Systém nemá rezervy. Výkyv způsobí problém

Od roku 2013 ekonomika opět roste – stoupá nejen HDP a zaměstnanost, ale také mzdy. Jenže český systém zdravotnictví, místo aby v ekonomicky příznivé době vytvářel rezervy, i přes mimořádný hospodářský růst naopak ještě rezervy z let před krizí spotřebovává. Pokud sledujeme od roku 2015 křivku nákladů, reflektuje křivku disponibilních zdrojů. Jednoduše tedy není z čeho brát. Stress test dokonce říká, že když klesne růst HDP na 1,5 procenta, bude systém v deficitu 20 miliard korun. V roce 2018 bude ekonomický růst pravděpodobně pokračovat, predikce růstu reálného HDP je 2,4 procenta. Odhad meziročního nárůstu příjmů a nákladů je ve výši cca 13 miliard, což opět znamená vyrovnané hospodaření bez tvorby rezerv.

Přitom navýšení zdrojů může kromě celkové efektivity českého zdravotnictví zaručit jediné procento navýšení HDP. Přineslo by 50 miliard a zaručilo stabilitu systému na další dekádu. Nyní ČR investuje do zdravotnictví kolem sedmi procent HDP a ocitá se tak na úplném chvostu zemí OECD. Nižší podíl výdajů v Česku kritizují odbory i experti. Podle nich jsou resorty zdravotnictví i sociálních služeb podfinancované. Kritici poukazují na stárnutí společnosti a větší potřebu péče i na to, že závisí na rozhodnutí politiků, jak se státní peníze rozdělí. Další cestou, jak české zdravotnictví zefektivnit (a dofinancovat), je např. komerční připojištění, gatekeeping, risksharing a následná péče. Otazníkem je racionální přístup k drahé centrové (biologické léčbě) a využívání extrémně nákladného přístrojového vybavení. Z déle trvajících problémů zmíním pět, které patří k těm zásadním.

První z nich je „historická reference“. Paušály a limity pro poskytovatele nejsou ve vyhlášce nastaveny jednotně, ale vypočítávají se procentem z předloňských úhrad, tzv. referenčních období. Takže logicky platí, že kdo poskytoval v minulosti péči nákladně nebo neefektivně, dostane i letos více. A obráceně, kdo dostával historicky málo, bude tratit, byť by léčil efektivněji a kvalitněji. Úhrady počítané historicky jsou popřením hospodářské soutěže.
Druhý problém je absence gatekeepingu. Jde o neefektivní

využívání nemocniční péče a záchranné služby namísto péče primární. V současné době máme téměř tři miliony pojištěnců bez prevencí a statisíce, kteří obchází praktického lékaře a zneužívají nemocnice. Je tedy nutno nastavit alespoň volnější formu gatekeepingu, která bude motivovat pacienta navštívit nejprve svého ošetřujícího praktika.

Dnes v případě praktických lékařů vyhláška obsahuje mírné navýšení kapitační platby o dvě koruny, odměnu 50 haléřů na kapitaci za prevence či navýšení úhrad o 30 procent ve vyloučených lokalitách. Systém ale zůstává nastaven tak, že za péči o pojištěnce je praktik trestán. Kapitace totiž není platbou za péči, ale za registrovaného pojištěnce. Vyplatí se tedy paradoxně registrovat, ale neléčit. Rizikem kapitace je právní prostředí, kdy pojištěnec může vyhledat rovnou nemocnici či specialistu. V některých případech dokonce i musí, kvůli preskripčním omezením.
Problémem ambulantních specialistů jsou historické průměry na unikátního pojištěnce a obsolentnost hodnoty bodu dle Seznamu výkonů. Obecná hodnota bodu je totiž 1,03 Kč, ale celkově je stropována historickými průměry na unikátního pojištěnce. To specialistu zcela nesprávně motivuje k tomu, aby léčil zdravé lidi, respektive aby na každého nemocného sehnal tři zdravé, aby se průměry naředily. Za překročení stejně jako za preskripci nad vlastní historický limit je totiž lékař penalizován.

Pátým problémem jsou významně rostoucí náklady na S neboli centrové léky. Mezi roky 2009–2016 byl nárůst nákladů u VZP + 81 % a u SZP + 833 %. Celkový podíl těchto léků na výdajích zdravotních pojišťoven bude v 2017 mezi 6–7 procenty. Již v březnu 2017 přesahují roční náklady na S-léky 16 miliard korun, což představuje celkové výdaje na segment praktických lékařů na území ČR. A predikce hovoří o dalších šesti miliardách, které do roku 2020 přibydou. S-léky jsou totiž uplatnitelné ve více skupinách s různým indexováním. Navíc se překrývají samotné indikace díky významovému mixu obor – diagnóza. Z čeho konkrétně vychází rozdílné povolené nárůsty, vyhláška neuvádí. Přitom oblast specializované léčby pro vážná onemocnění je ukázkovým příkladem oblasti, kam objemová limitace nepatří, neboť lékař nemůže dát rakovinu na čekací listinu a chovat se podle budgetu. Nástrojem první volby by měla být cílená revize potřebnosti péče.
PharmDr. Michal Krejsta, MBA, generální ředitel společnosti Omega Pharma / Perrigo

Ohodnoťte tento článek!