Záleží na umazaných kalhotách víc než na životě?

Málokdo ze zdravotníků přizná, že nezná ani základní pravidla první pomoci, respektive, že by ji neuměl odborně poskytnout. A přitom k povinnostem každého, kdo absolvoval zdravotnické vzdělávání na střední či vysoké škole, patří nejen ji poskytnout, ale poskytnout ji kvalifikovaně. Jinak riskuje možná doživotní pocit, že selhal a že jeho nedostatečností někdo zemřel či bude nadosmrti krutě zdravotně postižený, ale zcela určitě citelný trestní postih.

Zkuste tiše zapátrat ve svém svědomí: jedete autem uprostřed polí a luk a před vámi dojde k ošklivé havárii. Plechy lítají, auta v kotrmelcích… Pak vše utichne, kola se ve vzduchu pomalu dotáčejí a z vozů se ozývá křik a nářek… Jste přece sestra, co uděláte?

Mnoho odborníků na první pomoc by teď klidně vsadilo 90:1, že selže. Nevěříte? Přečtěte si, co říkají MUDr. Martin Voldřich, lékař ICU a Emergency ÚVN Praha a Martina Eliášová, která pracuje jako instrumentářka na operačním sále, ale je i školitelkou odborné praxe první pomoci v Praze.

* Co vás vedlo k tomu, že jste se začali profesionálně věnovat výuce první pomoci laiků i zdravotníků?

V minulosti jsme měli oba velmi zlou zkušenost s poskytováním první pomoci a některé špatně zvolené postupy bohužel vedly i k trvalým následkům u poškozených. Po těchto zkušenostech jsme na žádost známých uspořádali několik kurzů a na základě odezvy jsme se touto činností začali zabývat více.

* Jak jsme na tom se znalostmi první pomoci, myslím teď obecně? Co nejvíce brání tomu, aby lidé dokázali dát první pomoc? Znalost, etika…

b>MUDr. Martin Voldřich: Úroveň vědomostí o poskytování první pomoci je velmi nízká. Většina laické a bohužel i zdravotnické populace má pocit, že pokud viděla nebo slyšela něco o kurzu první pomoci, je schopna ji kvalitně provádět. Ale naše zkušenosti z kurzů pro laiky i sympozií pro zdravotníky nás utvrzují v tom, že nejdůležitější je kvalitní praktická zkušenost, kterou většina nemá.

Martina Eliášová: Největším problémem je asi stále přetrvávající lhostejnost. Setkala jsem se osobně i se situací, kdy o poskytnutí pomoci dítěti rozhodoval faktor, zda si dotyčný umaže či neumaže kalhoty. Příliš si asi stále neuvědomujeme fakt, že jednou, až budeme potřebovat pomoc my, může být někdo stejně nevšímavý i k nám, a naše lhostejnost se nám tak vrátí…

* A jak jsou na tom samotní zdravotníci, kteří by to, předpokládám, měli znát dokonale a měli by být připraveni takové situace zvládnout s přehledem?

M. V.: Velmi špatně. Lékaři absolventi mají teoretické znalosti, ale praxe není dostatečná, protože obecné zaměření našich fakult není nastaveno na praxi, ale především na teorii. A pokud lékař nemá sám dostatečný zájem, není nucen se v této problematice pravidelně vzdělávat.

M. E.: U nelékařských zdravotnických profesí je situace velmi obdobná. Systém je nastavený tak, že v rámci celoživotního vzdělávání rozhoduje množství nasbíraných kreditů před získáním skutečných znalostí a dovedností. I tady platí, že pokud si z vlastního zájmu toto téma nelékařští zdravotničtí pracovníci sami nevyberou, nemají příliš dalších možností, jak tyto znalosti a dovednosti získat.

* Nezlobte se, ani se mi nechce věřit…

M. E.: …tak dovolte, abych uvedla alespoň jeden velmi aktuální příklad, bohužel se špatným koncem. Pán, asi sedmdesátiletý, odpřednášel ve škole a bez obtíží se chystal s kolegou odejít domů. Náhle pocítil prudkou bolest na hrudi a upadl do bezvědomí. Přítomní studenti i s kolegou pouze zavolali záchrannou službu a jen uložili poškozeného na polobok, aniž by zjišťovali, zda není potřeba zahájit kardiopulmonální resuscitaci -pan profesor již v tuto dobu nedýchal.

