skvělý primář i lékař soukromé chirurgické praxe i v tom, jak jsme každoročně oslavovali Vánoce, dárky, pohoštění… bylo to v létě, už si nevzpomínám, kde to bylo, ale náš kolega, Moravák, doktor Balcar, přivezl víno od svého otce, další kamarád nachytal ryby, udělali jsme si táborák a vzpomínali jsme na dobré skutky, které jsme po celý rok dělali. Děkuji, protože také díky vám jsem začala milovat své povolání… i když jsem studovala a stále byla s vámi v chirurgické ambulanci. Znovu díky. A vám všem ostatním, kteří budete číst tyto řádky, sděluji svůj vlastní názor, kdyby pan primář nebyl v KSČ, nemohl pro naši chirurgii a pro naše pacienty zajistit komfort, jaký jsme v té době měli. Nebyla to touha po politické prestiži, byla to nutnost, jak prospět českému národu ve prospěch kultury lidství.

Zdravotní sestra vs. zdravotnický asistent?

Má profesní kariéra se dále ubírala cestou práce zdravotní sestry v soukromé praxi MUDr. Ladislava Brousila a výuky na zdravotnické škole. Současně se vznikem agentury domácí péče jsem měla dohodu o pomoci těm, kteří ji doma potřebují. Bylo to úžasné, a to především v tom, že jsem jako vyučující profesorka pracovala na chirurgii, ortopedii, interně, neurologii a mohla si přímo na oddělení převzít pacienta do domácí péče od lékaře, který domácí péči doporučil, a být současně přítomna jeho kontrole v chirurgické ambulanci. A to díky stále fungující ředitelce domácí péče, úžasné bývalé vrchní sestře ARO Kristýně Vokáčové, která má stále skvělého manžela MUDr. Václava Vokáče, který dosud pracuje na chirurgii, dnes již v soukromé praxi pod vedením dalšího skvělého chirurga Tomáše Albrechta, který převzal po MUDr. Ladislavu Brousilovi soukromou praxi a rozšířil ji o plastickou chirurgii a další moderní metody v chirurinfo gické praxi. I jemu vděčím za cenné rady v oblasti chirurgie i v osobním životě.
Na zdravotnickou školu se hlásila děvčata s úžasným prospěchem, která procházela přijímacími zkouškami, a my tak měli skutečně z čeho vybírat. Myslím si ale, že zhruba od roku 1998 zaznamenáváme pokles v prospěchu, začali se hlásit adepti s průměrem tři a níže. Najednou nebylo, a myslím si, že to stále trvá, z čeho vybírat. Nevím, zda mám pravdu, ale myslím si, že velký odliv uchazečů způsobují osmiletá gymnázia, kam odcházejí ti studijně schopnější, aby se v průběhu studia rozhodli, co vlastně chtějí ve svém životě dělat. Učit na zdravotnické škole je dnes dřina, velmi snadno nabudete pocitu, že se stále jenom o něco snažíte, a nikde nevidíte výsledek. Rodiče se s vámi dohadují, proč jejich dítěti dáváte za 5 z praktického předmětu ošetřování nemocných. Sama jsem tím prošla: seděla jsem v ředitelně s rodiči a vysvětlovala důvod, jenž jsem obhajovala etickým rozměrem zdravotní sestry, že nemůžu někomu dovolit být zdravotní sestrou, protože není schopen akceptovat lékařské ordinace a splete si transfuzi u dvou Dvořáků a nebýt mého dozoru, došlo by ke katastrofě. Tento student dostudoval na soukromé zdravotnické škole, a to byl pro mne signál odejít včas a nebýt součástí zvrhlého systému vzdělávání. V té době se rozhodovalo o změně systému vzdělávání. Návrh zněl zdravotní asistent, schválený Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR po dohodě s Ministerstvem zdravotnictví ČR dne 17. 12. 2003, čj. 33 31812003-23, s platností od 1. září 2004, počínaje prvním ročníkem. Dost ředitelů škol připomínkovalo, že to není dobrý nápad.
