Změna klimatu sociálních ústavů

Je možné, že někteří pečující si už ze své rodiny spontánně odnesli postoje vstřícnosti ke druhým lidem, chuť pomáhat, ochotu aktivně naslouchat, umět pozorovat vlastní chování a odezvu druhých na ně, prostě umění být komunikativní. Na druhé straně je velká část těch, kteří přistupují k pomoci slabým s předběžným pocitem převahy a s uspokojením z nadřazené pozice a osobního významu ve smyslu: my vám pomáháme, vy nás budete poslouchat.

Z poznatků našeho občanského sdružení Za důstojné stáří z ústavní péče o seniory vyvstávají navíc zřetelné tradice rutinní praxe a oprávněnosti k manipulaci s mnohdy různě orientovanými a komunikativními starými lidmi, kteří se neumějí bránit. Stojíme zde nyní před úkolem vrátit klientům jejich práva na důstojnost a rozhodování o jejich způsobu života, byť v jistých, ústavními možnostmi vymezených, kolejích. Sáhnout si pak nejen do svého vědomí, ale i podvědomí a zvyklostí často zautomatizovaných znamená umění a schopnost vyzvednout a provětrat svou osobnost čerstvým poznáním, zhodnocením a ověřením.

Souběžně je ovšem nutná péče o lidské kompetence v protistresových programech a ve výcviku relaxace, která představuje nezbytné umění pro tak zátěžovou práci, jakou je péče o seniora v ústavu.

Psychologických technik, hledisek pro změnu postojů, ne tedy naučených proklamací a tvrzení, a cílů, kam směřovat vnitřní posun pomáhajících, je nespočet a mají společného jmenovatele: sebezkušenější výcvik jako cesta k sebenáhledu a k sebekontrole. A tak si tedy dovolíme laskavému čtenáři předestřít jednu psychologickou metodu, tzv. bálintovskou skupinu, a zaznamenat průběh jedné z těch nespočetných, vedené dr. Leonou Dolejšovou z Pedagogické fakulty v Hradci Králové v rámci vzdělávací akce pro personál domovů důchodců. Akci pořádalo občanské sdružení Za důstojné stáří se sídlem v Praze.

Bálintovská skupina

Michal Bálint je maďarský lékař, který zjistil, že mezi pacientem a lékařem vznikají problémové vztahy. Vytvořil kroužek lékařů, v němž se diskutovala řada konkrétních problémů ve vztahu ke klientovi. Cílem bylo nejen změnit postoje, ale i nově se podívat na svou profesi a pracovní či rodinný provoz. Bálint pak stanovil 4 fáze skupinové práce:

– První fáze znamenala podrobný popis vztahu s klientem určitým členem kroužku.

– Ostatní se dotazovali a doplňovali si informace o případu.

– Fantazie. Členové se odpoutají od reality případu a intuitivně sledují podobenství s mýty, archetypy, obrazy a tím i nové kontexty.

– Brainstorming na téma: co já bych udělala na místě toho člověka.

Nabídka psychoterapeutických metod použitelných v sociální péči

Rogersovský humanisticko-psychologický koncept a metoda bálintovské skupiny nejsou jedinými psychoterapeutickými způsoby. Patří sem behaviorální psychologie se svými vzorci sociálního chování a jeho výcvikem, modelováním a předváděním skutečných či fiktivních rolí (verbálně či nonverbálně, pohybem, muzikoterapií). Sem patří hlavně předváděné zátěžové situace a techniky vybití agrese a regulace napětí. Dále jsou zde důležité pohybové relaxační a odlehčovací psychohry.

Psychoanalýza představuje další psychoterapeutický směr, zabývající se nevědomím a jeho stíny, uvolňováním obran, vnitřních konfliktů a napětí ve prospěch pozitivních pocitů, empatie a reálného sebehodnocení.

Aspekty všech uvedených přístupů se v praxi psychoterapie proplétají a odvíjejí se od teoretic- ‚ ké erudice a konceptu psychoterapeuta. V sociální péči se uplatňují ty postupy, které směřují k empatii vůči seniorům, k nedirektivnímu jednání s nimi. Ty však nemohou být s úspěchem rozvíjeny u zvláště agresívních a dominantních osobností, které se v minulosti zvlášť početně uplatňovaly v ošetřovatelství a pečovatelství. Následek toho je autoritativně zdravotnický a ústavní styl chování vůči slabým, jenž byl zaváděn jako norma. Dodnes pociťujeme v nízké profesionální kvalitě nejen řadových, ale i vedoucích poskytovatelů péče tento neúnosný přístup.

