Zdravotníci a drogy

Zneužívání léků bylo v naší republice v éře socializmu ve větší míře doménou zdravotníků. Z vyprávění znám nejeden případ lékaře závislého na opiátech a sestry distributorky. Zdá se, že v dnešní době se přece jen více daří tyto případy eliminovat. Jednak zpřísněním vedení dokumentace a vůbec zprůhledněním hospodaření jednotlivých oddělení. Často přemýšlím, proč zrovna zdravotníci, kteří by si svým vzděláním měli naplno uvědomovat závažnost drogové problematiky, spadají do skupiny uživatelů.

Volná přístupnost zdravotníků k návykovým látkám na jejich pracovištích hraje objektivně velmi významnou roli. Nabízí se také vysvětlení, že povolání lékaře, který denně rozhoduje o lidských životech a osudech, stojí před etickými a morálními problémy, a povolání sestry, která den co den stojí tváří v tvář smrti, lidskému utrpení a beznaději, je nesmírně psychicky náročné a právě nezvládnutí náročných životních situací, spojených s těmito profesemi, může vést k řešením nejkrajnějším – k drogám.

S tím, že povolání zdravotníka je nesmírně náročné, naprosto souhlasím, ale jsou i mnohá další povolání, která nesou obrovskou míru zodpovědnosti a psychické zátěže. Bohužel musím vyslovit další domněnku, která by mohla být jedním z mnoha dalších faktorů přispívajících k problematice zneužívání drog zdravotníky. Po vlastní zkušenosti se neubráním pocitu, že si své potenciální závislé či distribuující zdravotníky vychováváme sami.

Uvedu konkrétní příklad ze své vlastní zkušenosti: ještě jako studentka čtvrtého ročníku zdravotnické školy jsem se setkala s případem, kdy několik mých spolužaček, budoucích zdravotních sester, tajně zakoupilo ze společných třídních peněz marihuanu v hodnotě přibližně sedmi set korun. (Původně chtěly pořídit LSD, ale to by stálo více, a ony se bály, že by se na to spíše přišlo). Jen náhodou jsem se o tom dozvěděla, a protože užívání drog zásadně odsuzuji (a to zejména u zdravotníků), spojila jsem se se školní protidrogovou koordinátorkou a požádala ji o pomoc. Celá záležitost byla oznámena vedení školy. Dotyčné dívky byly vyslechnuty, ke všemu se přiznaly. Zarazil mě však způsob, jakým byla celá záležitost vyřešena (lépe řečeno spíše smetena ze stolu). Dotyčné byly slovně pokárány a byla jim uložena třídní důtka. Ovšem s vysvětlením, že ony vlastně za nic nemohou, vždyť ony mají problémy a my jim naopak musíme pomáhat a ne je kárat, a že ty špatné a ty, co potřebují psychologa a mají problémy jsou ty, které to nahlásily. A výsledek tohoto výchovného postupu? Nejen že jsem se stala středem výhrůžek, s čímž jsem počítala, ale takové pokárání vedlo k tomu, že se mi dotyčné vysmívaly se slovy: »Máš smůlu, máme jenom třídní důtku.« A skutečně, měly důvod se smát, protože třídní důtka odpovídá na naší škole jedné neomluvené hodině.

Rozhodně si nemyslím, že měsíc před maturitou by mělo být řešením nepřipuštění k maturitě, protože chybu může udělat každý a má právo dostat možnost si ji uvědomit a napravit. Přesto by možná nebylo na škodu pár dní o tomto postihu uvažovat a až poté trest zmírnit, ale rozhodně nesouhlasím s přístupem – vy jste nic neudělaly, vždyť o nic nejde, jde jen o bláznovství mládí a špatné jsou ty, které se ozvaly.

Drogy mezi mládeží jsou všeobecným problémem, ale vychovávat si narkomany – zdravotníky, to už je vrchol nezodpovědnosti. Nejvíce mě ohromil výrok pana ředitele ve smyslu: přece děvčatům nebudeme dělat problémy měsíc před maturitou a vlastně, ať si to s nimi pak vyřídí oddělení. Myslím, že ani tak nešlo o to nedělat problémy dívkám, ale spíše zveřejněním celé záležitosti nepošpinit pověst školy.

