Ztráta odložených věcí na pracovišti z pohledu praxe

Jak zní litera zákona ve věci odpovědnosti za škodu na odložených věcech? Tento typ odpovědnosti nebývá komentován tak často jako např. odpovědnost zaměstnavatele za škodu z titulu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, proto je důležité orientovat se alespoň v základních principech. Zaměříme se na uložení svršků a dopravních prostředků s ohledem na platnost nového občanského zákoníku.

Podle ustanovení § 226 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen zajistit bezpečnou úschovu svršků a osobních předmětů, které zaměstnanci obvykle nosí do zaměstnání. Toto ustanovení upravuje povinnost zaměstnavatele zajistit bezpečnou úschovu svršků zaměstnance a dalších osobních předmětů zaměstnance, které obvykle nosí do zaměstnání a při plnění pracovních úkolů je odkládá na místě k tomu určeném nebo na místě obvyklém.
Na rozdíl od úpravy obsažené ve starém zákoníku práce se již tato povinnost nevztahuje výslovně na osobní dopravní prostředky. Uložení povinnosti zajistit bezpečnou úschovu dopravních prostředků by vzhledem k tomu, že nyní je již běžným dopravním prostředkem osobní automobil, kladlo na zaměstnavatele enormní nároky na budování a provozování hlídaných parkovišť.
Tuto povinnost podle druhého zákoníku práce také již nemá zaměstnavatel vůči všem ostatním osobám, i přestože pro něj pracují na jeho pracovištích. Jedná se o odpovědnost zaměstnavatele vůči vlastnímu zaměstnanci, o odpovědnost za škodu na věcech, které odložil zaměstnanec zaměstnavatele při výkonu zaměstnání nebo v přímé souvislosti s ním. Co se rozumí věcí, již zaměstnanec do zaměstnání obvykle nosí, lze posoudit s přihlédnutím k tomu, zda jde o věc, která je obvyklá u většiny zaměstnanců. K takovým předmětům lze zařadit svršky zaměstnance, hodinky, prsteny, náušnice, aktovku nebo kufřík, kabelku, mobil či dnes již u některých zaměstnanců i notebook. Jedná-li se o předmět, který se obvykle nosí do zaměstnání, není rozhodující zpravidla již jeho hodnota a kvalita. Dnes jsou bezpochyby obvyklou věcí, již zaměstnanci v zaměstnání s sebou mají, též peněžní obnosy. Větší peněžní obnosy je ale třeba i nadále posuzovat jako věc, kterou zaměstnanci obvykle do zaměstnání nenosí. Judikatura se však již před lety ustálila v názoru, že ve výplatní den pro mzdu nebo plat prováděné na pracovišti mají zaměstnanci u sebe větší částku peněz, která odpovídá vyplacené mzdě nebo platu. Z toho pohledu je v den výplaty třeba považovat i takovou větší částku peněz za částku obvyklou. Za platnosti starého zákoníku práce byl velkým výkladovým problémem okruh dopravních prostředků, které zaměstnanci používají k cestě do zaměstnání a zpět. Z výslovného znění tehdejšího ustanovení § 145 zákoníku práce vyplývalo, že za obvyklý dopravní prostředek se nepovažuje osobní automobil. Až potud bylo samozřejmě vše v pořádku. Většina zaměstnavatelů ani dnes nemá možnost, aby všem zaměstnancům zajistila umístění jejich automobilu na hlídaném parkovišti. Nicméně platilo, že za škodu způsobenou na tomto automobilu by zaměstnavatel mohl bez omezení odpovídat jen tehdy, kdy jím byl převzat do zvláštní úschovy. Za takovou úschovu by bylo možno považovat zaparkování osobního automobilu na hlídaném parkovišti zaměstnavatele. Velkým problémem v praxi byla řádná úschova kol a motocyklů, na kterých jezdí zaměstnanci do práce a zpět. Ty nebyly z povinnosti zaměstnavatele zajistit zaměstnanci úschovu obvyklého dopravního prostředku vyloučeny a i dnes je stále běžné, že zaměstnanci např. v Polabí se dopravují do zaměstnání a zpět na kole. Kola však již dnes jsou velmi drahá a i jejich řádná úschova působila zaměstnavatelům v praxi často potíže, o motocyklech ani nemluvě. Jediným řešením v takovém případě bylo vydat pracovní řád nebo jinou vnitropodnikovou směrnici, kde zaměstnavatel stanovil, kde se obvyklé dopravní prostředky ukládají. Z těch všech důvodů nyní platný zákoník práce stanoví pouze, že zaměstnavatel je povinen zajistit bezpečnou úschovu svršků a osobních předmětů, které zaměstnanci obvykle nosí do zaměstnání. Oproti stávající platné právní úpravě nestanoví tedy zaměstnavateli povinnost zajistit úschovu obvyklých dopravních prostředků a ani nestanoví, že zaměstnavatel má povinnost zajistit bezpečnou úschovu svršků a osobních předmětů i vůči všem ostatním osobám, pokud pro něho pracují na jeho pracovištích. To závisí výhradně jen na dobré vůli zaměstnavatele.

