Život mi daroval velkou zkušenost

Rozhodla jsem se napsat vám o své životní zkušenosti. Začátkem toho roku jsem v 27. týdnu podstoupila ukončení těhotenství dvojčátek císařským řezem z důvodu úmrtí jednoho dítěte. Záměrně píšu dítěte, i když podle tabulek, váhově „nesplňoval normu“ pro tento pojem. Pro zdravotníky byl plodem, pro mě byl od zplození až po jeho odchod dítětem.

Porod mi byl po dlouhé a různonázorové diskusi proveden ve spinální anestezii. Byli jsme domluveni, že se otec zúčastní porodu, a tak oblečen a připraven čekal na chodbě. Přesto jsme se viděli, až když jsem byla odvážena ze sálu. Dodnes nevíme proč. Na svou žádost jsem se mohla rozloučit se synkem, který se nedožil příchodu na tento svět. Bylo mi navrženo, že nejprve zdravotníci posoudí, vzhledem k delší době od úmrtí, zda mi vlastně dítě ukážou.

Druhého synka jsem viděla druhý den odpoledne na jednotce RES nedonošených dětí. Ležel tam v inkubátoru, měl CPAP. Jeho hmotnost byla 810 g. Dýchal spontánně. Celé těhotenství jsem si s kluky povídala. Když jsem šla poprvé do poradny, věděla jsem již, že k nám přišla dvojčátka, a ultrazvuk to potvrdil. A teď jsem tam stála a nějak jsem k němu nic necítila. Byla jsem z toho rozčarovaná. Musela jsem se v sobě nějak vyznat. Nějak mi tím nepřirozeným porodem ještě nedošlo, že jsem již porodila. Proto jsem si aktivně začala znovu vytvářet vztah k synkovi. Získávala jsem i novou zkušenost o tvorbě mléka po takovém porodu.

Bylo mi doporučeno jít domů, prý mě teď synek nepotřebuje. A až bude, zavolají mi a budu znovu přijata. Zjistila jsem si, že jsou volná místa na ložničce pro maminky. Byla jsem přijata a docházela jsem za synkem s každou dávkou mlíčka. Nosila jsem to jako poklad. Stála jsem u inkubátoru, mluvila na něj, dotýkala jsem se ho. Na to, jak byl maličký, se mu dařilo velmi dobře. Učila jsem se vnímat jeho potřeby.

Po 5 dnech mu byl sundaný CPAP a měl kyslík do inkubátoru. Byl zařazen do skupinky dětí, kterým se pokoušeli pomáhat i aromaterapií. Za to jsem byla moc vděčná. Jeho kůžička byla ošetřována mandlovým olejíčkem přinášejícím pocit milování a přijetí. Pomáhá tak dětem zpracovat nepřirozený a náhlý příchod na svět a rychlé odpojení od matky. A pomáhá zpracovat pocit samoty.

Naplnění citové nádrže

Když jsem měla asi kolem 18. dne pokles tvorby mléka, navrhla mi sestřička, že můžeme zkusit „klokánkovat“. To bylo super. Pro malého i pro mě. Sice jsem mu přidržovala občas masku u pusinky, ale moc mu to pomáhalo. Když se vracel zpět do inkubátoru, reagoval krátkým poklesem saturace, což jsem vnímala jako projevení smutku. Mluvila jsem na něj a ubezpečovala ho, že se zase uvidíme a budu u něho. Všichni kolem se divili, že je tak malý a tak šikovný. Bylo to naše velké tajemství. Stále jsem odstříkávala mléko a podporovala jeho tvorbu. Po klokánkování se zase jeho tvorba rozeběhla.

