Týrané dítě v povědomí odborné zdravotnické veřejnosti

dětí je celospolečenský problém, který musejí umět rozpoznat zejména zdravotníci. Povědomí o syndromu CAN se sice zvyšuje, vzdělávání je ovšem stále na místě.

Na půdě nemocnic Ústeckého kraje, v Krajské zdravotní, a.s., se téměř deset intenzivně zabýváme tématem syndromu CAN (Child Abuse and Neglect – syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte). Zaměřujeme se především na otázku povědomí odborné zdravotnické veřejnosti o syndromu CAN a přístupu k uvedené problematice. V roce 2008 a 2017 jsme na pěti pracovištích Krajské zdravotní a.s. provedli mezi zdravotnickým personálem srovnávací průzkum a zjišťovali, jestli jsou zdravotníkům známy možnosti, jak týraným dětem pomoci.

Moderní společnost se více zajímá o postavení dítěte a posílení jeho práv. Týrání jako ubližování v té nejkrutější podobě představuje pro dítě zcela jistě jedno z největších nebezpečí. Syndrom CAN je tedy nutno vnímat jako jev, který musí mít zdravotník pečlivě sledovat, neboť vzniká z mnoha příčin. Je nutné jej vnímat z různých úhlů pohledu a z dlouhodobého hlediska. Odbornou veřejností je týrání vnímáno jako problém multidisciplinární.

Znalost zdravotnického pracovníka je zásadním faktorem při detekci dětí se syndromem CAN. Lze konstatovat, že se jedná o problém, jenž má a bude mít vždy různé podoby. Pokud přichází do ordinace zdravotnického zařízení dítě, u kterého máme podezření na syndrom CAN v některé z jeho forem, je nutné v komunikaci s dítětem a jeho doprovodem zachovat profesionální jistotu, přičemž existují vědomosti a znalosti, jež nám mohou pomoci. Samozřejmě musíme brát v potaz, že v danou chvíli je prioritou ochrana dítěte, a to i proto, že týrané děti nejsou zpravidla schopny na jednání svých rodičů upozornit a přivolat si pomoc. To, že zdravotnický pracovník ví, co má dělat, je tedy nezpochybnitelným a důležitým prvkem péče o týrané děti ve zdravotnickém zařízení.

Zjištění povědomí odborné zdravotnické veřejnosti o syndromu CAN, přístup k problematice a možnost pomoci postiženým dětem se proto staly předmětem srovnávacího průzkumu v Krajské zdravotní, a.s.

Průzkum na půdě zdravotnického zařízení

Průzkum v roce 2008, který se uskutečnil na půdě pěti zdravotnických zařízení Krajské zdravotní, a.s., si kladl za cíl zjistit, jaká je úroveň znalosti uvedeného fenoménu mezi zdravotnickým personálem, a zda jsou většině dotazovaných zdravotnických pracovníků známy možnosti pomoci týraným dětem. Respondenti byli osloveni souhrnně a jako vhodné se ukázalo i dílčí rozdělení do dvou skupin (první skupinou byli respondenti dětských oddělení a druhá skupina se rekrutovala z dalších oddělení) jednotlivých nemocnic. Z realizovaného průzkumu tehdy vyplynulo, že se zdravotničtí pracovníci domnívají, že problematiku syndromu CAN znají a umějí správně a neprodleně reagovat. Na dětských odděleních byla znalost vyšší, jednalo se o 88 % dotazovaných. Pomocí doplňujících otázek se u obou skupin respondentů ukázala znalost jako spíše obecná. Ze souhrnných výsledků obou skupin respondentů průzkumu vyplynulo, že více než 70 % dotazovaných se již ve své praxi setkalo se syndromem CAN, znalo jeho možné příznaky a varianty i možnosti pomoci týraným dětem. Jen 30 % hodnotilo pomoc jako účinnou. Zde bylo možno odpovědět na doplňující otázku: „Proč?“ Téma zdravotníka totiž zajímalo pouze z profesního hlediska. Alarmujícím výsledkem průzkumu bylo hodnocení otázky společenské ochrany dětí postižených syndromem CAN. Za dostatečnou ji označilo jen 12 % z dotazovaných respondentů a jen 18 % cítilo potřebu týrání či zneužívání dětí vždy oznamovat. Z uvedených zjištění vyplynul závěr, který hovořil o obrovském nezájmu lidí zabývat se problémem, jenž se jich úzce nedotýkal a pokud ho řešili, tak jen z hlediska své profese. Průzkum tedy zakončilo konstatování, že problematika týraných, zneužívaných a zanedbávaných dětí nemá v povědomí zdravotnických pracovníků i naší společnosti své jasné a pevné místo a je nutné se jí na půdě zdravotnického zařízení mnohem více zabývat.

Na základě výsledků průzkumu byly v průběhu let realizovány tematické akce a semináře, jež v roce 2017 vyústily srovnávacím průzkumem.

Průzkum na půdě zdravotnického zařízení – rok 2017

V průzkumu realizovaném na půdě nemocnic od dubna do září 2017 s téměř shodným vzorkem respondentů byly položeny naprosto stejné otázky jako před devíti lety. Respondenti byli hodnoceni jako souhrnná skupina a v dílčích otázkách byli identicky rozděleni na skupiny dvě, přičemž jednu skupinu tvořili respondenti rekrutující

se z dětských oddělení a druhou z ostatních oddělení nemocnic. Cílem průzkumu bylo zjistit, jaká je znalost fenoménu mezi zdravotnickým personálem a zda jsou většině dotazovaných zdravotnických pracovníků známy možnosti pomoci týraným dětem.

