Základy laického poradenství

Profese sestry patří mezi povolání, v jehož rámci jsou poměrně často požadovány prvky laického partnerského poradenství. Na úrovni kolegiální to je dáno feminizací oboru – ženy o svých partnerských radostech a strastech hovoří častěji než muži. Dále zde hraje roli osobní, svým způsobem nepříliš formální a empatický vztah k pacientům.

Laické partnerské poradenství má svoji tradici od starověku. Lidé se od pradávna svěřují se svými problémy svým blízkým, ale i těm, s nimiž je svede náhoda. Namátkou v čekárně nebo v nemocničním pokoji. Jen výjimečně očekávají objektivní radu. Prahnou spíše po emoční podpoře a jistém rozhřešení. V zásadě vědí, co by měli učinit. Realizace je ale problém. Často si chtějí pouze postěžovat. Slovy zakladatele transakční analýzy E. Berneho chtějí hrát hru: „To je hrozné, viďte!“ Traduje se poněkud cynické konstatování „Nic nepotěší tak jako cizí neštěstí.“ Motivem svěřování může být snaha utvrdit se v názoru, že „všude je něco“. Poměrně časté jsou žádosti o rady, kdy kýžené je po poskytnutí znehodnocováno protiargumenty ve smyslu „ano, ale…“ Dotyčný sice chce radu, ale nechce ji realizovat. Srovnáme-li stav s ekzémem – nechce jej léčit, jen škrabáním omezit svědění. Místo úsilí ke změně hodlá utvrdit sebe i druhé v tom, že vlastně změna není možná. Přes tyto svéráznosti lze nespokojeným v partnerských vztazích pomoci, aniž bychom byli poradenskými profesionály.

Několik zásad postupu laického poradenství

Nechat postiženého vymluvit. Jde o jakousi „hygienickou očistu duše“. Blahodárnost je srovnatelná s emesis (vomitus, zvracení) v případě otravy. Postižený partnerským problémem může plakat, vztekat se, nadávat, vyhrožovat provinilci nebo i sám sobě. Do jeho projevu příliš nezasahujeme, nasloucháme. Střídmě projevujeme zájem slůvky a spojeními, např. „hm“, „to snad ani není možné“, „to je typicky mužské/ženské“, „on se mýlí, však pozná“ atd. Po důkladném vymluvení lze nabídnout lék na uklidnění. Nečiníme tak dřív. Postižení by kontrovali slovy: Mně žádný lék nemůže pomoci. V rámci projekce pocitů viny by nabídku považovali za projev necitlivosti naslouchajícího.

Nechtít vše řešit hned. Partnerský konflikt mnohdy vyvolává depresivně manickou reakci. Po fázi deprese, kdy „nic nemá smysl“, hodlá postižený co nejrychleji řešit všechny, i vzdáleně související, problémy pokud možno naráz. To se nemůže zdařit. Raději postupně po malých částech. Takzvaná „salámová taktika“, ne přímo „kolečko po kolečku“, ale krok za krokem, bývá překvapivě úspěšná. Někdy je dokonce po určitou dobu třeba vyčkat a nedělat nic. Říká se, že lovec v lovecké horečce nic neuloví. Obdobně nic kloudného nelze vyřešit v čase vzkypění afektu. Čas léčí. To, co se zdá být dnes tragédií, může být za čas jen epizodou.

Nebát se mlčení. Empatické mlčení pomáhá více než jalové řeči. Mimoslovní projevy jako pohlazení nebo vzít za ruku, eventuálně podat kapesník, jsou beze slov velmi výmluvné. Postižený sice proklamuje, že chce radu, ale ve skutečnosti chce obvykle postěžovat si a získat oporu.
Vnímavě naslouchat. Na hodnocení bývá času dost. Zejména na počátku má být zřejmé, že posloucháme, nic víc. Pozor na vlastní exhibici, i když na naše slova (rady) z minulosti došlo. Ani v takovém případě nekritizovat, nekárat, nementorovat. Podstatné ani tak není, co bylo špatně, jako to, jak jednat lépe. Jak napravit to, co se stalo.

