Sestru nelze nikým nahradit

Mgr. Marie Janoušková nepatří k přelétavým lidem. V Nemocnici Strakonice, a. s., pracuje od roku 1975 a prošla řadou oddělení. Hra osudu ji zavála až na pozici náměstkyně pro ošetřovatelskou péči, kterou zastává již 28 let.

Jakou kvalifikaci musí mít náměstkyně pro ošetřovatelskou péči?

Původní znění zákona 96/2004 Sb. určovalo v § 92 pro výkon vedoucí funkce při vedení nelékařských zdravotnických pracovníků odbornou a specializovanou způsobilost odpovídající příslušné vedoucí funkci a minimálně 5 let praxe. Tento paragraf byl v novele zákona vypuštěn, ale vzhledem k postavení náměstkyně pro ošetřovatelskou péči/hlavní sestry je jasné, že by měla mít přinejmenším stejné vzdělání jako lidé, které jsou ve vedení, a tyto požadavky obecně přetrvávají. I já jsem v minulosti absolvovala pomaturitní specializační studium v oboru „ošetřovatelská péče o dospělé“, dále získala vyšší specializaci v úseku práce „organizace a řízení ošetřovatelské péče“, v roce 2001 jsem na LF UK ukončila tehdy čtyřleté bakalářské studium a následně v Bratislavě absolvovala studium magisterské. To vše převážně na vlastní náklady. Moc se mi do toho nechtělo, v tu dobu již souběžně maturovaly a studovaly na VŠ moje děti. Brala jsem to ale jako svou povinnost – vedoucí pracovník přece musí být o krok napřed. Současně jsem chtěla jít příkladem a sestrám ukázat, že se dá studovat v každém věku. A ještě něco, co nesmím opomenout – měla jsem v celé rodině obrovské pochopení a pomoc, stejně jako po celou dobu mého působení v nemocnici, ať už se to týkalo směnného provozu nebo mojí stávající pozice.

Zajímají se sestry ve vaší nemocnici o vzdělávání?

Zatím sestry vzdělávání potřebují k registraci, takže sbírají kredity. Většina našich sester má počet kreditů splněn ještě před prodloužením registrace. Ve zdravotnictví je a vždy bylo celoživotní vzdělávání povinností, ale nelékařští zdravotničtí pracovníci se vzdělávají i dobrovolně, z vlastního zájmu. Vyhledávají si některé semináře i v době, kdy už kredity nepotřebují. Každý rok v květnu ke Dni ošetřovatelství pro ně pořádáme nemocnicí dotovanou konferenci, tak trochu i jako odměnu za jejich celoroční práci. Přednášky si zajišťujeme z vlastních řad ve spolupráci s lékaři, kteří jsou velmi ochotní, nikdy se nám nestalo, že by někdo z nich odmítl přednášet. V závěru konference se snažíme udělat „kulturní tečku“, zveme známé psychology či jiné odborníky, kteří o své práci umí mluvit nejen strohou odbornou mluvou, ale i odlehčeným tónem. Sestry jsou nadšené. Musím říci, že za ta léta máme vděčné posluchače nejen z naší nemocnice, ale třeba i ze sousedních okresů. Dále se sestry, stejně jako ostatní zdravotníci, účastní pravidelných nemocničních seminářů v oblasti hygieny, resuscitace, BOZP a PO. Musím zmínit i to, že řada pracovníků se vzdělává také v oblasti specializačního či vysokoškolského studia, (někteří) dokonce i ve svém volném čase a na vlastní náklady.

Když od vás sestry odcházejí, víte kam? Do ambulantního sektoru, nebo zcela mimo obor?

