Zapomeňme na mobbing, buďme hodní!

Anna Sýkorová, Neurologické oddělení, Městská nemocnice, Ostrava.

Ve svém sdělení se budu zabývat mobbingem v nejrozšířenějším pojetí, tj. psychickým týráním v zaměstnání. Tím je třeba rozumět každé zneužívající chování projevující se v jednání, slovech, činech, gestech, textech, které poškozují osobnost, její důstojnost, fyzickou nebo psychickou integritu jedince a které ohrožuje jeho místo v pracovním procesu nebo znehodnocuje pracovní klima. Přestože je psychické týrání v zaměstnání staré jako práce sama, teprve začátkem devadesátých let bylo skutečně pojmenováno jako jev poškozující pracovní prostředí, snižující produktivitu práce, a to v důsledku psychického týrání. Specialisté se jím zaobírají zejména v anglosaských a severských zemích. Heinz Leydmann, odborný psycholog práce, po dobu deseti let prováděl ve Švédsku výzkum v různých profesních skupinách. Mobbing označil a definoval jako „psychoteror“. V současné době v mnoha zemích začínají projevovat zájem o tento jev jak odbory, tak zástupci pracovního lékařství i zaměstnanci pojišťoven. Má to své opodstatnění: šikanovaní lidé bývají častěji nemocní, kvalita práce se snižuje, dostavuje se syndrom vyhoření.

Mobbing – kruhový jev

Psychoteror je nastartován nebolestivým způsobem, šíří se zákeřně. Na počátku se týrané osoby nechtějí zlobit, urážet „pro nic za nic“. Různé neshody a šikanování berou na lehkou váhu. Útoků však obvykle přibývá, oběť je pravidelně zaháněna do „kouta“ a musí v průběhu dlouhého období čelit nepřátelskému a ponižujícímu chování. Opakované šikanování vytváří a vyvolává destruktivní proces. Psychoteror je jev, k jehož vlastnostem patří bezcitnost, nelidskost, nelítostnost. Kolegové se ze zbabělosti, strachu, sobectví drží obvykle stranou. Jedná se o kruhový jev, kdy se agresor stává agresivnější a šikanovaný zaměstnanec-kolega depresivnější. Strach oběť vede k patologickému jednání, které agresorovi poslouží jako alibi, když svou agresi ospravedlňuje. Oběť naopak reaguje prudce, zmateně, dopouští se mnoha chyb, což je samozřejmě cílem agresora.

Na koho se násilí zaměřuje?

Oběťmi nebývají lidé postižení nějakou patologií, jak se mnozí domnívají. Naopak, často to jsou ti, kteří dokáží aktivně reagovat na autoritářství svého nadřízeného. Právě schopnost odporovat autoritě navzdory nátlaku bývá příčinou, proč se člověk stane obětí agrese. Dále mezi oběťmi najdeme starostlivé, svědomité, pečlivé osoby a dokonce i těhotné ženy. Avšak jakmile proces týrání začne a oběť je stanovena, mluví se o ní jako o osobě se špatnou povahou a o tom, že je psychicky labilní. Agrese obyčejně neprobíhá otevřeně, protože by se otevřel prostor k námitkám. Děje se tudíž skrytě v rámci neverbální komunikace – přehnané vzdechy, krčení ramen, pohrdání, dvojsmyslné pohledy, narážky. Tímto způsobem se postupně zpochybní profesní zdatnost zaměstnance. A protože je to agrese nepřímá, obrana je velmi obtížná. Stupňovaná agrese postupně týranou osobu paralyzuje. Již na počátku je třeba rychlý a šetrný zásah vedoucího. Často se ale zasáhne, až když týraná osoba zareaguje příliš viditelným způsobem (záchvaty pláče, lítosti, časté pracovní neschopnosti).

Kdo na kom činí násilí?

* Kolega napadá kolegu: je známo, že se skupiny snaží jednotlivce tzv. srovnat do řady, odlišnost se velmi špatně snáší. (např. žena ve skupině mužů, homosexualita, rasová či sociální odlišnost, ale i osobní nepřátelství, vzájemná řevnivost, když se jeden chce prosadit na úkor druhého).

* Podřízení napadají svého nadřízeného (vzácné). Dalším příkladem může být, když vedení podniku dosadí nadřízeného bez konzultace a názoru zaměstnanců, s nimiž musí tato osoba pracovat. Dotyčná osoba potom nevynakládá příslušné úsilí, aby se přizpůsobila nebo prosadila. Stejná situace může nastat i při povýšení bývalého kolegy.

* Nadřízený napadá podřízeného: k této situaci dochází v současné době poměrně často, (např. zaměstnanci jsou udržováni v přesvědčení, že musí plnit dané úkoly bez reptání, pokud si chtějí místo udržet). Zde lze hovořit o zneužití moci.

Řešit konflikty mezi spolupracovníky je složité, a vedení bývá v těchto záležitostech obvykle velmi nešikovné. Stává se, že podpora, které se oběti dostane od nadřízeného, se míjí účinkem a zhoubný proces se spíše prohloubí. Často bývá posílen i nekompetentností nižších vedoucích. Psychické týrání v zaměstnání probíhá v různých rovinách, všechny se ale shodují v jednom bodě – tím je odmítnutá komunikace! Vyhnout se dialoguje obratný způsob, jak konflikt vyhrotit a zároveň jej připsat na účet oběti. Zneužívání moci existovalo vždy, v současné době se velmi často děje skrytě. Řídící pracovník hovoří se svými zaměstnanci o jejich samostatnosti, iniciativnosti, ale zároveň požaduje bezpodmínečnou poslušnost a podřízenost. Pod záminkou dobrého chodu podniku nadřízení vyžadují přemíru práce a zahrnují své pracovníky přemrštěnými požadavky. Ti Jedou naplno“, často nad rámec svých možností, což samozřejmě otvírá prostor pro vznik konfliktů. V této vypjaté atmosféře vládne individualizmus – „každý sám za sebe“! Naopak v kolektivu spokojených pracovníků lze určit hranice, kam až se může zajít, v případě nutnosti i za cenu konfliktu nastolit rovnováhu sil.

Tři rady, jak být ideálním podřízeným

1. Vybrat si výhodné zaměstnání (kolektiv, ze kterého vám nenaskakuje husí kůže a práce vás baví). 2. Potřebujete kvalitního šéfa: srdečného, velkorysého, tolerantního, úspěšného. 3. Mít vhodné spolupracovníky: výkonné, inteligentní, zodpovědné. Z těchto rad vyplývá, že člověk, který j e opravdu šťastný, tak nezávidí, nepomlouvá a neubližuje-a v tom to je.

Zapomeňme na mobbing, buďme hodní!
Ohodnoťte tento článek!