Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

honosit se titulem „medical journalist“ není žádný med. Jestliže se tvrdí, že lékaři jsou nejhorší pacienti, protože „ do všeho vidí a do všeho mluví“, pak odborní redaktoři ve zdravotnických médiích na tom nejsou o moc lépe.

Za prvé neustále čelí propracované marketingové strategii PR agentur, která se snaží do médií protlačit zaručeně životně důležité informace týkající se vybrané diagnózy – rozuměj léku, který potřebuje farmaceutická firma zviditelnit, často pomocí prezentace těžce nemocného pacienta, jenž mohl být zdráv, kdyby: se nechal očkovat vakcínou A/dostal včas lék B/obdržel kombinaci léků C+D/pojišťovna mu proplatila lék E…

Za druhé musí takový redaktor oběhnout během měsíce několik velkých kongresů a vtěsnat nové poznatky z kardiologie, hepatologie, onkologie, diabetologie a revmatologie do čtyř stran časopisu tak, aby to bylo zajímavé pro čtenáře, přijatelné pro přednášející i atraktivní pro sponzory. Zatímco se potýká s genetickým pozadím biomarkerů v angličtině, při interview s prezidentem kardiologického kongresu se dozví, že flebologií se zabývá jiná odborná společnost, prezident hematologického sjezdu zase odkáže na kolegu hematoonkologa a hepatolog na dotaz týkající se NASH předá kontakt na kolegyni, protože on je specialista na VHC. Mezitím citujete v článku profesora K, a profesor L se urazí, protože profesora K nesnáší, a už s vámi nechce spolupracovat.

Ale jinak je to krásná a ušlechtilá práce. Možná, že až nebudou v nemocnicích lékaři, budeme tam ordinovat my, medicínští žurnalisté.
Kontinuálně se totiž vzděláváme v celé šíři medicíny, zvládáme multitasking, jsme mistři empatie a komunikace.
Já osobně mám však jednu slabinu.
Bojím se, že až přijdu do ordinace jako pacientka, budu „vědět víc“ než ošetřující lékař. Ne snad v jeho specializaci, ale v celém kontextu medicíny. Kolegové, mějte tedy, prosím, pro moji anticipační úzkost pochopení. Jsem pouhý teoretik ztracený v moři medicínských informací…

O autorovi| šéfredaktorka

Ohodnoťte tento článek!