Odchody sester pro nás nejsou tak velkým problémem, vyskytují se asi stále ve stejné míře jako v minulosti. Čas od času některá sestra odejde do ambulantní sféry. Pro privátního lékaře není tak velký problém sáhnout do nemocnice pro již „vychovanou“ sestru. Nevím, zda si tyto sestry polepší platově, ale v každém případě mají klidnější život s volnými večery, víkendy a svátky. Ale hlavně se vůbec nedá srovnávat míra jejich odpovědnosti. V ambulanci je sestra převážně s lékařem a v podstatě cokoli, co dělá, s ním může konzultovat. Nechci tuto práci snižovat, ale klidnější život v ambulanci privátního lékaře rozhodně má. I přes velké množství pacientů v ní sestra nikdy nezažije situaci, kdy během noční směny sleduje nemocného a čeká, jak se bude jeho stav vyvíjet – pro takové chvíle musí být dostatečně vzdělaná, zkušená i psychicky silná, aby uměla posoudit jednotlivé příznaky, aby zhodnotila zdravotní stav pacienta natolik, že rozpozná, zda je potřeba zavolat lékaře, nebo může zasáhnout sama.

Některé sestry občas odcházejí do oblasti sociální péče, to když už obtížně snášejí míru odpovědnosti, jiné i mimo obor, raději jdou třeba prodávat klobouky, jak říkáme. Řada sester odchází také do zahraničí, což se netýká těch z naší nemocnice, ale zvláště absolventek, které nám pak chybějí. České sestry mají v zahraničí velmi dobré jméno a je o ně velký zájem, letos dokonce i o zdravotnické asistenty. A to je náš největší problém – nedostatek nových sester. Využíváme záchranáře, kterých stávající systém vzdělává víc, než mohou „záchranky“ zaměstnat, ale mají limitované pracovní zařazení pouze na ARO-JIP.

Jak se díváte na chystanou novelu zákona o nelékařských zdravotnických povoláních?

Novela je velkým otazníkem. Samozřejmě na jednu stranu by se dalo předpokládat, že v systému „4 + 1“ sestry rychleji nastoupí do praxe. Když si to spočítám, měl by být tento systém pro nemocnice lákavý – po absolvování čtyřleté zdravotnické školy vyjde zdravotnický asistent a po roce studia na vyšší odborné škole (VOŠ) je z něho všeobecná sestra, která může pracovat bez odborného dohledu. Na druhou stranu řada oddělení, zvláště v okresních nemocnicích, obsazuje noční směny jednou sestrou na stanici. Sestra musí umět nejen aplikovat injekce, infuze a podat ostatní léky, ale i posoudit zdravotní stav pacienta, k čemuž musí mít dostatečné znalosti. Neumím si představit, a asi si to neumí představit nikdo, jak takové situace budou sestry s jednoletou VOŠ zvládat.

