Zmírňování negativních následků hospitalizace u dětí

Hospitalizace dítěte s sebou přináší řadu změn, které je nutné poznat, monitorovat a adekvátně řešit. A priori jde o narušení normálního života dítěte, jeho běžných aktivit a životního stylu rodiny, vytržení z rutiny denního života, z kontaktu se sourozenci, příbuznými. Zejména první kontakt dítěte s nemocnicí by měl být pozitivní, měl by navodit upokojující atmosféru. Nemocniční prostředí by mělo být uzpůsobeno tak, aby poskytovalo pohodlí pro každého dětského pacienta, aby uspokojovalo jeho citové a vývojové potřeby. Klíčová slova: hospitalizace, hospitalismus, dětský pacient, příznaky, prevence

SUMMARY Hospitalization brings many changes that have to be detected, monitored, and appropriately addressed. It is actually disturbance of the normal life of the child, his usual activities and the life style of the family. The child loses the connection with the siblings and relatives. The first contact of the child with the hospital particularly should be positive and bring on a relaxed atmosphere. The hospital environment has to be comfortable for every child. It should satisfy the child’s emotional and developmental needs. Key words: hospitalization, hospitalism, pediatric patient, signs and symptoms, prevention

Život dítěte a dětského kolektivu je v nemocnici začleněn do praktických vztahů a činností dětského oddělení, aby napomáhal uplatnění a upevnění zdraví dítěte v co nejkratším čase. Různé podmínky nemocničního zařízení a různé situace, možnosti a rizika hospitalizovaných dětí s sebou nesou mnoho negativních reakcí (Říčan, Krejčířová, 2000).

Adaptace dítěte na nemocniční prostředí je dynamický proces s různými fázemi a nestačí jej pouze zkoumat, aby se pacient vyrovnal s prostředím nemocnice, ale je také nutné, aby zdravotníci dokázali správně zareagovat a zaujmout nejvhodnější postoj (Kosorínová, 2003).
* 1. fáze – protest,
* 2. fáze – zoufalství,
* 3. fáze – odpoutání se od matky (Kosorínová, 2003).

Faktory ovlivňující reakce dětí na hospitalizaci – reakce dětí na hospitalizaci ovlivňuje více faktorů, mezi které patří:
* věk dítěte – významně kritickým obdobím z hlediska hospitalizace je věkové období od 9. měsíce do 3 let, kdy je dítě v rizikovém období z hlediska vzniku hospitalismu,
* osobnost dítěte,
* pohlaví,
* osobnost rodičů,
* kvalita rodinného života,
* délka hospitalizace,
* omezení pohybu,
* neočekávané a nově ordinované lékařské a ošetřovatelské úkony,
* přístup a chování zdravotnického personálu,
* zážitky z předcházejících hospitalizací,
* zážitky po návratu domů,
* schopnost dítěte dorozumět se na oddělení (Macegová, 2005).

Separační reakce se odvíjejí od stavu afektivity a emocionality dětí, v některých případech vystupňují poruchy příjmu potravy, které se projevily již před hospitalizací. Chlapci snášejí odloučení od matky hůře než děvčata. U dětí školního věku může být oddělení od rodičů dokonce i terapeutickým postupem. Projevy dítěte mohou mít obranný charakter – křik, pláč, zmatenost s trváním v délce i několika dní.

K deprivačním faktorům hospitalizace patří i zvýšené nároky choroby, výkony často spojené s bolestí a změněný režim spánku a bdění, podávání potravy a odchylné stereotypy od domácích zvyklostí (Šašinka, Šagát a kol., 1998). U většiny dětí přetrvávají pocity nejistoty a pocitového chaosu. Dítě reaguje na každý rozhovor mezi zdravotníky jako na neznámé faktory. Často se dítě bojí projevit (promluvit), dokud není vyzváno lékařem, protože je nejisté, co jeho informace vyvolá – jaká vyšetření, léčbu. Děti reagují na každé gesto či slovo lékaře, přičemž očekávají pochopení pro své problémy. Častou příčinou špatných pocitů u malých pacientů bývá i organizace práce na oddělení (Šašinka, Šagát a kol., 1998).