Záchranná služba přijela na místo po osmi minutách a zahájila kardiopulmonální resuscitaci, která byla úspěšná. Na příslušném pracovišti byla poté provedena katetrizace. Bohužel bezvědomí a bezdeší trvalo příliš dlouho a i přesto, že srdce bylo zaléčeno správně, došlo k trvalému poškození mozku jen proto, že ani kolega, ani studenti nevěděli, jak mají poskytnout základní první pomoc…

* V čem je zakopaný pes? Lékaři jsou pyšní na své znalosti, sestry také…

M. V.: Opakujeme to oba neustále a všude – v současné době je celkově kladen důraz především na teorii, a ne na kontrolovanou praxi a dovednosti.

* Pokud tedy budeme hovořit o praxi, i já jsem se setkala s různým výkladem kardiopulmonální resuscitace. Nedávno mi znovu kdosi říkal, že při poskytování první pomoci se nemá dávat umělé dýchání… Je to pravda?

M. V.: Ne, není to pravda. S tímto tvrzením jste se ale skutečně setkat mohla, protože na základě vývoje každého oboru dochází ke změnám. A ty se dotkly i této oblasti. V posledním doporučení odborné společnosti je opravdu napsáno, že nemusíte pacienta prodechovat. Důvodem je to, že prý je „lepší dělat alespoň nepřímou srdeční masáž, než vůbec nic“. Je důležité ale vědět, že pokud nedýcháte, výrazně zhoršíte šanci pacienta na přežití bez poškození mozku.

M. E.: Právě z těchto důvodů na svých seminářích stále učíme kardiopulmonální resuscitaci jako celek, tzn. včetně dýchání. A máme zpětné vazby na to, že lidé, kteří si to zkusili a naučili se to na našich kurzech – v některých jiných kurzech se dýchání již neučí – jsou ochotni první pomoc poskytnout daleko častěji včetně zmiňovaného dýchání.

* Může laik zachránit člověka ohroženého na životě podle telefonických rad? Už jste se s tím někdy setkali?

M. E.: Ano, telefonicky vedená kardiopulmonální resuscitace (KPR) může výrazně pomoci zachraňujícímu v krizové situaci, ale z našich zkušeností vyplývá, že pokud má zachránce alespoň nějakou předchozí praktickou zkušenost s jejím prováděním, jeho šance poskytnout pomoc kvalitně jsou daleko vyšší než u člověka bez zkušeností, který daný postup slyší poprvé právě od operátorky.

* Myslíte si, že poskytování první pomoci, které vidíme v televizních pořadech, seriálech a podobně, může být v tomto směru k užitku?

M. V.: Bylo by to jistě velkou pomocí, kdyby poradci, kteří při přípravě těchto pořadů pomáhají, sami uměli kardiopulmonální resuscitaci (KPR) poskytnout podle současných pravidel. Například pokud seriálový „lékař“ při KPR podloží pacientovi v bezvědomí hlavu smotanými ručníky, laická veřejnost pochopitelně považuje tento postup za správný. Příklad bychom si snad mohli vzít z některých amerických seriálů, kde je kardiopulmonální resuscitace prováděna velmi přesně, protože autoři vědí, že ovlivní velkou část populace.

* S jakými situacemi se můžeme u nás nejčastěji setkat, tedy kromě dopravních nehod?

M. E.: Dopravní nehody jsou dost viditelné a medializované, ale daleko častěji se můžete setkat s poruchami kardiovaskulárního aparátu, CMP a dalšími interními či neurologickými stavy.

* Na webových stránkách www.abc-prvnipomoc.cz jsem se dočetla, že jste také vypracovali nové otázky pro testy autoškol. Proč nové?

M. V.: Během loňských letních prázdnin došlo ke změnám v testových otázkách pro autoškoly, které korespondují se závěry konsenzuální konference z roku 2005. Zde uváděné postupy se snaží maximálně zjednodušit laickou první pomoc tak, aby byla co nejsnáze zapamatovatelná a použitelná právě v situacích extrémního stresu, který se bezesporu objeví, je-li někdo svědkem dopravní nehody a má pomoci.

Proto se tyto nové otázky liší od těch „tradičních“, které byly dříve publikovány a přednášeny v rámci zdravovědy v autoškolách. U jednotlivých otázek najdete vždy i stručný komentář, který jednotlivé postupy vysvětluje.

* Už jste někdy sami potřebovali první pomoc od svého okolí?

Oba shodně: Zatím naštěstí nepotřebovali a doufáme, že ani v budoucnosti potřebovat nebudeme. Bohužel i proto, že lidí, kteří pomoc umějí poskytnout, je zatím velmi málo.

Ohodnoťte tento článek!