Změnil se sylabus vzdělávání, odpadly samostatné obory chirurgie, interna, patologie, gynekologie a byly nahrazeny klinickou propedeutikou, kde již neučí lékaři. A v tom spatřuji úskalí vývoje vzdělávání zdravotnického asistenta. Lékaři, kteří vyučovali, seznamovali budoucí zdravotní sestry s problematikou, se kterou se denně setkávají, sdělovali příběhy nemocných a také svou vlastní zkušenost i bezmoc. A pak také tím, že budou v budoucnu pracovat pod odborným dohledem, chybí možná větší zodpovědnost a spolehlivost.
Připomínkovali jsme, že nový obor zdravotnický asistent bude mít v praxi problémy. Především pro své nevyužitelné kompetence. Opětovně jsme hodnotili přípravu a možnost uplatnění. Troufám si říci, a vidím to v praxi, že zdravotničtí asistenti vykonávají práci, kde nemají kompetence, ale ovládají ji. Jen čekám na okamžik, kdy řeknou, že těch mizerných 10 000 Kč jim za to nestojí, a půjdou dělat reprezentanta k farmaceutické firmě, kde si alespoň vydělají peníze. I když lidem říkám, že práce na sobě je ta nejtěžší, mají-li mít vlastní život pod kontrolou a za financí, které pro život potřebují, což pak přináší zjištění „proč bych měla dále vykonávat služby, které náš stát i lidé, o které se starám, plně nedoceňují?“ Náš stát i zdravotnický systém jsou si vědomy toho, že v malých městech, v nemocnicích i v sociálních zařízeních pracuje mnoho těch, kteří své poslání sloužit lidem vykonávají skutečně s láskou v srdci, a kdyby odešli, nenajdou další možnost pracovního uplatnění, a tak zůstávají za mizernou mzdu a ochotně kloní hlavy a poskytují dál tu krásnou a všestranně náročnou péči. Na supervizi v sociálních zařízeních mnohokrát zažívám velké ponížení pečovatelek ze strany starých lidí a jejich rodin a opakovaně si říkám, že mají daleko menší mzdu než já, zdravotní sestra, a přesto to nevzdávají a věnují se svým pacientům dál. Já, zdravotní sestra, se mohu opírat o pokyny lékaře a uplatňovat své kompetence v dodržování režimových opatření. Ty holky nemají v ruce nic, příbuzní dají svého seniora do domova důchodců se slovy „mami, nic nebudeš muset dělat, vše je zařízeno“… A tak v důsledku nedostatku lidské lásky svých blízkých někteří naši senioři – pouze někteří – „terorizují“ své pečující, aby si alespoň na chvíli vysnili péči, po které touží. Ale oni v podstatě touží po péči svých dětí, nikoli po péči pečovatelek.

Jeden příběh k zamyšlení

Ošetřovala jsem 92letou ženu, která žila v panelovém domě ve třetím patře v bytě 1+1, který ještě za života věnovala svému synovi. Syn se ji však ani neobtěžoval někdy navštívit. Šest let jsem ji ošetřovala, každý měsíc kontrolovala glykemii, aby nemusela chodit do diabetologické ambulance. Občas se jí otevřel diabetický defekt na dolní končetině, proto praktická lékařka ordinovala ošetřování chronické rány v domácí péči. Pracovala jsem jako dobrovolník v ČČK a měla na starosti pomáhat se studentkami, které jsem učila na zdravotnické škole, v sociální oblasti. Spolupracovala jsem s vrchní sestrou sociální pomoci, která mi dala seznam potřebných osob, které nemají nikoho, kdo je navštěvuje, a tato paní byla mezi nimi. Kromě mé pomoci jí ještě studentky celých šest let pomáhaly s tím, že pravidelně paní navštěvovaly a chodily s ní na její oblíbené procházky. Bylo to tak, že když končily maturitou, zařídila jsem, aby se stará dáma seznámila s novými adeptkami zdravotnické školy, které pokračovaly v sociálním kontaktu.
