Zažili londýnské standing ovations

Psal se rok 1998 a Šimon Ornest založil kapelu The Tap Tap, originální hudební uskupení složené z tělesně postižených studentů a absolventů škol pražského Jedličkova ústavu. Dodnes je Šimon Ornest osobností číslo jedna, bez které by kapela The Tap Tap nebyla. Ano, Šimon založil kapelu a vede hudebníky již 15 let. Kde vznikla samotná myšlenka založení skupiny The Tap Tap? A napadá nás řada dalších otázek: Proč zrovna tělesně postižení? Proč právě kapela a ne třeba divadlo nebo sport?

Šimon Ornest: „V době, kdy jsem nastoupil do Jedličkova ústavu jako vychovatel, jsem se sám velmi intenzivně věnoval hudbě. Hrál jsem tehdy na saxofon v několika kapelách a hodně cvičil. Zkusili jsme založit The Tap Tap jako volnočasovou aktivitu studentů škol Jedličkárny, a jak říká náš moderátor a tiskový mluvčí Láďa Angelovič, trochu se nám to vymklo z ruky…

Myšlenka byla na světě. Ale jakým způsobem dostala ducha a reálnou podobu? Rozběhl jste to všechno sám, nebo jste si nejprve kolem sebe vybudoval tým pomocníků a nadšenců?

V občanském sdružení TAP, které zaštiťuje aktivity Tap Tapu a vzdělávacího projektu STUDEO, pracuji nastálo já, kolega Dan Suchánek a na menší úvazek naše paní účetní. Máte ale pravdu, že s námi externě spolupracuje spousta nadšených kamarádů. Jsme rádi, že věří nám i tomu, co děláme.

Šlo všechno jako po másle, nebo jste narážel na překážky, které vás odrazovaly až do té míry, že byste se vším třeba „praštil“?

Každý člověk, který je odhodlaný dělat něco vážně, narazí na překážky a jednou začas má chuť se na to vykašlat. Zároveň si všichni, kdo opravdu a upřímně chtějí něco změnit k lepšímu, časem uvědomí, že to není práce na týden ani na deset let, ale na celý život. A také se to nemusí povést.

Kde kapela zkouší a jak dlouho při zkouškách udrží pozornost? Jsou nějaké aktivity, tělesná cvičení, kterými prokládáte zkoušky jako relaxačními složkami?

Zkušebnu máme v Domově mládeže škol Jedličkova ústavu, které se od nepaměti říká Tapky. Je to zkratka technicko-administrativních prací. Vlastně se podle toho jmenuje i The Tap Tap. Hra na bubny má velkou výhodu v tom, že sama o sobě je trochu tělocvik. Pozornost udržuji já, pracujeme v atmosféře mírného pozitivního stresu.

Před námi dnes stojí perfektně sladěná kapela, která budí nejen můj osobní upřímný respekt před tím, co jste společně dokázali. Měli jste nějakou společnou krizi, kdy jste si řekli: „Končíme, takhle to dále nejde…“, což se běžně stává i ostatním hudebním skupinám?

Dílčí problémy má každá kapela, nás je navíc dvacet. Zároveň máme stále nějaké novinky a velké plány, letos například v sobotu 4. 5. oslavíme 100. výročí vzniku Jedličkárny, 21. 5. zahrajeme na Pražském jaru, koncem září plánujeme tři koncerty v USA a 2. 12. se můžete těšit na již třetí ročník Mikulášského koncertu ve Státní opeře Praha. Končit tedy opravdu nehodláme.

The Tap Tap pravidelně vystupuje na velkých i menších festivalech doma (Rock for People, Mezi ploty atd.) i v zahraničí (Madrid, Varšava, Brusel, Lucembursko). Rádi bychom přišli kapelu podpořit, ale kde se o koncertech dozvíme, kromě vašich internetových stránek?

Všem větším koncertům se s předstihem snažíme dělat reklamu, ale nejspolehlivější způsob jsou naše stránky www.thetaptap.cz, nebo samozřejmě budeme velmi rádi, pokud se stanete našimi přáteli na Facebooku (facebook/ thetaptap).