Pobyt na oddělení má být organizován tak, aby dítěti kompenzoval dočasnou ztrátu domova. Nejvhodnější by bylo, aby se pediatrické oddělení co nejvíce podobalo domácnosti organizací, klidem, uspořádáním i barevností (Boledovičová, 2006).
Spolupřijetím matky se negativa hospitalizace snižují. Matka pomůže při adaptaci i v případě nutnosti provedení časově náročnějších výkonů, např. infuze, dokonce může spolupracovat při výkonech jako podávání výživy, naučit se určitým postupům – sondování, podávání léků, klyzmatu. I když se může zdát, že matka působí rušivě na provoz oddělení, přece jen její přítomnost zlepšuje efekt léčby a je tím také zajištěna její informovanost. Současně dává možnost zdravotníkům pozorovat její vztah k dítěti (Šašinka, Šagát a kol., 1998).

„Matka, ke které má dítě pozitivní vztah, je pro něj psychickou a emocionální oporou. Poskytuje mu ochranu, bezpečí, lásku a jistotu. Tyto atributy u nemocného dítěte ve svém účinku násobí.“ (Kristová, 2005, s. 236) Důvody pro přítomnost matky v nemocnici:
* dítě je klidnější a méně úzkostlivé,
* matka pomůže zdravotnickému personálu porozumět dítěti,
* dítě je po návratu domů méně rozrušené,
* možnost být s dítětem v nemocnici – vlastní potřeba matky pobývat s dítětem,
* omezené možnosti případného přenosu infekcí,
* za přítomnosti matky je pro zdravotnický tým jednodušší vyšetřování a léčba dítěte,
* lékaři a sestry mají příležitost vést matku v péči o nemocné dítě,
* dítě může být dříve propuštěno do domácí péče, protože matka je podrobně seznámena s průběhem léčby a má osvojené potřebné zručnosti,
* interakce mezi matkou a dítětem může být důležitá při upřesňování diagnózy a pro stanovení dalšího postupu léčby (Kristová, 2005).

Pokud není hospitalizace matky z různých důvodů možná (zaměstnání matky, vícedětná rodina), umožníme volnost návštěv. Negativní psychické následky hospitalizace je možné zmírnit správným přístupem k dítěti a jeho rodičům. Psychická příprava dítěte na hospitalizaci snižuje napětí a rodiče neprožívají tolik emocionálních problémů. Nejhorší komplikací hospitalizace je nozokomiální infekce, která může ohrozit život pacienta. Přesun pacienta z jednoho oddělení na druhé bývá spojený s novými stresovými situacemi, např. noví zdravotničtí pracovníci, jiní pacienti, změněný režim (Šašinka, Šagát a kol., 1998).

Úloha sestry v prevenci hospitalismu

„Sestra – v porovnání s ostatními členy týmu – stráví s dítětem v průběhu jeho pobytu v nemocnici nejvíce času a může pozitivně ovlivnit jeho adaptaci.“ (Boledovičová, 2006, s. 41) Je možné konstatovat, že zdravotničtí pracovníci a rodina sledují při onemocnění dítěte jeden cíl, a to, aby se dítě co nejrychleji uzdravilo. Samotná cesta a představy k dosažení tohoto cíle jsou však rozmanité (Krištofová, 2004).

Matka svým mateřským zrakem vidí, co je pro dítě nejlepší, sestra zase nahlíží na onemocnění dětského pacienta odborným pohledem a snaží se co nejefektivněji uplatnit své vědomosti, aby dosáhla žádoucího úspěchu. Někdy k této spolupráci dochází spontánně, což je velmi pozitivní jev, jindy vznikají na tomto základě ve vztahu matka–sestra neshody. Sestra by měla dokázat experimentovat, ale i správně pochopit situaci matky, která má nemocné dítě. Pokud je sestra schopná empaticky pracovat, pochopí dříve reakce matky v průběhu hospitalizace (Krištofová, 2004).

„Etickým základem pro výkon profesionálního ošetřovatelství je chtít, znát a moci. Tyto tři kategorie – požadavky – se vzájemně podmiňují, není možné je oddělit.“ (Doháňošová, 2004, s. 6) Sestra by na ně neměla zapomínat, a to zvlášť při péči o dětského pacienta a při spolupráci s rodičem. Sestra musí dokázat správně komunikovat s rodičem, s cílem odstranit deficity v potřebách dětského pacienta. Tím bude ošetřovatelská péče efektivnější a kvalitnější. Rodič by neměl být v očích sestry kontrolor, ale pomocník při vykonávání její práce. Sestra musí umět rodiče správně usměrňovat a informovat ho v rozsahu svých kompetencí. Akceptovat změněnou životní situaci rodiče po dobu hospitalizace jeho dítěte. Tím by dokázala lépe pochopit změny v chování a jednání rodiče. Sestra může pomoci rodinným příslušníkům pochopit sled událostí, a tak co nejvíce podpořit jejich účast (Krištofová, 2004).
Význam hry při hospitalizaci dítěte

V péči o dítě – zdravé nebo nemocné – je nevyhnutelné zabezpečit jeho zdravý rozvoj, který podmiňují jeho uspokojené potřeby. Je důležité, kromě potřeb biologických, uspokojování i potřeb psychických a sociálních. Hospitalizované děti potřebují stimulaci řečového vývoje, možnost podmínek pro hru, pohyb a aktivitu. Děti v sestře vidí nejen matku, ale i partnera ke hře (Nádaská, Líšková a kol., 2005).

