Sestřička Sokolík

Čestné ocenění za celoživotní dílo v ošetřovatelství bylo uděleno paní Daně Pilátové. Její aktivity jsou nepřeberné, nemocnice, interna, práce s lidmi jsou její srdeční záležitostí. Povoláním v pravém slova smyslu je pro ni práce sestry již takřka padesát let. Pracuje ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady.

Dana Pilátová je člověk, který učí kolegy, nemocné i jejich příbuzné obyčejnému lidství, a to je opravdu velmi potřebný předmět.

Po léta jste na příjmu pacientů interních klinik vaší nemocnice. Co všechno na něm musí sestra zajišťovat?

Obecně musí být k ruce lékaři poté, co on převezme pacienta. Sestra pro lékaře všechno připraví, pacientovi například změří krevní tlak, teplotu, saturaci kyslíku v krvi, zajistí vyšetření EKG, podle potřeby přebírá administrativu. Nápor práce na ni bývá ohromný, protože pacientů na centrálním příjmu bývá velmi mnoho, během dvaceti čtyř hodin jsme tu nedávno měli 101 lidí. Přijímacích boxů je na centrálním příjmu celkem šest, z toho jeden je večer a v noci vyčleněn pro pohotovost.

Pozorujete za dobu své práce ve zdravotnictví výraznou proměnu chování pacientů k vám?

Víte, já si chování pacientů zpravidla přizpůsobím „k obrazu svému“, všeobecnou skepsi v tomto směru nesdílím. Co mě trápí mnohem víc, je někdy jejich situace, když doslova nevíme, kam s nimi. Na internu se dostává mnoho starých lidí, ale snižuje se počet lůžek a často chybí následná péče. To je kruté.

Jakou vlastnost musí mít holka nebo kluk, kteří začínají pracovat ve zdravotnictví, aby skutečně obstáli?

Nemohou svou práci brát jen jako zaměstnání, musí to mít v duši. To je podle mě to nejdůležitější.

Vaše kolegyně o vás tvrdí, že i s často hodně „vynervovanými“ pacienty dokážete svým humorem a pozitivním přístupem i stížnost proměnit v poděkování. Jde se tohle nějak naučit?

Naučit se to asi nejde. To musí být v té sestře. Pokud v sobě nemá lásku k lidem, nemůže práci s nemocnými a navíc velmi vystresovanými lidmi dlouhodobě vydržet. Já jsem měla vynikajícího přednostu, úplně prvního, k němuž jsem nastoupila. Byl to profesor Syllaba. Ten nás hned na začátku naučil jednu důležitou zásadu: přestoupíte práh kliniky, ať už dovnitř nebo ven, a zavřete dveře skutečné i pomyslné. Nikdy jsem do práce nebrala rodinné problémy a doma jsem nedávala najevo problémy z práce.

A jak je to s tím humorem?

Tak třeba když tu jsou starší pacienti, tak jim říkám, co kňouráte, vždyť je vám dvacet pryč. Oni na to že ne, dvacet už jim přece dávno bylo. A já povídám, dvacet pryč vám je, to nelžete. Většinou pochopí a navážou, dejme tomu že už jim bylo dvacet pět. A já na to, no tak to pardón – a už je mám! Víte, když začnete s tím, vás to bolí, vydržte, pan doktor přijde a bude dobře – tak to těm lidem nepomůžete. Pacientky jsou u mě děvenky a mužští sokolíci. Taky mi jeden řekl, že on není Sokolík, ale Vrána. Ale stejně byl pro, abych ho oslovovala „sokolíku“. Ten Sokolík mi zůstal i jako přezdívka. Hrozně moc mě zahřeje, když kluci ze záchranky vezou pacienta, který tu už byl, a on se ptá, jestli je dnes na příjmu sestřička Sokolík.

Příjem nemocnice zejména v noci bohužel často nahrazuje záchytku. Jak si poradíte s opilci?

S některými „společensky unavenými“ vyjdete, ale jsou typy, které nezvládnete. K těm na pomoc voláme městskou policii. Často ale i přes noc zůstanou u nás, protože na záchytce není volné místo. Dostávají se k nám ale i narkomani a narůstá i počet bezdomovců, často ve velmi zuboženém stavu. I těm pomáháme.

Už před takřka deseti lety jste mohla odejít do penze. Sloužíte ale stále dál, většinou noční směny. Proč se už nevěnujete jen rodině a koníčkům?

Mě by vůbec nenapadlo odejít. Při mém povolání musíte mít v pořádku zdraví, hlavu, ruce a nohy. Když jedno vypoví, nejde to dál. Mně to všechno zatím slouží. A ještě něco – i kdybych mohla znovu stát na začátku, znovu volit povolání, ale už s vědomím, do čeho jdu, tohle moje povolání bych za nic nevyměnila. Je na celý život a miluji ho takové, jaké je.

Ohodnoťte tento článek!