Naznačit i pohled z druhé strany. V subjektivním hodnocení situace je třeba respektovat, že každý má svou pravdu, a to i ten, kdo našemu protějšku ublížil. „Pravdu“ protějšku ovšem našemu „klientovi“ zprostředkováváme velmi opatrně, zvolna. Vždy až po odeznění prvního afektu. Je vhodné uvážit, zda negativní chování neobsahuje prvky SOS, tj. zda nejde o jakési podstatné varování. To ve smyslu: „Pokud se rychle nezměníš, odejdu!“

Varovat před nevratnými ráznými kroky v afektu. Namátkou návrh na rozvod je někdy namístě. Je ale pro něj, resp. pro jeho ouverturu, soudní rozhodování o svěření dětí do péče jednoho z dvojice, právě teď vhodná doba? Obzvláště nevhodné je citově exponované období od Mikuláše do Tří králů. Nicméně i na jaře mnohým klientům říkávám, že i v létě, eventuálně až na podzim, se také pěkně rozvádí. Sám rozsudek o rozvodu mnoho nevyřeší. Vhodné je však mít reálnou představu, co bude dál. Kde a jak budu bydlet, co bude s dětmi atd. „Výpověď“ v zaměstnání, třeba podmíněná citovým zklamáním, je proti rozvodu vlastně maličkost. Ale za co a jak pak budu žít?

A já sám… Nepřipustíme, aby postižený regredoval na dětskou úroveň a my za něj vyřizovali či řídili jeho život. Své věci si musí řešit sám, byť s naší emoční podporou. S tím není v rozporu „kontrola písemných projevů“. Dotyční se mnohdy snaží řešit situaci pomocí dopisu. Chtějí vztah stabilizovat, ale místo toho zahrnou příjemce výčitkami. Není na škodu, pokud si podobný dopis před odesláním jako poradce přečteme a pisatele upozorníme, že výčitkami a různými formami agrese situaci spíše zhorší. Přeznačkovat chmury. Jak známo, láhev může být hodnocena jako poloprázdná, ale také do poloviny plná. Změnou vztahového rámce, „přerámováním“, se na věci, které nás trápí, díváme z jiné strany a mnohdy optimističtěji než původně. Například: „Opustil mne po 20 letech“, přeznačkování: „Užila jsem si ho mladého a zdravého.“ „Děti mě už nepotřebují…“, přeznačkování: „Vychovala jsem je k samostatnosti.“ „Jsem už stará…“, přeznačkování: „Konečně mám za sebou zmatky mládí.“ „Přišla jsem o všechny iluze!“, přeznačkování: „Konečně vidím svět reálně“. „Cítím se doma tak sama“, přeznačkování: „Konečně mohu žít po svém“ atd.

Své každému milé. I když rodiče partnera „stojí za mnou“, nelze přecenit jejich možnosti, ale ani trvalost onoho postoje. S časem se objevuje tendence snížit podíl vlastního dítěte na konfliktu. A naopak zvýšit podíl toho druhého. Nevíme-li, zda se smát, nebo plakat, volíme to první. Mnohé z partnerských problémů a hádek mají příměs komična, ať již v příčině, průběhu nebo následcích. Jistý, dejme tomu černě humorný nadhled, je v přístupu k nim mnohem užitečnější než katastrofické vize. Příkladem poněkud modifikovaného postupu je jednání matky tří dětí, které manžel sdělil, že odchází za svou láskou. Nejprve myslela, že jde o vtip.

Vtip to nebyl a ona začala přemýšlet o sebevraždě. Nápad ji brzy přešel, neboť si uvědomila, co by bylo s dětmi. Přešla k myšlence na vraždu, nicméně i tu z podobných důvodů zavrhla. Poté pohlédla na okna v kuchyni a uvědomila si, že jsou potřeba umýt. Ve 23 hodin je začala umývat. Špinavá voda potřísnila i podlahu, proto umyla podlahy v celém bytě. Poté utřela prach i svatební servis. Následující den zašla do kavárny, kde se její manžel s milenkou scházel. Přišla k jejich stolu, slušně pozdravila, představila se milence a podala jí papír. K tomu sdělila, že na onom papíru jsou všechny základní informace o dětech, kdo je na co alergický, kdo co nejí, a naopak co mají rády. Popřála jí hodně štěstí s tím, že obdivuje její odvahu vzít si milovaného muže i se třemi dětmi. Ona jim ve štěstí bránit nebude, protože odjíždí na rok do Anglie… Zkrátíme to, podstatné je, že se manžel brzy vrátil domů a milenka se s ním ještě v té kavárně rozešla.