Předpoklady odpovědnosti za škodu na odložených věcech

Odpovědnost za škodu na odložených věcech je objektivní odpovědnost a vzniká za splnění těchto předpokladů:
odložení věcí při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na místě k tomu určeném nebo obvyklém,
vznik škody na těchto věcech,
ohlášení vzniku škody zaměstnavateli bez zbytečného odkladu, nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy se zaměstnanec o škodě dověděl. Odpovědnost zaměstnavatele se vztahuje na věci, které zaměstnanec v souvislosti s výkonem práce odložil nebo které se dostaly mimo sféru jeho dispozice a zaměstnanec dočasně ztratil možnost na ně dohlížet a pečovat o ně. Této objektivní odpovědnosti (odpovědnosti za výsledek) se zaměstnavatel nemůže zprostit jednostranným prohlášením, že za odložené věci neodpovídá. Proto jakákoli obecná oznámení na pracovišti toho typu „za odložené věci se neručí“ nemají právní význam.

Odpovědnost za škodu na odložených věcech

Podle ustanovení § 267 zákoníku práce platí, že zaměstnavatel, u něhož je zaměstnanec v pracovním poměru, odpovídá za škodu na věcech, které se obvykle nosí do práce a které u tohoto zaměstnavatele zaměstnanec odložil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na místě k tomu určeném nebo obvyklém. Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že odpovědnost zaměstnavatele je dána, jestliže škodu na odložených věcech utrpěl jeho zaměstnanec a jestliže ke škodě došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Stačí tedy, aby zaměstnanec prokázal, že mu škoda vznikla na odložených věcech a při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů a že věci odložil na místě k tomu určeném nebo na místě, kam se takové věci odkládají. Již před 20 lety tehdejší Nejvyšší soud k této otázce zobecnil závěr, že základní podmínkou odpovědnosti zaměstnavatele za škodu na odložených věcech je, že škoda vznikla na věci, kterou zaměstnanec odložil na určeném místě nebo na místě, kam se takové věci obvykle ukládají při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi. Není-li splněna tato základní podmínka, není pak již nutné se zabývat otázkou, zda se jedná o odložení věcí, které pracovníci obvykle do práce nosí, či nikoli. To znamená, že jestliže zaměstnavatel neurčí zaměstnanci místo k uložení věcí, stačí prokázat, že i ostatní zaměstnanci tak obvykle postupují. V tomto případě nerozhoduje, zda došlo ke škodě nebo ke ztrátě protiprávním jednáním, zaviněním zaměstnavatele nebo bez jeho zavinění. Je to v podstatě opět široká objektivní odpovědnost, která zaměstnancům zajišťuje zvýšenou ochranu. Pokud jsou zde dány výše citované zákonné podmínky obsažené v ustanovení § 267 odstavec 1 zákoníku práce, pak se zaměstnavatel nemůže této odpovědnosti zprostit ani zčásti s odkazem na spoluzavinění zaměstnance samotného či jeho spoluzaměstnance nebo například prohlášením, že za věci odložené na věšáku neodpovídá.
Pro posouzení otázky odpovědnosti zaměstnavatele je důležité, jakým způsobem určil zaměstnavatel místo k odkládání svršků a osobních věcí zaměstnance. Jestliže zaměstnavatel určí zaměstnanci pro jeho věci např. stůl opatřený zámkem a uloží mu, že je povinen tyto věci odkládat pouze ve stole, který je povinen uzamknout, odpovídal by zaměstnavatel za škodu, jen kdyby zaměstnanec doložil, že se řídil zaměstnavatelem stanoveným způsobem. Proto se také v každém případě vyplatí zaměstnavateli, když otázku odkládání osobních věcí a svršků zaměstnanců řeší v pracovním řádu nebo jiné vnitropodnikové směrnici.
Zaměstnanec musí doložit, že k odložení jeho věcí došlo v důsledku plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Odložil-li by zaměstnanec věci u zaměstnavatele z jiných důvodů, např. v době, kdy si přišel v době čerpání dovolené ve výplatní den pro mzdu nebo plat, nebude přicházet zvláštní odpovědnost za škodu na odložených věcech v úvahu.
