Za prací a studiem do Rakouska

Titulní obrázek

Rakouskou republiku tvoří devět samostatných spolkových zemí s více než 8 miliony obyvatel. Od roku 1995 je členem EU. V žebříčku nejbohatších zemí světa podle HDP je na 10. místě. Průměrná délka života zjišťovaná v roce 2005 je u žen 82,1 a u mužů 76,4 let. Tyto příznivé údaje jsou také jistě odrazem kvalitního zdravotnictví.

Zkušenosti s rakouským zdravotnictvím má z úhlu pohledu zaměstnance také Mgr. Dagmar Adámková Korbuthová, která zde působí již od roku 1992, čímž patří mezi první české sestry pracující za hranicemi po roce 1989. V rakouské státní nemocnici v Linci pracuje od té doby jako sálová sestra. Její odvaha pustit se do světa byla korunována splněným snem.

* Co vás vedlo k výjezdu za prací do zahraničí?

Asi zvědavost zkusit něco nového, podívat se do světa. Měla jsem kamarádky, které odešly do Rakouska okamžitě po otevření hranic a já viděla, jak se mají bezvadně. První i poslední módu, vlastní auto, zkrátka něco, o čem si tehdy zdravotní sestra mohla nechat jenom zdát. Chtěla jsem využít možnosti vydělat nějaké peníze a trochu si dopřát, někam se podívat, jednoduše řečeno splnit si své sny. Také jsem chtěla finančně pomoci matce, která se jako velmi mladá ocitla v invalidním důchodu, který sotva stačil na pokrytí veškerých poplatků. Ze všeho nejvíc jsem však chtěla dopřát svému synovi vše to nej, nej, co tehdy vůbec existovalo, snažila jsem se mu nahradit tátu.

* Byla jste tehdy sama s malým synkem. Péče o dítě a práce poměrně daleko od domova se moc neslučují.

V té době jsem byla sama se synem. Měla jsem pouze matku, která ač v invalidním důchodu, byla svolná mi pomoci s opatrováním, a to byl podstatný moment. Domů jezdím každý týden, syn je během mého pobytu v Linzi u babičky. Máme už zaběhnutý systém, který funguje… mám pocit, že obecně se nelze povolání sestry bez pomoci babiček, které pomáhají, naplno věnovat, ani pokud pracujete a máte rodinu v jednom městě. Rodina sestry se neobejde bez vzájemné pomoci.

* Kde jste v ČR pracovala?

Po skončení SZŠ jsem pracovala na interním oddělení ve Strakonicích. Za nějaký čas jsem měla miminko, takže jsem byla na mateřské. Z mateřské jsem šla relativně brzo do práce, ale na původní místo jsem se již nevrátila. Nastoupila jsem v Českých Budějovicích, kde mi slíbili po nějaké době místo na operačním sále, což byl můj sen. Sen se ale nekonal a já zůstávala pořád na traumatologickém oddělení. Byla jsem sice spokojená, ale přesto jsem pořád snila o operačním sále.

* Jak jste se dozvěděla o práci v Linci a jak například probíhal přijímací pohovor?

Po mém nástupu na úrazovku odešlo několik sester pracovat do Rakouska. Čas od času nás navštívily a vyprávěly, co a jak. Řekla jsem si: proč to také nezkusit, až jsem se rozhodla. Nahlásila jsem se hned do několika nemocnic v Linci. Po pár měsících přišlo pozvání k přijímacímu pohovoru. Celkem se nás zúčastnilo 25, ale vzali nás jenom 8.

Vyptávali se na základní otázky: odkud jsem, kde jsem pracovala, rodinný stav, praxe, zájmy, jakou mám představu o novém místě a které oddělení by se mi líbilo. Ještě před skončením pohovoru mi hlavní sestra nemocnice řekla, že jsem přijatá a budu pracovat na operačním sále. To pro mě bylo něco nezapomenutelného. Dokázala jsem to. To jsem ale ještě neznala tu hořkou realitu prvního půlroku.

* Jaká byla vaše němčina, když jste nastoupila do zaměstnání? Na některých zahraničních pracovištích poměrně dlouho pracovníka zapracovávají včetně studia jazyka. Jak to funguje v Rakousku?

Bohužel mi nikdo nepomáhal, vše jsem musela projít sama a na vlastní pěst. Některé sestry mi zpočátku dávaly najevo, že jsem „jenom Češka“. Necítila jsem se dobře, bylo to pro mne hrozně ponižující a urážející, zejména proto, že jsem měla vyšší vzdělání než ony. První půlrok mě motivovala každý měsíc pouze výplatní páska, začátky byly strašné. Kdybych tehdy věděla, co mě čeká, asi bych ztratila odvahu. Co se týče znalosti němčiny, myslela jsem, že jsem vcelku dobře připravená.