Stalo se ale, že stará paní šla na balkon a upadla. Tam ji našla pečovatelka, která zařídila převoz na chirurgickou ambulanci, kde se neprokázal úraz k chirurgickému řešení, a paní byla přeložena na LDN, kde rehabilitovala, aby opět získala ztracenou soběstačnost. V té době moje studentky praktikovaly též na LDN a při kontrole jejich práce jsem měla možnost hovořit se starou paní. Sdělovala mi, že se těší domů a že využije pomoci sociální služby a bude si platit pečovatelku každý den a já jednou za měsíc v rámci domácí péče zkontroluji její zdravotní stav. Byla šťastná, ale netušila, že její syn s praktickou lékařkou udělali tah, který nečekala… Podali žádost na umístění do domova důchodců. Četla jsem to a neměla sílu jí to sdělit. A protože jsem jako dobrovolník se svými studentkami chodila i do domova důchodců, navštívila jsem ji i tam.
Vzpomínám na hrozné trauma, které prožívala. Nejenom ze strany personálu, který v té době ještě neměl standardy, o které se opírá individuální plán péče. Nejhorší byl fakt, že byla na pokoji s velmi nepříjemnou ženou, která jí svým chováním znepříjemňovala poslední dny stáří. V té době jsem napsala vedoucímu domova důchodců, aby udělal nějakou výjimku a mohl starou dámu přeložit na jiný pokoj. Opakovaně jsem sdělovala sestrám, že stará dáma má potíže se přesunout z toaletní židle, kam ji umístily, a nemůže sedět na toaletní židli a současně přijímat stravu. Nebyla jsem pochopena, bylo mi sděleno, že nic nechápu. A tak jsem znovu bojovala za kulturu lidství, která je mojí přirozeností. Oslovila jsem orgány sociální péče… A pak jsem si vzpomněla na příběh staré paní, který mi vyprávěla. Říkala jsem jí: „Mluvila jste o svojí snaše, kterou jste nikdy neměla ráda. A já mám nyní takovou fantazii, že kdybyste byla doma, že by vás třeba psychicky týrala a já bych nemohla nic dělat ve váš prospěch. Je vám 92 let, synovi 70 let. Váš syn žije se svou, snad milovanou, manželkou padesát let a nyní se ocitá v okamžiku, že zvažuje, o koho se má starat… o svou matku, nebo o manželku. Vždy jste mi říkala, že si nedokážete představit, jak s ní budete žít ve společné domácnosti. Víte, já jsem zastáncem teorie, že abychom neztratily své syny, musíme milovat své snachy a naučit je svůj způsob myšlení. To jste neudělala a nyní se zlobíte na nesprávné lidi, kteří se vám snaží pomoci. Není důstojnější napsat svému synovi: ‚Chápu, že miluješ svoji ženu a že jste možná potřebovali peníze, proto jste prodali můj byt. Ale víš, jsi můj syn a já tě potřebuji občas vidět, zatím žiju a chci, abys věděl, že ti odpouštím, sice sis možná myslel, že umřu ve svých 92 letech, a vyhodil mi všechny mé věci a já nyní, i kdybych chtěla jít ven, tak nemám zimní kabát a boty, přesto ti odpouštím, ale opakuji, chci TĚ OBČAS VIDĚT A OBEJMOUT.‘“ Stará dáma plakala a sdělila mi, že není schopná tento dopis napsat. Odpověděla jsem jí, že stále zůstává matkou svého syna a já se skutečně domnívám, že ji miluje, ale již méně než svou manželku. A pokud společně budeme mít sílu překonat bolest, kterou zažívá, fyzickou ztrátu syna, opřeme se o sílu mateřské lásky, která stále zůstává. A její myšlenky na smrt jsem obrátila směrem k životu, že pokud bude žít za jiných podmínek a mít proč žít, bude líp. A to, proč žít, spočívá v nalezení smyslu utrpení. Nalézt smysl v utrpení znamená využít ho k vlastnímu růstu a více si vážit toho, že žiju, že ráno vysvitne slunce, že materiální potřeby jdou stranou. Není to útěcha v bolesti, kterou prožívá, ale láska v srdci, dokud bude žít, protože její syn stále ví, že někde má svou mámu. A tento fakt, i když ji nenavštíví, způsobuje bolest v jeho srdci, rozhodování, přemýšlení a také touhu něco s tím dělat, i když neví jak.