Říká se, že střední zdravotnická škola mívala vyšší úroveň…

A to je další problém, že se toto vzdělání zdiskreditovalo. SZŠ byla škola výběrová. Lékaři na ní vyučovali ve větším rozsahu internu, chirurgii, gynekologii a všechny další odborné medicínské předměty. Dnes jsou jiné osnovy. Předpoklad pro zdravotnického asistenta/v budoucnu praktickou sestru je výkon práce pod odborným dohledem, čemuž odpovídá i současná náplň studia. Učí se zvláště ošetřovatelství a rozšířily se hodiny výuky všeobecných předmětů na úkor předmětů odborných. Pamatuji si, že když ze školy vyšly první ročníky zdravotnických asistentů, chodilo procesí absolventů od nemocnice k nemocnici s požadavkem na zaměstnání. To bylo snazší ve větších nemocnicích. Na menších odděleních, kde se slouží v mimopracovní době po jedné sestře, nemohl zdravotnický asistent nemající oprávnění k výkonu činnosti bez odborného dohledu plnohodnotně všeobecnou sestru nahradit a nemocnice si obvykle z ekonomických důvodů nemohla dovolit navýšení stavu pracovníků. Tím vlastně klesl zájem studentů o toto vzdělání, protože i rodiče zájemců o toto studium zjistili, že jejich děti jsou velmi těžko uplatnitelné ve vystudovaném oboru. Snížila se tedy i laťka požadavků pro přijímání k tomuto studiu. Kdo z absolventů měl ale schopnosti pro další studium, pokračoval na VOŠ nebo VŠ v bakalářském studiu. To bylo období, kdy se stále ještě uvažovalo o zrušení VOŠ. Ale protože mezitím začalo ubývat zdravotnického personálu, „vošky“ zůstaly a bakalářská studia též. Bohužel je pryč doba, kdy absolventi studia nastupovali vždy pouze do oblasti své odbornosti, a to nejen v ošetřovatelství. Tak se stává, že pro vystudované zdravotní asistentky či sestry se objeví jiné, lákavější nabídky pracovního uplatnění mimo vystudovaný obor. Nedostatek pracovních sil nepanuje jen ve zdravotnictví, ale obecně ve všech odvětvích. Ve zdravotnictví to ale pociťujeme hůř, protože tady jde o zdraví, často i o život, a činnost sestry nelze nikým jiným nahradit. Mladí lidé dneska chtějí studovat, nechtějí v 18 letech nastupovat do praxe. A stejné je to i u absolventů SZŠ. Myslím, že již stávající zdravotničtí asistenti mají velkou šanci si VOŠ dodělat, a kdo z budoucích absolventů na to bude mít schopnosti, půjde i dál, a tak se může stát, že se studium ještě o jeden rok prodlouží. Prezidentka České asociace sester Martina Šochmanová nám na poradě říkala, že usiluje o to, aby se rozšířily počty přijímaných studentů na bakalářské studium ošetřovatelství. Schopných zájemců o bakalářské studium je podle ní zatím víc, než mohou VŠ přijmout. Nemyslím, že by se měly snižovat požadavky, aby všichni měli za každou cenu bakaláře, ale lidé, kteří k tomu mají studijní předpoklady, by měli mít možnost studovat. Střední škola dnes stačí málokomu, je to prostě celosvětový trend ve všech oborech. A medicína jde mílovými kroky kupředu. Je tolik nových přístrojů a vyšetřovacích metod a sestra musí být schopná práci s nimi zvládnout. Musí rozumět pacientově nemoci, znát její projevy, umět sledovat a posoudit varovné příznaky, které nejsou vždy standardní.

Myslíte, že mladí lidé mají dostatek motivace, aby chtěli jít pracovat do zdravotnictví?

Musím říci, že současná situace, kdy se stále mluví o tom, na co vlastně sestra potřebuje vysokou školu, mi připadá jako „hon na čarodějnice“. Dokonce jsem přesvědčená o tom, že tyto veřejné diskuse, bohužel i mezi zdravotníky, snižují postavení sestry v očích veřejnosti. Stačí sledovat některé seriály v televizi, kde sestru prezentují jako hloupou či potrhlou chudinku. Nechápu, proč nemůže někdo, třeba i na objednávku, vytvořit pořad, který by ukazoval reálnou práci sestry jako nezastupitelného partnera lékaře, aby si veřejnost udělala skutečnou představu o náročnosti této práce, ale i o obětavosti sester a o pocitech a uspokojení z dobře odvedené práce. Proč se nepíše, jak je to hezké a velmi důležité povolání, které člověku přináší uspokojení? Sestry by si samozřejmě zasloužily především lepší finanční ohodnocení. I v naší nemocnici jsme zažili „hubená léta“, kdy zdravotníci na úkor svých platů „dotovali“ provoz, ale sestry to tady vydržely a byly velmi loajální, protože chtěly nemocnici udržet. Sestry, které jdou do praxe a chtějí vykonávat své povolání, jsou už prostě takové. Kdyby se podařilo zvýšit povědomí a zlepšit pověst tohoto povolání, určitě by to mladé víc chytlo. Na zdravotnickou školu přece lidé nechodí jen tak. Rozhodnutí dát se na toto povolání někde musí vzniknout. Třeba na základě nejrůznějších osobních zkušeností, na základě uznání práce sestry veřejností, na doporučení rodičů či známých… A jakou motivaci jsem měla já? Sedm let jsme doma pečovali o imobilní babičku po mozkové mrtvici, podílela se celá rodina, v mezích možností včetně mne. Kupodivu mě tato situace neodradila, ale vděk mnou milované babičky za každou provedenou posluhu mne již v šesti letech přivedl na myšlenku, že budu pracovat ve zdravotnictví. Nikdy jsem už o ničem jiném ani neuvažovala. Rodiče mě od tohoto rozhodnutí odrazovali, lákali mne na „ekonomku“, ale v kanceláři jsem si sama sebe neuměla představit. A podívejte, nakonec jsem, sice úplně jinou cestou, v kanceláři skončila a kolik let se už tady zabývám i administrativou, avšak jiného druhu.