Zvláště pokud jsem obstála u přijímacího pohovoru, ale skutečnost byla jiná. U pohovorů s námi mluvili spisovnou němčinou, pomalu, byla to v podstatě pohoda. V praxi používali jenom dialekt, kterému jsem skoro vůbec nerozuměla. Chodila jsem domů každý den s papírem poznámek a zbytek dne jsem strávila vyhledáváním slovíček. Zapracovala jsem se ale poměrně rychle, potřebovala jsem asi tři měsíce, abych zvládla kompletní provoz na operačním sále včetně instrumentování. Kurz němčiny byl tenkrát povinný, a tak jsem ještě 2krát týdně chodila na němčinu.

* V zahraničí obvykle zaměstnavatel investuje do vzdělávání svých zaměstnanců. Jaké jste v rámci zaměstnání absolvovala kurzy, semináře apod. Platí se v Rakousku například účast?

Navštěvovala jsem kurz němčiny, který byl povinný. Neplatila jsem nic, ale musela jsem se upsat na dobu pěti let, což bylo docela příjemné. Měla jsem zajištěnou práci a nemusela jsem mít obavy z toho, že nedostanu pracovní povolení a že mi neprodlouží pobyt. Jinak semináře, jako třeba seminář polohování pacientů, nové programy na počítači, které potřebuji pro práci apod., ty probíhají v pracovní době. Vše je zdarma. Pokud mám náhodou volno, dostanu náhradní volné hodiny jedna ku jedné.

* Vy jste dokonce v Linci vystudovala vysokou školu. Jakou formou a za jakých podmínek jste studovala? Získala jste kvůli tomu nějaké výhody?

Vzhledem k tomu, že v Linci nelze studovat psychologii, zvolila jsem sociologii. Studovala jsem čtyři roky denní formou, bylo to hodně tvrdé. Z práce mne pochopitelně neuvolňovali, protože to byla moje soukromá věc. Ale díky tomu, že máme možnost psát si na každý měsíc služby samy a staniční sestra jenom kontroluje, abychom měly všechny dost hodin, stejný počet nočních, ranních, odpoledních a svátků, to bylo možné.

Psala jsem si služby tak, abych stihla chodit na přednášky a zároveň do práce na plný úvazek a mimoto jezdit každý týden domů. Byly to perné čtyři roky. Po noční jsem šla do školy, z přednášek na noční, žádný med, ale já zastávám názor, že pokud člověk trochu chce, dá se to všechno zvládnout. Celá rodina mě podporovala, matka, dokonce i syn. V roce 1994 jsem se seznámila s Čechem pracujícím v Linci a v roce 1999 jsme si řekli své ano. Manžel mi byl také velkou oporou. Studium jsem platila od našeho vstupu do EU, do té doby jsem byla vlastně „chudák z Východu“.

Na semestr jsem platila okolo 380 eur. Knihy, skripta a ostatní potřebné věci jsem platila samozřejmě extra. Momentálně mám titul Mgr. a v současné době si dodělávám titul PhDr. v Bratislavě a Ph. D. v Českých Budějovicích. V práci mi ale neuznali ani maturitu, takže o nějaké výhodě mít vysokou školu nemůže být ani řeč. Pro povolání sestry v Rakousku není ani maturita potřeba, museli by nám zvýšit plat. Ale můj plat 1950 eur za 40hodinovou práci týdně je i tak pro českou sestru velmi dobrý.

* Je v současné době možné zajímat se o práci v Rakousku? Rakousko nemá ještě otevřené hranice pro pracovníky z ČR, proč to šlo u vás?

Rakousko nemá ještě volný trh zaměstnanců, ale co vím, sestry, které se sem nevím jakým způsobem dostanou, musí mít nostrifikaci. My jsme ji absolvovaly po nástupu, ale teď to už není možné. Říká se, že budou uznávat u našich sester bakalářské vzdělání jako nostrifikaci. Mně se to vůbec nelíbí, rakouské sestry totiž nemají ani maturitu a po nás vyžadují bakalářské vzdělání.

Právě to snižování postavení našich sester nemůžu přenést přes srdce. Myslím si, že rozhodnutí, které vydala naše vláda o dalším povinném vzdělávání sester, sehrálo také určitou roli! Měli jsme a máme nejlépe připravené sestry v Evropě i bez bakalářského vzdělání! Ihned po otevření hranic vzali všechny, které se přihlásily, protože Rakousko mělo obrovský nedostatek středního zdravotnického personálu. Zaměstnavatelé si teď více vybírají.