Zprostředkovat kontakt s odborníky. Samozvaní super laičtí „odborníci“ zákony přizpůsobují svým představám a přesvědčivě prohlašují bludy. Odborná, plně kvalifikovaná pomoc je přitom u nás dostupná. Manželské a rodinné poradny, podobně jako občanské poradny, fungují zdarma. Jen vědět kam a na koho se obrátit a nestydět se požádat o pomoc. Laický poradce zde může být dobrým navigátorem. Může klientovi též vysvětlit, že obavy typu „co když mě někdo uvidí, jak jdu do poradny“ jsou nesmyslné. Zejména v případě, že se jeho bydlištěm v panelovém domě nesou křiky temperamentních hádek, eventuálně černé brýle jen nedokonale zakrývají brýlové hematomy.

Myslet i na sebe. Laický poradce by se ale rozhodně neměl dojímat nad svou ušlechtilostí. Jak známo, kdo pomáhá druhým, pomáhá i sám sobě. Pomoc má mít své meze. Jestliže potřebnému pacientovi nabídneme vlastní krev nebo třeba ledvinu, je to něco zcela jiného, než pokud mu jako kompenzaci zklamání nabídneme své srdce, eventuálně i jiné orgány. To je jednání pro obě strany velmi riskantní. Nevzniká zde totiž láska, ale pouhý pozitivní přenos. K vytvoření harmonického trvalého vztahu to nestačí.

Laický poradce by se neměl opájet svými úspěchy. Brzy může být vše jinak. Nemá říkat: „Něco takového by se u nás stát nemohlo.“ Co do úspěšnosti totiž nevíme dne ani hodiny. I v našem manželství se může přihodit snad cokoli, a to i velmi nečekaně. Poměrně velké procento klientů poraden v závažné partnerské krizi sděluje: „My jsme byli léta všem přímo vzorem jako harmonický pár. A teď…“

Rady „především neškodící“

Pamětníci vzpomínají, jak pražský psychiatr prof. Dobiáš reagoval na fráze. Opáčil: „Mluvíte jako kniha, daleko to dotáhnete!“ Něco podobného není naším cílem. Vyvarujeme se proto obecně platných rad o nutnosti tolerance, ohledu na děti, vzájemného respektu i toho, že „není kostelíčka, aby v něm nebylo kázáníčka“. Uvedu zde několik rad, jejichž takřka univerzální platnost a přitom neškodnost jsem si ověřil v rámci více než čtyřicetileté poradenské praxe. Střídmě je lze použít i v rozhovoru laického poradenství.

Dělej, co funguje, nedělej, co nefunguje. Když to nefunguje, dělej něco jiného. Pokud jsme protějšku něco určitým způsobem vytknuli, dejme tomu pětkrát, a marně, v budoucnu to jiné nebude. Zřejmě vznikne pouhé ověřené téma sporu, kdy se zaručeně znovu a znovu pohádáme. Nezbývá než se s tím smířit, působit zcela jinak, eventuálně pokud jde o něco zcela nesnesitelného, pak odejít.

Nejhorší radou na světě je „V konfliktu si to vyříkejte“. Konflikt snahou o vyříkání řádově v sekundách, maximálně minutách prohloubíme. Takzvaným vyříkáváním, hojně doporučovaným např. v televizním seriálu Ordinace v růžové zahradě, přidáme k původní ještě další trpkost. Má smysl jen tehdy, pokud nejsme v konfliktu a oba si chceme vyhovět, eventuálně oba usilujeme o opravdový kompromis.

O čem nelze mluvit, o tom je třeba mlčet. Název je úplným textem jedné z esejí postmoderního filozofa Ludwiga Wittgensteina. Představa „jednou se domluvit musíme“, „musí mne přece pochopit“ je mylná.

Uražené mlčení nic neřeší. Lze mlčet, ale nelze nekomunikovat třeba mimoslovně. Vzniká uražený myšlenkový dialog situaci výrazně komplikující. Nemluvit s partnerem půl dne je hodně.

Závislost prohrává. Situaci naopak často zlepší změna závislosti na nezávislost. Závislý říká: „Nemohu bez tebe žít!“ Chová se jako odkopnutý a zoufale kňučící pes. Nezávislý jedná stylem: „Mám tě rád a chci s tebou žít, ovšem za určitých podmínek. Jinak to nejde. Ač nerad/a musel/a bych odejít.“

Esemesky věc veřejná. Jak se zpívá v písni: „Vyznanie, sladce znie“, je-li ovšem toto vyznání mimomanželské, legální partner, byť i technický antitalent, si jej dříve nebo později pod různými více či méně nejapnými výmluvami přečte. Samozřejmě pokud si je adresát/ka uloží. Totéž platí pro e-mailovou komunikaci.