Za škodu na věcech, které zaměstnanec ponechal v zaměstnání po skončení pracovní doby, by zaměstnavatel odpovídal jen v případě, kdy nutnost jejich ponechání v zaměstnání byla způsobena plněním pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, jinak pouze za předpokladu, že ke škodě došlo porušením právních povinností. Předmětem odpovědnosti zaměstnavatele ale nemůže být věc, kterou si zaměstnanec odložil v práci třeba jen proto, že jde o vánoční dárek, který zatím nechce nosit domů. Nyní platný zákoník práce rozlišuje odpovědnost za škodu na odložených věcech do dvou okruhů. Prvým okruhem jsou věci, které se obvykle do zaměstnání nosí, a druhým věci, které se obvykle do zaměstnání nenosí a které zaměstnavatel nepřevzal do zvláštní úschovy. Rozlišení, co je věc obvyklá a co věc neobvyklá, je velice důležité. Tady se musí vycházet z konkrétní situace a často v takových případech pomohou i svědectví ostatních spoluzaměstnanců, kteří mohou dosvědčit, zda dotyčný konkrétní věc skutečně obvykle do zaměstnání nosí (např. v zimě u kožichů a jiných cennějších částí oděvů). Vodítkem může být § 226 zákoníku práce, který pojednává o svršcích a o osobních předmětech, které vzhledem k povaze pracoviště, místním a časovým podmínkám zaměstnanci zpravidla do zaměstnání nosí. Podle staré judikatury platí, že v den výplaty je nutno u všech zaměstnanců považovat za obvyklou tu částku peněz, kterou obdrželi při výplatě.
V případě věcí, které se obvykle do práce nosí, odpovídá zaměstnavatel do plné výše bez nějaké limitace. Tady stačí prokázat, že zaměstnanec věc odložil u zaměstnavatele při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů a zaměstnavatel odpovídá – jak bylo uvedeno výše – bez jakékoli limitace a bez možnosti zprostit se nějakým způsobem (i třeba jen částečně) své odpovědnosti.
Pokud se týká věcí, které se obvykle do práce nenosí a které zaměstnavatel nepřevzal do zvláštní úschovy, stanoví § 268 zákoníku práce, že zaměstnavatel odpovídá pouze do 10 000 Kč. Jestliže se zjistí, že škodu způsobil jiný zaměstnanec, nebo došlo-li ke škodě na věci, kterou zaměstnavatel převzal do zvláštní úschovy, je zaměstnavatel povinen uhradit škodu v plné výši. Starý zákoník práce k tomu dával příkladný výčet, že se jedná např. o větší částky peněz, klenoty a jiné cennosti, to však dnes takto výslovně stanoveno není. Je ale zvýšena i hranice odpovědnosti zaměstnavatele z bývalých 5000 Kč na 10 000 Kč.
Zaměstnanec tedy v praxi musí prokázat, zda šlo o věci, které se obvykle do zaměstnání nosí. Z toho pohledu je velice důležité určení, co je věc obvyklá a co není věc obvyklá.
V obou případech je pro uplatnění náhrady škody ze strany zaměstnance velice důležité ustanovení o tom, že nárok na náhradu škody zanikne, jestliže zaměstnanec o ní neuvědomí zaměstnavatele bez zbytečného odkladu nejpozději ve lhůtě 15 dnů ode dne, kdy se o škodě dověděl. V tomto případě jde o tzv. propadnou neboli prekluzivní lhůtu (na rozdíl od lhůt promlčecích, které nacházíme v zákoníku práce zejména u nároků na náhradu škody z titulu pracovních úrazů a nemocí z povolání), která počíná běžet ode dne, kdy zaměstnanec škodu zjistil, což samozřejmě nemusí být vždy den totožný se dnem, kdy ke škodě skutečně došlo. Tato lhůta je logická a jejím cílem je, aby se předešlo zbytečným sporům a dokazování, zda zaměstnanec konkrétní věci v souvislosti s výkonem zaměstnání u zaměstnavatele skutečně odložil. Těžko si asi lze představit, jak by dokazovalo, když by zaměstnanec v červnu prohlásil, že 15. ledna se mu u zaměstnavatele ztratil kožich. Na druhé straně však to, že zaměstnanec škodu oznámí zaměstnavateli, neznamená ještě, že v této lhůtě musí i uplatnit nárok na její náhradu. Podle ustanovení § 629 nového občanského zákoníku lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody činí tři roky. Nárok však nemůže uplatnit zaměstnanec, jestliže včas, maximálně do 15 dnů od zjištění škody, to neoznámí zaměstnavateli.
Také již starý judikát sjednotil výklad v tom směru, že pro posouzení otázky, komu má zaměstnanec adresovat oznámení zaměstnavateli o vzniku škody na odložených věcech, je třeba vycházet z toho, že pojem zaměstnavatel je třeba vykládat v souladu s ustanovením § 7 zákoníku práce. Adresátem oznámení tedy může být nadřízený zaměstnanec poškozeného nebo jiný vedoucí zaměstnanec zaměstnavatele.

1)
R
Ohodnoťte tento článek!