A tak ukončím své zamyšlení tím, že zdravotničtí asistenti, aby mohli být registrovanými sestrami, se musejí dále vzdělávat, což představuje další roky studia, aby získali titul DiS. V konečném důsledku to znamená sedmileté studium, aby mohli být zdravotní sestrou.
Osobně se domnívám, že tento přechodný článek vzdělávání je téměř shodný se sylabem bakaláře, a proto svým studentkám doporučuji studovat bakaláře či magistru ošetřovatelství. Nevíme, kam povede směr zdravotnického vzdělávání.
Chtěla bych podotknout, že během své tříleté praxe na lůžkovém chirurgickém oddělení jsem měla možnost pracovat se studentkami VOŠZ i bakalářkami a byla jsem někdy zděšená, jak jim chybí teoretické i praktické dovednosti. Měla jsem zájem přijít na kloub věci a zjistila jsem, že jejich vyučujícími jsou lidé s tituly Mgr., Bc. nebo bývalé zdravotní sestry, které se pravděpodobně dále nevzdělávají v nových trendech ošetřovatelství. Stále jsem přesvědčena, že praktické dovednosti budoucí zdravotní sestry musí učit někdo, kdo prošel praxí, nikoli pouze na základě teoretických znalostí. Možná mi budou absolventky vysokoškolského studia oponovat v tom, že během studia měly potřebný počet hodin praxe. Ale jaká to byla praxe? Sama jsem byla několikrát svědkem, že sama absolventka šla odebírat anamnézu či krev bez dozoru… A co je příčinou? Není vymezen personál, který se bude individuálně věnovat studentkám. Ano, všechny školy nejsou stejné, někde je prioritou, že učitelky jsou se svými žákyněmi na pracovišti a vedou je. Ale ony mi sdělují, jak je obtížné někdy vyjít s personálem, aby měly trpělivost akceptovat, že výkon trvá déle, než si představují. Osobně si myslím, a vím to z vlastní zkušenosti, že když jsem jako dohled a sleduji výkon studentky, jsem přesvědčena, že ho udělám rychleji. Otázkou zůstává, zda jsem sledovala svůj vlastní čas výkonu. Zároveň je také důležité si uvědomit, že každý nemocný je v každé situaci neopakovatelný, dnes mu to trvá 10 minut a zítra půl hodiny a my hodnotíme neobjektivní a předem neodhadnutelné… že zrovna tato sestra způsobila zdržení, a nepřemýšlíme nad tím, že to způsobilo zhoršení zdravotního stavu, který se mění z minuty na minutu, nikoli ze dne na den.
Někdy jsem si sama říkala, že bych nenechala odmaturovat některé studentky, které vykonávaly praxi na odděleních, kde jsem pracovala… Občas jsem nevěděla, zda měly pravdu, když třeba sdělovaly, že je místo vpichu inzulinu do předloktí nebo nízkomolekulárního heparinu taktéž do ruky učily učitelky zdravotnické školy (což není správný postup)… Nejvíce mne ale zarazila jedna studující magisterského programu, která mi sdělila, že nestuduje proto, aby lidem „utírala zadky“. Pro mne to bylo šokující konstatování… I když jsem absolventkou vysokoškolského studia pro sestry, vždy si uvědomuji, že potřeby člověka nezávisejí na kompetenci, ale na potřebě včas zasáhnout. A nikdy mne ani nenapadne do konce svého profesionálního života odpovědět pacientovi, který se potřebuje vymočit: „Zavolám ošetřovatelku či nižší pomocný personál.“ Hanba by mne fackovala, abych si myslela, že když mám titul PhDr., neposkytnu základní potřebu vyprazdňování… Tolik k zamyšlení, kam se bude ubírat vzdělávání budoucích profesionálů. Ano, chci, aby zdravotní sestry měly kompetence, neboť ošetřovatelství je stejná disciplína jako medicína, ale lidskost a vzájemná pomoc jsou tady od nepaměti, stále zůstávají v našich srdcích a je třeba je vnímat a plně akceptovat tam, kde je to třeba.

O autorovi| PhDr. Dana Klevetová, chirurgická ambulance, Litomyšlská nemocnice, a. s. (Klevetova@seznam.cz)

Ohodnoťte tento článek!