Příklad z bálintovské skupiny

1. Sdělení případu pracovnicí určitého DD, jež se zabývá tím, co ji tíží. V jistém domově bydlí bývalý učitel, jednostranně ochrnutý, leží. Je nespokojený s obsluhou a personálem, nerudný, nešťastný. Pracovnice ví, že jsou v kolektivu 3 ošetřovatelky s dominantním až hrubým chováním. (Jedna je sanitářka, jedna staniční, jedna zdravotní sestra. Dvě jsou starší a v domově působí řadu let.) Ty se vůči učiteli chovají obzvlášť nepřátelsky, až hrubě a cynicky. Ona sama s klientem nemá potíže, i když ví, že si občas zanadává a že si stěžuje. Pracovnice nemá komu sdělit tuto situaci, kterou odsuzuje a kterou není sama s to změnit. Trápí se tím, co má dělat a jak klientovi pomoci.

2. Fáze dotazu:

Dotaz: Jak je velký pracovní kolektiv na oddělení?

Odpověď: Je v něm 5 pracovnic. Na oddělení ležících je celkem 12 pracovnic.

Dotaz: Jak se pokoušela pracovnice získat spojence ze spolupracovnic?

Odpověď: Pokoušela a získala, ale ty se bojí skupiny agresívních pracovnic. Klienti mlčí.

Dotaz: Co v tom může udělat vrchní sestra?

Odpověď: Vrchní sestra je přizpůsobivá a staniční podporuje. Je hodná a neudělá s tím nic.

Dotaz: A co ředitel?

Odpověď: Ředitel do péče nemluví, zabývá se administrativou a oddělením jen běžně prochází. Je mu 55 let, je introvertní, ekonom. Věc by vrátil vrchní a ta staniční, tedy té, která manipulativní až tyranské chování zastupuje. Vrchní sestra o skupině nevhodných pracovnic ví, ale nic s tím nedělá.

Dotaz: Vzdělává se u vás personál?

Odpověď: Ne.

Dotaz: Konají se u vás aktivizační programy, ergoterapie, cílené rozhovory se seniory?

Odpověď: Ne.

Dotaz: Kolik je u vás zaměstnanců a kolik obyvatel?

Odpověď: Zaměstnanců celkem 60, obyvatel 140.

Dotaz: Jak s negativními zkušenostmi postupovala pracovnice dál?

Odpověď: Jednala o tom s důvěrnicí-sanitářkou, která stanovisko pracovnice sdělila dál, i té křiklounce, a tak jednu agresívní zdravotní sestru dali na jiné oddělení. Pracovnici se zdá, že kolektiv pracovníků na oddělení je nejednotný a že tuto situaci blokuje staniční sestra.

Dotaz: Jak se pracovnice sama sebe hodnotí?

Odpověď: Je jiná, pracovitá, nesedí 3 hodiny na obědě (od 12 do 15 hodin) jako ostatní na sesterně, které ji vyzývají k podobnému chování.

3. Fáze fantazie

Členové skupiny sdělují své fantazijní představy, které se vztahují k příběhu:

„Já mám fantazii, že uprostřed moře ční vysoká věž a ve vzduchu plavou kostlivci bez masa a bez života.“

„Já mám fantazii, že nad postelemi se vznáší smutný anděl s křídly sem a tam a vrtí bezbranně hlavou směrem k lidem pod ním.“

„Já mám fantazii ptáků s rudými jazyky a syčícím ohněm, jehož jiskry se rozptylují po pokoji s lůžky a v nich ležícími, se zabořenými hlavami do dek a polštářů.“

„Já mám fantazii obličeje s půlkou černé a půlkou světlé tváře, jak nehybně trčí v koruně uschlého stromu a skrývá se v odezvě na bílou myšku, která se k ní ze země celým tělíčkem obrací a čeká.“

4. Sami za sebe, co bychom dělali

Pokračovala bych diskusí o přístupu ke klientům na všech možných fórech: např. na kolektivní poradě u ředitele v rámci reference o školení, kterého se právě účastníme. Navrhla bych pořádat pravidelné semináře a výcvik o mezilidských vztazích uvnitř ústavu pro personál a svou pomoc při organizaci. Nonverbálně budu podporovat klienty v jejich snaze domoci se práv na důstojné zacházení.

5. Co pro skupinu znamenalo projednání případu?

Že bez schopného a otevřeného vedení ústavu sami mnoho nezmůžeme. Že projednávání navozovalo nepříjemné pocity u všech přítomných, že evokovalo různé konfliktní nebo neřešitelné situace v jednotlivých ústavech.

Ilustrační fota Marta Jedličková

Ohodnoťte tento článek!