Porno storno. Erotický obsah esemesek a e-mailů nelze brát příliš vážně. Opět slovy písně, virtuálně „družstevním rolníkům rostou křídla dravců…“ A nejen jim. Komunikace zde bývá odbrzděná, nadměrně a neúměrně sycená eroticky.

Ptát se můžeme na cokoli, ale musíme snést kladnou i zápornou odpověď. Jinak se raději neptejme. Výbušné otázky jsou např.: Máš mne rád? Jsi mi věrný? Sluší mi to? Je vidět, že jsem zhubla? S kým jsi byl šťastnější, se mnou, nebo s ní? Těšíš se, že přijede moje matka? Těšíš se, že na Vánoce opět pojedeme k mé matce? Líbí se ti XY? Nejsi se mnou nakonec jen kvůli dětem (majetku)? Na co teď myslíš? Bylo to pěkné? atd.

Jsem s tebou jen kvůli dětem… Zní to sice strašně, ale nakonec proč ne. Manželství není určeno k permanentnímu milování, ale právě k výchově dětí. Navíc pro ilustraci, v prvním pololetí roku 2009 se v ČR rozvedlo 14 878 párů. Třináct tisíc z nich mělo děti, 8700 z nich bylo nezletilých dětí. Ergo děti samy manželství rodičů neudrží. Musí být i jiné důvody.

Snášet peklo kvůli dětem není rozumné. Ono totiž vyrůstat v pekle je traumatizující. Přes všechnu kritičnost a jistý posun daný společenským vývojem mají dcery sklon volit podobného partnera jako matka, synové pak zejména v zátěži jednají jako otec.

„Bez dcerky neodejdu“ je název knihy a filmu z arabského světa. Odejít z rodiny, nechat protějšku děti do doby, než si pro sebe i pro ně vybuduji nové zázemí, je velmi riskantní i v našich poměrech. Druhý z partnerů může u dítek poměrně rychle na bázi vymývání mozku vytvořit tzv. syndrom zavrženého rodiče. Namluví jim zjevné nepravdy, což může vést k jednoznačnému odmítání toho, kdo odešel.

Jak se do lesa volá… Když někoho chválíme, je určitá naděje, že nás pochválí také. Pokud někoho třeba i zaslouženě káráme, je jistota, že nás pohaní též. Může to být i po chvíli a zdaleka ne pouze slovně. Káráním a výčitkami si nelze zajistit klidný, ale ani tzv. hezký večer.

Dbej na svoji zakázku. Nedávej „kufry za dveře“, chceš-li, aby se protějšek „chytil za nos“ a zůstal. Mohl by odejít.

Doporučení „také si někoho najdi“. Nejedná se rozhodně o projev velkorysosti protějšku, obvykle jde o past. Dotyčný chce přehodit vinu za rozpad vztahu na druhého partnera.

Sex ex? Samozřejmě nikdo nikoho nemůže nutit k pohlavnímu styku s nevěrným protějškem. Nicméně bude-li podváděný partner odmítat, vytvoří sexuální tenzi, nahrávající nelegálnímu protějšku. Partnerský konflikt je nesporně zdrojem úzkosti. Podle profesora H. J. Eysencka úzkost redukuje sex, jídlo a autogenní trénink (AT). Mimochodem na AT ani na jídlo nebývá v partnerské krizi mnoho pomyšlení.

Po překonání krize. Nelze očekávat poryvy sentimentálně romantické lásky, v níž dvě srdéčka ťukají v jednom rytmu. Mnohdy stav spíše odpovídá rodinnému domu, v němž byl uhašen požár. Náprava chce čas.

K lásce papír netřeba. To je fakt. Též je ovšem pravdivý výrok profesora sociologie Iva Možného: „Hnutí za osvobození ženy osvobodilo muže.“ Takzvané nesezdané soužití funguje… pokud funguje. Je však méně stabilní, a především slabšímu z dvojice poskytuje podstatně menší jistoty korektního vyrovnání se v případě rozchodu než manželství. „Papír“ pomáhá, když se láska vytratila.
Tragédií je skutečně nešťastné manželství, ne samota. Tu lze smysluplně naplnit, a byť třeba ne v partnerském smyslu, nezůstat sám.


O autorovi: PhDr. Tomáš Novák, Manželská a rodinná poradna Brno (novaktomas@atlas.cz)

Ohodnoťte tento článek!