Hra má komplexní charakter. Uplatňuje se v ní řada dětských postojů, projevů chování. Hra má největší význam v předškolním věku. Při hře se dítě mnohostranně rozvíjí, v pozdějším věku se mění obsah i charakter her (Nádaská, Líšková a kol., 2005).

Pozorujeme, jak dítě reaguje na potřebné hranice hry, které mu ukládá terapeutická realita, na její časové vymezení, na zákazy odnášet hračky, ničit je či překážet anebo ubližovat ostatním účastníkům hry. Sleduje se i spontánní průběh hry, do které podle potřeby zasahujeme. Nejvhodnější je, pokud nám to dítě samo nabídne. Někdy je vhodný praktický vstup do hry zaujetím určité úlohy a prostřednictvím zvolené hračky, jindy je namístě slovní komentář (Říčan, Krejčířová a kol., 2000). V tomto komplexním procesu dítě vytváří obsah pojmů, proniká do logických vztahů, zevšeobecňuje.

Tato tendence je podbarvená intelektuální úrovní a sociální vyspělostí dítěte. Obohacuje se dětský slovník, zdokonalují se komunikační schopnosti a manuální zručnost. Hra přispívá k diferenciaci, prohlubování a ovládání citů. Dítě reguluje svoje chování a jednání, získává určitou sebekontrolu, utváří se sebekoncepce. Hra podporuje harmonický tělesný růst, posilňuje dětský organismus, zdokonaluje koordinaci pohybů, rozvíjí jemnou a hrubou motoriku. V nemocnici hra dopomáhá k rychlejší adaptaci dítěte na nové prostředí. Přispívá k rychlejší léčbě a slouží jako podpůrný prostředek ke snížení, případně úplnému odstranění vzniku hospitalismu (Nádaská, Líšková a kol., 2005).

V souvislosti s hospitalizací dítěte u něho může vzniknout hospitalismus, který se označuje jako „choroba z nemocnice“. Projevuje se hlavně změnami – psychickými, někdy i poruchami somatickými, jako je nespavost, nechutenství, hubnutí. Podpůrným faktorem je nucená nečinnost pacienta a délka hospitalizace (Macegová, 2005).

Při vzniku hospitalismu u dětí má prvořadý význam ztráta úzké citové vazby dítěte s rodičem, negativně působí nemoc a její projevy, stereotypní nemocniční prostředí a nedostatek výchovných stimulů. Dítě je nápadně uzavřené, hraje si samo, případně si nehraje vůbec, nekomunikuje, odmítá navazovat kontakt s ostatními. Dítě vyplňuje čas, v němž je odkázané samo na sebe, neúčelnými stereotypními pohyby – kývá hlavou, trupem, cucá si prsty anebo vydává neartikulované zvuky. Tyto projevy neodpovídají věku dítěte a mají represivní charakter. Dítě citově reaguje pláčem, protesty, agresí… Pro děti do pěti let života je efekt hospitalizace shodný s efektem institucionalizace. Malé dítě chápe situaci jako konečnou a neměnnou a nedokáže ani pochopit naléhavost hospitalizace. U větších dětí je hospitalismus méně častý a projevuje se zpravidla depresivní formou, někdy můžeme pozorovat úzkost, poruchy spánku a nechutenství (Macegová, 2005).

Závěr

Hospitalizace se zpravidla nadlouho zapíše do paměti dítěte. Závisí především na ošetřující sestře, na jejím empatickém přístupu, do jaké míry dokáže zmírnit následky stresu na psychice dítěte. Projevům hospitalismu by bylo možné předejít kromě jiného i komplexním dodržováním práv hospitalizovaného dítěte (Šašinka, Šagát a kol., 1998).


O autorovi: PhDr. Iveta Ondriová, Ph. D., MUDr. Anna Sinaiová, Fakulta zdravotníctva PU v Prešove (ondriova@unipo.sk)

Ohodnoťte tento článek!