Asi po měsíci jsem se musela vrátit k dalším dětem, které byly doma, a tak jsem za synkem dojížděla. Stále dostával kyslík do inkubátoru. Zdálo se mi to už příliš dlouho. Byla jsem z toho už nervózní. V té době jsem se potkala s doktorkou čínské medicíny. A ta mi řekla, ať se vrátím zpět k němu. Sedím u něho, že se to rychle zlepší. A měla pravdu. Sestry i lékaři mi vyšli vstříc. Seděla jsem u něj na JIP celý půlden. Bylo to hodně fyzicky náročné, ale stálo to za to. Po dvou dnech mu mohl být kyslík vypnut.

Další zlom nastal asi za 14 dnů. Vážil 1185 g. Poprosila jsem sestřičku, jestli by mu mohla zkusit dát mléko pomocí stříkačky. Synek se snažil pít. Bylo to další povzbuzení. Chválila jsem ho za každý pokrok a vysvětlovala mu, že tak se to dělá a je pro něho důležité se to naučit. První přiložení k prsu se konalo v 6 týdnech. Opět mi poklesla laktace, a tak jsem požádala o možnost přiložit. Byla jsem upozorněna, ať od toho moc neočekávám. Jaké bylo překvapení, když jsme zjistili, že si napoprvé vypil sám 28 ml. Jeho váha v té době byla 1245 g. Pro velký úspěch mohl být po 3 dnech přikládán 2krát denně.

Nejenže se napil, ale hlavně se také naplnila jeho i moje „citová nádrž“. Po kojení ne znaveně, jak mi bylo podsouváno, ale spokojeně usínal. A to bylo pro nás oba důležité. Cítila jsem, že jsem hodně fyzicky i psychicky unavena. Ale nevzdávala jsem to. Za týden poté mohl pít již 4krát denně. V té době vážil 1375 g a měl za sebou necelé dva měsíce života.

Začala jsem dohledávat pitevní zprávu o prvním synovi. Bylo to nějaké podivné. Před porodem jsem byla informována, že vzhledem k tomu, že dítě umřelo mimo zdravotnické zařízení, je nutno provést pitvu. S manželem jsme s tím nesouhlasili. Vzhledem k pokročilému stadiu rozkladu tělíčka se nic nezjistilo. Také jsem byla před porodem informována, že „plod“ bude odvezen do jiné nemocnice k pitvě. Při dohledávání zprávy jsem se dozvěděla, že zůstal tam, kde byl porozen, a že byl klasifikován jako potrat. Lékaři, kteří pečovali o jeho bratříčka, mi tvrdili, že stále nic nevědí. Bylo mi to divné, a tak jsem hledala dál.

„Blbá matka po porodu“

Ke konci druhého měsíce jsem jednou večer přijela na kojení. Vše bylo jako jindy. Přebalila jsem synka, zvážila a nakojila. Když jej sestřička dávala zpět do inkubátoru, přestal dýchat. Stála jsem nad ním. Říkala jsem si, že když bude jeho čas odejít a následovat bratříčka, nezbývá mi než to respektovat. Stále nedýchal. Po chvíli sestra požádala o kyslík. Když to slyšel, rozdýchal se. Přiznám se, že mě to docela vzalo. Bylo to pro mě zraňující, nechtěla jsem již dál tvořit vztah. Odešla jsem.

Druhý den jsem se přišla na něj jen podívat. Nemohla jsem ho ani pohladit, natož nakojit. Chvilkami visela ve vzduchu slova: „To máte daň za pospíchání v kojení.“ Uvěřila jsem tomu. Byla mi nabídnuta psychologická pomoc. Odmítla jsem ji. Cítila jsem, že mě vyčerpává ten stálý vnitřní boj a nepochopení. Byla to právě homeopatika, která mi pomohla jít dál. Asi po týdnu jsem na tom byla lépe. Nesla jsem mléko do banky, kde mi řekli, že pro synka objednávají umělé mléko. Nevím, jestli ho dostával. Možná neměli dostatek mého.