V poslední době se hodně mluví o zdravotnické dokumentaci…

Vím. Česká lékařská komora vydala nedávno prohlášení „Stop zbytečné administrativě“, kde se mimo jiné říká: „Problematickou oblastí je sesterská dokumentace. (…) Ošetřovatelská dokumentace (OD) se jeví jako zcela nadbytečná administrativní zátěž.“ Já z toho mám ale pocit, že se sestrám chce vnutit názor, že jsou nespokojené kvůli množství dokumentace. Nespokojenost ovšem podle mne spíše plyne z toho, že je sester málo a že se na ně valí příliš práce. Jakmile na lůžkové stanici místo tří sester zbudou dvě nebo místo dvou jedna, nelze vykonat pouze část práce adekvátní počtu sester, ale zvýšeným pracovním úsilím je nutno provést vše, co pacient potřebuje. A z toho jsou sestry unavené a současně je stresuje strach ze zvýšené možnosti v tomto tempu udělat chybu. Nedostatek personálu se možná ještě prohloubí a nespokojenost z přepracování bude časem ještě horší. Já si rozhodně nemyslím, že OD je zbytečná. Nevím, jak je vedena jinde, ale my s kolegyněmi z jižních Čech, které jsme součástí jednoho holdingu, úzce spolupracujeme a řadu dokumentů navzájem konzultujeme. Vymyslí-li někdo zjednodušení, poskytne je ostatním. I konzultantka Spojené akreditační komise, která u nás na požádání uskutečnila konzultační audit, se podivila, jak máme dokumentaci stručnou, a přitom v ní nic nechybí. Přesto i naše OD obsahuje v prohlášení ČLK kritizované tabulky k zakřížkování či doplnění údajů o pacientovi. A to právě pro usnadnění práce sestrám, aby opakované úkony nemusely slovně vypisovat a současně aby ani nově nastupující nic nezapomněly zhodnotit. Dokumentace slouží k ochraně nemocnice, ale i sester. Platí, že co není v dokumentaci, jako by nebylo provedeno. Dokumentace vás také chrání při případných stížnostech či při žalobách pacientů… Součástí některých konferencí jsou i právní kauzy, na nichž si uvědomíme, jaká rizika v současné době přináší nedostatky v dokumentaci. Právníci nás seznamují s kauzami, které se řeší v jiných nemocnicích, a to se člověk nestačí divit, jaké částky po nemocnici lidé požadují. Je například nutné si dát pozor na to, kdo podává pacientovi informovaný souhlas. Vždycky to má být lékař. Znám případ, kdy jej pacientovi podala sestra. Sice naprosto správně, dokument vytvořili lékaři, ale přesto pacient nemocnici zažaloval a uspěl. Dokumentace je důležitá. Sestry musejí mít písemný důkaz o tom, že pacienta zkontrolovaly, vyšetřily, co zjistily, že provedly jednotlivé výkony, že zhodnotily rizika a potřeby pacienta a zavedly preventivní opatření. Dokumentování stavu pacienta a některých výkonů nepožadují jen akreditační komise, ale i zdravotní pojišťovny a současná legislativa. Dokumentování neunikneme, vyhláška o ošetřovatelské dokumentaci mluví velmi obecně a k naplnění toho, co požaduje, je potřeba dalších záznamů. Proto pokud MZ, které zřídilo pracovní skupinu ke snížení administrativní zátěže zdravotnických pracovníků, vytvoří jasný prováděcí předpis, který obsáhne jak požadavky pojišťoven, tak i údaje pro ochranu sester a bezpečnosti pacienta, a případně vydá základní povinné formuláře, zastaví lidovou tvořivost a pochybnosti o potřebnosti té které dokumentace. Nikdo z nás nechce sestrám vnucovat práci, která by neměla v konečném důsledku žádný smysl. Taková práce nikoho netěší.

Ohodnoťte tento článek!