Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

máte před sebou první letošní číslo Zdravotnictví a medicína, které v novém layoutu přináší zároveň i novou koncepci časopisu. Na úvod by tedy mělo zaznít něco slavnostního, co by nás inspirovalo k většímu semknutí s ostatními odborníky ve zdravotnictví a naladilo ke společnému cíli. A co by mělo být tím společným cílem zdravotnických profesionálů? Zvýšení mezd a lepší odměňování zdravotníků?
Snížení administrativní zátěže lékařů?
Přijatelná úprava úhradové vyhlášky? Větší transparence v nákupu zdravotnických prostředků? Je to jen pár příkladů z mnoha politických a legislativních cílů, jejichž realizaci bude jistě opět provázet odborná i veřejná diskuse.

Zdravotnický resort je dlouhodobě resortem neklidným. Citelněji než jinde se v něm střetávají různé protichůdné tendence: empatie a solidarita s tržními principy, politické a manažerské ambice s odevzdaností nemocných. Požadavky kladené na soudobého zdravotníka, zdravotnického manažera i pacienta jsou často až neúměrné. Pacientovi přibylo právo spolurozhodovat o svém zdraví, léčebných postupech a osudu, zdravotníkovi zase povinnost pacienta detailně informovat a zároveň vyvracet dezinformace spojené s přístupem k bezbřehým informačním zdrojům nesourodé kvality. Pacient má ústavní právo být léčen lege artis v souladu s nejnovějšími poznatky vědy, zdravotnický manažer naráží na limity finančních zdrojů. Lékař má povinnost léčit na podkladě medicíny založené na důkazech, pacient se dožaduje uplatnění komplementárních přístupů a upomíná nás, že kvalita jeho života zahrnuje nejen somatický, ale také emoční, sociální a spirituální rozměr.

Naplnit potřeby a přání pacientů, stejně jako požadavky nadřízených a legislativců, je úkol hodný superhrdinů. Není divu, že mnozí zdravotníci dnes volí odchod do méně stresujícího prostředí s lepším ohodnocením, aby se vyvarovali syndromu vyhoření. Uvědomme si však, že přes veškeré tyto překážky a zátěž je zdravotník v očích nemocného stále oním superhrdinou, v jehož moc, schopnosti a empatii doufá. Jak obstát v této archetypální roli v době, která vyzdvihuje vědeckou metodiku a uplatňuje medicínské právo na straně lékaře i pacienta? Nestane se zdravotnické prostředí arénou, v níž budou zápolit nejschopnější právníci? Má ještě smysl přinášet oběť v podobě lidského citu a soucítění? Nepochybně ano.

Vzpomeňte si na okamžiky, kdy jste si volili zdravotnické povolání. Kdy jste cítili sounáležitost se slabými a nemocnými, kdy jste skládali Hippokratovu přísahu nebo poprvé vstupovali do zdravotnického zařízení v bílém, modrobílém či zeleném mundúru. Jak jste byli hrdí a nejspíše i šťastní, že budete moci naplňovat tak cenné poslání. Nezávisle na tom, jakou specializaci jste si zvolili a s kolika překážkami se dnes potýkáte, budete vždy jako zdravotníci patřit k lidem s nejvyšší mírou empatie. Právě proto je potřeba, abyste při své práci a péči o pacienty nezapomínali ani na své vlastní potřeby a neztratili přirozeně účinnou součást léčby – dobrotu a laskavost.

Začátek nového roku je obdobím, kdy prožíváme symbolický restart, odhazujeme zastaralé a přejeme si něco lepšího – inovaci našeho života. Přejme si navzájem, abychom zůstali hodni historicky vysoce ceněného povolání – lékařského, ošetřovatelského, farmaceutického a zdravotnického, abychom cítili hrdost na to, že se podílíme na společné práci ve zdravotnictví a že neseme dál pomyslnou Hermovu hůl někdejšího léčitelství a ranhojičství, byť nesoucí již poněkud prozaický název zdravotní péče.

O autorovi| šéfredaktorka

Ohodnoťte tento článek!