Tušila jsem to, nabízela jsem jim, že mám mléka dostatek, jen ho prostě nemohu tolik odstříkat, ale synek by si ho mohl vypít. Tvrdili, že ho mají dostatek. To mě zklamalo. Mluvila jsem o tom s ošetřující lékařkou. Na poradě s vedoucím lékařem řekli „ona stejně nic neví“. Dotklo se mě to. Protože mě brali, jako „blbou matku po porodu“. Cítila jsem velikou bezmoc. Asi za tři dny jsem se šla zeptat na patologii, v čem je problém ohledně pitvy synka. Dozvěděla jsem se, že zprávu již dávno odevzdali lékaři a že jsem měla být již informována. Volali lékařce, aby to dala do pořádku. Když jsem přišla na oddělení, bylo tam dusno.

Poprvé za mnou přišel vedoucí lékař oddělení. Řekl mi, že jsem-li nespokojená, převezou synka někam jinam. Možná čekal, že se ho budu doprošovat. Řekla jsem, že klidně. Po odchodu z oddělení jsem osobně navštívila ředitele porodnice. Řekla jsem, že jsem s některými událostmi nespokojená. Vysmál se mi do očí. Řekl, že mám divné vnímání světa. Jela jsem tedy domů za ostatními dětmi, které v tu dobu měly prázdniny.

Nemohla jsem se jet podívat do jiné nemocnice, kde již o mně věděli. Telefonicky jsem se domluvila s manželem, že se odpoledne zajedeme domluvit o převozu synka. Ten s tím však nesouhlasil, a to mi podlomilo nohy. Druhý den však mohl být synek přeložen na další oddělení. Pil plné dávky, byla mu zrušena sonda na krmení i monitor. Mohla jsem ho konečně i koupat. Kojila jsem 4krát denně a během 4 dnů jsem byla přijata do rooming-in.

Po čtyřech dnech jsme jednoho krásného pátečního odpoledne šli konečně domů. Celá rodina se velmi těšila na to, co ještě spolu všechno prožijeme. Dostali jsme darem ještě dvě noci a jeden den. Synek druhou noc nad ránem odešel. Ještě k ránu jsem ho kojila. Něco mi říkalo, dej ho na bok, kdyby náhodou. Ráno jsem po probuzení vnímala nějaké divné ticho. Podívala jsem se a již nedýchal. Dávala jsem mu masáž srdce a umělé dýchání. S manželem jsme jeli do nejbližší porodnice, která je od nás 5-10 min.

Bylo už pozdě. Sestřička i lékařka na nás byly vlídné. Dokonce si mě sestra pamatovala z některých mých předchozích porodů. To mě mile překvapilo. Doplnili jsme do počítače informace a s prázdnýma rukama a bolestí v srdci jsme odešli domů. Vše se vyšetřovalo a v soudním spisu jsem si ještě přečetla: …matka z neznámé adresy přivezla bez pomoci RZP dítě bez známek života. Pane doktore, adresa a informace jsou v počítači.

Nikdo nemá právo na zdraví pacienta Tušila jsem, že se vydá na cestu za svým bratrem, jen jsem si to nechtěla připustit. Vím, že mnoho zdravotníků bude mít jiný názor. I já měla před mnoha lety jiný. Ale život mě dovedl na tuto cestu poznání. Zažila jsem nejen tuto zkušenost. Zažila jsem, jaké to je kojit čtyři děti a takového drobečka. Zažila jsem, jaké to je, když vaši duši někdo převálcuje.

Pochopila jsem, proč mi život daroval tuhle zkušenost. Proto prosím, zamyslete se při konání svých činů. Vždyť není důležité „jen zachránit tělo a přitom zdevastovat duši“. Byla to svobodná vůle mých dětí, přijít sem a v jejich čase odejít. Proto bych závěrem chtěla poděkovat všem zdravotníkům, kteří pochopili, vlídně s námi hovořili a respektovali nás. Byla to naše společná cesta, na které jsme se všichni učili. Díky Vám.

Ohodnoťte tento článek!