Mrazí mě při představě, že tyto »sestřičky« teď mají v kapse klíč od lékárny a trezoru s opiáty. A nedej bože, abych onemocněla! To abych se pak bála, že budu-li mít např. po operaci naordinováno něco proti bolesti, tak se se mnou sestřička »sestersky« podělí o ampulku opiátu. Vždyť by přece nebyl žádný problém pacientovi místo 1 ml léku aplikovat jen 0,5 a zbytek dotáhnout něčím jiným. No, a sobě zbytek.

Myslím, že chápu, proč se k tomuto problému pan ředitel postavil takto. Není totiž zdravotník. K tomu, aby mohl někdo řídit školu, musí mít odpovídající vzdělání nejen zdravotnické, ale i managementu. Ale i takových zdravotníků máme dost. Tak proč dochází k takovým paradoxům, že odbornou školu zdravotnického zaměření řídí matematikář, fyzikář či dokonce tělocvikář? Nebylo by lepší do takové funkce zařadit někoho, kdo umí nejen počítat rozpočty, ale také si uvědomuje, jak moc zodpovědné je vychovávat budoucí zdravotníky? Neustále se snažíme naši zemičku srovnávat se světem, ale zdravotnické školství očividně stále ještě zaspává dobu.

Zatímco jinde ve světě se ke studiu ošetřovatelství rozhodují dívky ve věku nejméně 18 let, které již mají určitou představu o svých cílech a uvědomují si podstatu povolání sestry, u nás se stále ještě snažíme z psychicky nevyzrálých dívek vychovat sestřičky. A tak se na zdravotnické školy hlásí 14 či 15leté dívenky s naivní představou, že z nich budou krásné sestřičky v čepečku, které píchají injekce. Jak tvrdá je pak pro ně realita, když po několika letech studia zjistí, že být sestrou nejsou jen injekce, ale v mnohem větší míře zajišťování biologických potřeb nemocného, ale hlavně: sestra musí umět nejen toto vše, ale hlavně to musí být ČLOVĚK. Člověk takový, který je schopen pomáhat v pravém slova smyslu a přistupovat k nemocnému jako k jedinečné bytosti, se vší úctou a respektem. A tak není divu, že tyto mladé a dosud osobnostně nevyzrálé absolventky se poté, co se tvrdě probudí ze své naivity, stáhnou do sebe a je smutné, když 19letá absolventka již jeví známky profesionální deformace. Ze své zkušenosti vím, jak moc těžké bylo mé první setkání se smrtí. Byl to šok. Nebyla jsem na tuto situaci vůbec připravená.

Ne nadarmo se říká, že být sestrou je poslání. Neznám profesi, která by se mně osobně jevila krásnější. Ale to, proč vlastně chci být sestrou, si uvědomuji teprve teď – ve svých 18 letech, když již sestrou jsem. Teprve teď mám pocit, že jsem připravená se jí stát a současně si uvědomuji, jak málo toho vlastně ve svém oboru znám, jak nutné je doplnit si některé znalosti, které jsou pro mou profesi nezbytné.

Myslím, že pro zlepšení našeho zdravotnictví bude v první řadě důležité, abychom zásadně změnili systém zdravotnického školství a svůj přístup a zodpovědnost k výchově budoucí »první linie«. Musíme být schopni kvalitně a zodpovědně připravovat uvědomělé a osobnostně vyzrálé profesionálky, a tím teprve dosáhneme takové změny k lepšímu, která se v konečné fázi promítne k pacientovi – protože o toho tu přece jde.

(Bohužel, nejen že náš systém vzdělávání sester není nejlepší, ještě si díky lehkomyslnosti a nezodpovědnosti některých pedagogů vychováváme potenciálně závislé sestry).

Řešení celého problému bude záležitostí delší doby, ale první, co je třeba, je nutnost uvědomit si některé nedostatky a začít je napravovat. A k nápravě není třeba sahat daleko – musíme začít od sebe!

Petra Lochařová

1. LF UK Praha

Foto Vladimír Brada

Ohodnoťte tento článek!