* Jak byste charakterizovala podmínky ve zdravotnickém zařízení, kde pracujete? Jaké je přístrojové vybavení, podmínky pro pacienty, podmínky pro personál – speciálně pro sestry…

Podmínky jsou dobré, jako všude by to jistě mohlo být lepší, ale vcelku jsem spokojená. Vybudovala jsem si výbornou pozici a uznávají mě nejen kolegyně, ale i lékaři včetně profesora. Podmínky pro sestry jsou vcelku uspokojivé. Jsou jim nabízeny různé přednášky, kurzy, semináře atd., ale nemocnice nikoho nenutí. Záleží na zájmu jednotlivých sester. Přístrojové vybavení máme na špičkové úrovni, častokrát jsem si pomyslela, že kdybychom měli takové vybavení a možnosti u nás v Čechách, jistě by to našemu zdravotnictví prospělo.

Měla jsem totiž možnost ocitnout se na straně druhé, myslím jako pacientka. Pokoj jsem měla super včetně toalety, sprchy, televize, telefonu apod. Jídlo jsem si mohla vybírat ze tří různých menu, a to ráno, v poledne i večer. Samozřejmě existují také nadstandardní pokoje, ve kterých se připlácí navíc, kromě standardního příplatku na den pobytu v nemocnici, který platí pro všechny pacienty. V naší nemocnici AKH – All Krankenhaus je standardní příplatek 280 Kč, tj. asi 10 eur na den pobytu, a nadstandard činí na den 380-400 eur (více než 10 tis. Kč).

Někteří lidé se snaží platit si kromě zákonného pojištění ještě privátní pojištění (pokud si to mohou finančně dovolit, průměrný plat je zhruba 1200 eur) a v tomto případě přebírá privátní poplatky na pobyt v nemocnici pojišťovna. Ovšemže záleží na tom, kolik si pacient připlácí měsíčně a na dalších podmínkách smlouvy. Pacient platí samozřejmě i za recept. Za jednu položku (jeden lék) na receptu je to něco okolo 4,60 eur. Všechny léky ale pojišťovna také nehradí a pacienti musejí doplácet.

* Co byste uvítala také v našem zdravotnictví, případně v ČR vůbec?

V našem zdravotnictví by se také mělo přispívat na pobyt v nemocnici. Nemocnice by měla mít nadstandardní pokoje, které by jí vydělávaly tolik potřebné finance. Určitě by nebylo od věci, aby si pacient mohl vybrat z několika druhů jídel, samozřejmě v souladu s jeho dietou. Setkala jsem se u nás s postojem lékařky, která tvrdila, že dieta je věcí pacienta, i když je hospitalizován v nemocnici.

Když jsem ji slyšela na vlastní uši, myslela jsem, že jsem asi špatně rozuměla. Ovšem paní doktorka pracující v dia poradně si stála za tím, co vyřkla. Něco takového by se v žádném případě nemělo stávat. Jistě by nebylo od věci čas od času udělat průzkum na jednotlivých odděleních, jak jsou pacienti spokojeni se stravou, s personálem, jaké mají výhrady apod., jako to funguje v nemocnicích třeba u našich západních sousedů.

* Co byste naopak v rakouských zařízeních oželela, co se vám nelíbí?

Jediné, co mi vadí po celou dobu, je nadřazenost Rakušanů. Samozřejmě to nepociťuji u všech, v práci na mém oddělení vůbec, ale zkrátka někdy se setkáte s lidmi, kteří vám dávají najevo, že oni jsou Rakušáci a kdo je víc? Je to asi tak jako s cizinci, které také není možné všechny házet do jednoho pytle. Na lidech, kteří mají nějaké příbuzné nebo alespoň předky z Čech, je to poznat. Jsou úplně jiní. Mluví moc hezky o Čechách, o Češích, jsou velice milí, přátelští, nabízejí pomoc.

* Čím vás pobyt v Rakousku obohatil?

Jak mě obohatil pobyt v Rakousku? To se nedá tak jednoduše specifikovat. V první řadě je to jazyk, který ovládám opravdu dobře. Dále jsem poznala jiné lidi, jejich mentalitu, mám mnoho nových přátel, nejenom z nemocnice, ale i z mého studia na vysoké škole.

* Počítáte s návratem do „lůna českého zdravotnictví“? Jak se těšíte?

Určitě nehodlám zůstat do důchodu v Rakousku, ale zatím nejsou podmínky doma úplně optimální, abych se mohla hned teď vrátit. Nějakou dobu to ještě potrvá, ale vrátím se určitě. Už ale neuvažuji o profesi sestry, moc ráda bych pracovala v nemocnici jako socioložka. A jestli se těším? Hrozně moc se těším, já bych bez špitálu asi nebyla živa. Mým snem odmalička bylo pracovat v nemocnici. Sen se mi splnil a věřte mi, že nemůže být nic lepšího, než když máte povolání zároveň jako koníčka.

Za prací a studiem do Rakouska
Ohodnoťte tento článek!
5 (100%) 1 hlas/ů