Ukázalo se, že zdravotničtí pracovníci (v souhrnu obou skupin respondentů) problematiku syndromu CAN znají. Téměř 88 % z nich ji už nepovažuje jen za obecnou informaci, ale jsou schopni i správně a neprodleně reagovat. Na dětských odděleních dokonce 98 % z nich. Otázka společenské ochrany dětí postižených syndromem CAN je označena v souhrnném hodnocení 65 % respondentů jako dostatečná, což je výsledek s výrazně vzrůstající tendencí. Ve srovnání s rokem 2008 se výrazně liší odpověď na otázku, jejímž cílem bylo zjistit, jestli veřejnost vnímá problematiku týrání či zneužívání. Více než 60 % respondentů se vyjádřilo kladně. Spolu s odpovědí využili i možnost volného vyjádření, jež vhodně doplňuje tématiku: • „myslím, že společnost se mění, již nejsme tak lhostejní ke svému okolí“, • „odborná veřejnost je poučena a vzdělávána“, • „fungují preventivní programy“, • „při neoznámení se dopouštíme trestného činu“, • „je nutné ochránit dítě před vlastní rodinou“, • „když nikdo jiný dítě neochrání, je to moje soukromá i profesionální povinnost“, • „nemohu přece dopustit, aby k tomu docházelo, jako člověk a i jako zdravotník“, • „chráníme tím dítě a jdeme příkladem nové generaci“.

Porovnání výsledků průzkumů 2008 a 2017

Klady:

• Průzkum 2017 poukázal na velmi dobré povědomí zdravotnické veřejnosti o syndromu CAN, především pak na dětských odděleních.
• Zdravotničtí pracovníci v současnosti problematiku syndromu CAN znají a umějí

správně a neprodleně reagovat.
• Společenská ochrana týraných dětí se hodnotí kladně a má od roku 2008 výrazně

vzestupnou tendenci.
• Nezájem lidí zabývat se problémem syndromu CAN, již v porovnání s rokem 2008

není tak palčivý.
• Potřeba oznamovat týrání či zneužívání stoupá.
• Oba průzkumy ukazují, že další vzdělávání zdravotnického personálu je stále nutné.

Zápory:

• Průzkum z roku 2017 u třetiny respondentů poukázal na neprovázanost profesionální multidisciplinární pomoci. V roce 2008 byla spolupráce s pomáhajícími institucemi hodnocena kladně.
• Polovina respondentů (2017) z dětských oddělení se oproti roku 2008 zmínila

o zdlouhavém řešení a šetření úřadů.
• Bylo poukázáno (2017) i na nutnost zvýšení pravomoci zaměstnanců OSPOD, která je dle respondentů nyní málo rozsáhlá a měla by být rozšířena.
• Ve čtyřech případech respondenti z dětských oddělení (2017) uvádějí i fakt, kdy

bylo dítě vráceno do rodiny k prarodičům, kam mohl agresor volně docházet.
• V roce 2017 se nově objevil aspekt benevolence v profesionální sociální sféře

s konstatováním: „Každý je měřen jiným metrem“.

Porovnání v rámci ČR

Deskripcí současného stavu detekce syndromu CAN se zabývali autoři Novotný, Jelen, Holčáková(1). Do studie byla zařazena pracoviště pomáhajících profesí, včetně zdravotnického zařízení. Jednalo se o pokus zavedení elektronické formy hlášení podezření na syndrom CAN, přičemž zdravotníci projevili největší konzervativnost a nejnižší aktivitu. Ve výsledku byli v detekci syndromu CAN označení zdravotníci i jako nejslabší článek týmu. V souvislosti s průzkumem z roku 2008 lze zaznamenat shodu ve velmi malé iniciativě hlásit podezření na syndrom CAN, tu již nenacházíme o devět let později, což je pozitivní.

Syndrom týraného dítěte má mnoho tváří a podob. Všichni zdravotničtí pracovníci (a především ti, kteří pracují s dětmi) by měli problematiku znát a při setkání s dítětem by o ní měli vždy uvažovat. Vědomosti zdravotnického pracovníka spolu s včasnou detekcí, zhodnocením všech souvislostí, s důkladným vyšetřením a dokumentováním mohou přispět k ochraně dětí před dalším týráním.

Ve shodě s Fondem ohrožených dětí(2) by v péči o týrané děti měly směřovat do řad laické i odborné veřejnosti ještě dvě obecné indicie. První je, aby si poznatky o špatném zacházení nikdy nenechával člověk jen pro sebe. Druhou pak umět zhodnotit situaci, která je závažná a ohrožující život dítěte. Směrem ke zdravotnické veřejnosti by mělo zaznít ještě sdělení profesora Matějčka(3). Ten poukazuje na důležitost vhodného chování a přístupu zdravotnických pracovníků vůči dětskému pacientovi. Uvedené chování totiž může výsledky péče o něj umocňovat, ale někdy také znehodnocovat.

Použitá literatura 1. Týrané dítě v naší dnešní společnosti a zdravotníci. Česko-slovenská pediatrie, 2007, 62(1), s. 25-30. 2. Fond ohrožených dětí [online]. c2012-2017 [cit. 2017-09-25]. O týrání. Dostupné z http://www.fod.cz/ nase-cinnost/o-tyrani. 3. MATĚJČEK, Z. Psychologie nemocných a zdravotně postižených dětí. Praha, H+H 2001. 151s.

Ohodnoťte tento článek!