Vystupujete také před lidmi, kteří většinu svého času tráví ve velmi stresujícím pracovním prostředí. Den jsou pro ně pouze čísla, plnění cílů a stres. Koncertujete na firemních večírcích (UniCredit Bank, Bison & Rose, sanofi-aventis atd.). Vnímáte vy nebo vaši hudebníci nějaký zásadní rozdíl mezi publiky?

Ano, atmosféra jednotlivých akcí je odlišná. Alespoň na začátku koncertu. My se snažíme i na potenciálně formálních akcích dostat publikum do varu. Jsme rádi, když se to podaří. Nedávno například na zahájení mezinárodního veletrhu v Křižíkově pavilonu udělali hosté při písničce Řiditel autobusu dlouhý „vláček“ a následně nás vůbec nechtěli pustit z pódia.

Mezi poslední velké úspěchy patří například nové CD Párty Na Kolečkách, na kterém s T he Tap Tap spolupracovali David Koller, Matěj Ruppert, Ewa Farna, Kamil Střihavka, Ondřej Hejma, Dan Bárta, Zdeněk Svěrák, Tomáš Hanák a Jaroslav Svoboda. Mají vaši hudebníci nějakou oblíbenou českou celebritu, na koho se upřímně těší?

Nespolupracujeme úplně s každým. Ale na hosty, kteří s námi spolupracují, se těšíme upřímně a strašně moc.

Osvětový klip Řiditel autobusu získal 1. cenu poroty i diváků v soutěži Zlatá pecka. Podle mého názoru je to přímo velká pecka. Kdo je autorem textů vašich písní, které musí snad každého posluchače donutit zastavit se alespoň na malou chvíli a popřemýšlet?

Některé písničky, které hrajeme, jsou převzaté. Řiditele autobusu pro nás složil a otextoval Xindl X. Naposledy přímo pro nás napsal Jarda Svoboda písničku Moje volba. Tipujeme ji na další velký hit a podle ní se bude jmenovat celá naše nová deska, kterou bychom rádi pokřtili 4. 5. při oslavách 100. výročí vzniku Jedličkova ústavu.

Česká hrdost je namístě, jelikož jste v loňském roce měli možnost vystupovat na největší sportovní události, v programu Letních olympijských her v Londýně. Mohli jste prožít úžasnou atmosféru takové velké a významné akce na vlastní kůži. Jaké dojmy si hudebníci přivezli?

Atmosféra byla skvělá. Vzhledem k tomu, že prý není úplně snadné přimět britské publikum k potlesku vstoje, máme dojem, že naše mise byla úspěšná ?

Už jsme se zmiňovali, že koncertujete doma i v zahraničí. Vaše publikum je velmi rozmanité. Máte nějaký konkrétní společný cíl, nějakou další metu, která vás nenechá spát?

Naším cílem je vybudovat v rámci plánované dostavby Jedličkova ústavu speciální vzdělávací centrum STUDEO. Vzhledem k tomu, že rozpočet Prahy je do budoucna vytížen především stavbou tunelu Blanka, budeme v květnu 2013 otevírat celostátní sbírku přímo na stavbu této budovy. Vzhledem k tomu, že významem je tento počin srovnatelný se sbírkou na Národní divadlo, věříme, že budeme úspěšní.

Našimi čtenáři jsou především nelékařští zdravotničtí pracovníci, to znamená lidé a zástupci profesí, se kterými se asi setkala také většina vašich hudebníků. Jaké máte zkušenosti s naším zdravotnictvím a měli byste pro ně nějaký vzkaz na závěr?

Ukazatelem vyspělosti státu je to, jak se stará o své nejslabší. Naše zdravotnictví je v mnoha ohledech na velmi vysoké úrovni. Podstatná pro to, aby tato úroveň neměla sestupnou tendenci, je kombinace etického a ekonomického hospodaření s prostředky, kterých ve zdravotnictví, stejně jako v institucích zaměřených na kvalitní práci s lidmi se speciálními potřebami, nebude nikdy dost.

O autorovi| Mgr. Marcela Kolínková (marcela.kolinkova@centrum.cz)

… a jak říká náš moderátor a tiskový mluvčí Láďa Angelovič, trochu se nám to vymklo z ruky…
Nespolupracujeme úplně s každým. Ale na hosty, kteří s námi spolupracují, se těšíme upřímně a strašně moc.

Ohodnoťte tento článek!