Vrtochy marnivého lékárníka

Na první pohled je nemocniční lékárna Psychiatrické nemocnice Bohnice (PNB) docela normální. Vejdete-li však dál a vstoupíte-li do pracovny vedoucího farmaceuta Mgr. Jana Pomykacze, rázem se ocitnete v jiném světě. Pan lékárník je tak trochu vetešník, jak o sobě s úsměvem říká.

„Sbírám spoustu věcí, hodně jich dostávám a některé také sám vyrábím. Jsem například jediným majitelem klíčů od blázince z roku 1906, nedávno mi je věnoval devadesátiletý bývalý správce psychiatrické léčebny. Jsem tu asi služebně nejstarší, tak jsem ty klíče podědil,“ začíná své vyprávění.

Úlovky z cest

Oči mi padnou na stěnu na zajímavou keramickou dekoraci ve tvaru rukou. Jsou to úlovky z cest. „Když jsem bydlel ve svém prvním bytě, chtěl jsem mu vdechnout jakéhosi ducha. Zašel jsem do prodejny Sanu Babu a koupil si tam takové zvonečky na šňůrce, které zazvoní, když zafouká vítr, a tím se modlí… Podobně jako ty buddhistické bubínky nebo růžence,“ ukazuje farmaceut na zeď. Na keramických prstech je navlečen také prsten s Ganéšou, vedle vzácný prsten s vyrytou modlitbou jako dárek od starého Berbera v Jordánsku či achátový růženec z Turecka. Koupil jich tenkrát deset. Jeden si nechal k modlení a ostatní rozstříhal na materiál pro výrobu šperků.

„V Emirátech jsem byl obzvláště marnivý a koupil si růženec z pravých perel. Tohle je zase růženec z nějakých místních křišťálů od Panny Marie Guadalupské z Mexika, tady pak mám velkou vzácnost z chrámu velkého Buddhy v Kamakuře. Je to buddhistický růženec, na kterém jsou vypáleny jednotlivé modlitby,“ popisuje netradiční výzdobu své pracovny. Zvláštní ozdobu má i na krku – stříbrného anděla od Mayů.

Talíři této velikosti se ve Francii říká „talíř na obsah kapes do předsíně“.

Galerie U Lékárníka

Jan Pomykacz má opravdu široký záběr. Kromě práce v lékárně, ve správní radě nadace Bona a funkce tajemníka etické komice PN Bohnice rediguje časopis Bohnice, věnuje se literární tvorbě, zabývá se keramikou, vyrábí šperky, sbírá razítka, rád cestuje po exotických zemích a z cest si píše deníčky. Jeden z nich je dokonce vyčleněný pro zaznamenávání myšlenek, jež ho napadají ve výšce 10 tisíc metrů. Nejraději ale fotografuje lidi, když o tom nevědí, aby zachytil jejich autentické emoce… a pak také jídlo. V Galerii U Lékárníka, kterou založil tady v lékárně, již 15 let pořádá výstavy, na nichž se představují práce klientů, terapeutických dílen PNB, ale i jiných organizací.

Vyrostl v polském pohraničí, ale nikoli v umělecké rodině, jak by člověka mohlo napadnout. Tatínek byl elektrikář a maminka účetní. Vystudoval gymnázium v Českém Těšíně, kde byla vyučovacím jazykem polština. Výtvarné sklony v sobě objevil zásluhou maminky, díky níž chodil na hodiny výtvarné výchovy v lidové škole umění. Až do maturity měl v hlavě dvě cesty, kterými by se chtěl vydat: Akademia Sztuk Pięknych v Krakově, tedy umění, a druhou byla farmacie. „V Polsku byl od roku 1980 výjimečný stav, přijímat ke studiu zahraniční studenty bylo zakázané. Bylo tedy jasné, že si školu musím vybrat v Československu. Z obavy, že mě ke studiu výtvarného umění v Praze určitě nevezmou, jsem se nakonec zapsal na Farmaceutickou fakultu UK v Hradci Králové. Prostě jsem si řekl, že se budu živit poctivě,“ směje se farmaceut.

Virtuální studium v Izraeli

„Vždycky jsem fotil rád, ale k pocitu, že se na ty fotky dá i dívat, mě přivedl až pan doktor Ivan David, když je viděl na výstavě. Dodal mi kuráž, abych si s fotografováním věřil,“ sděluje. Fotografie ho natolik zaujala, že tento obor již čtyři roky studuje v Tel Avivu. Létat kvůli každé přednášce až do Izraele však nemusí. „Jde o uzavřenou skupinu na sociální síti, v níž je 5 profesionálů a 12 studentů. Vždycky dostaneme zadání, co máme nafotit, a oni to pak zhodnotí. Hodnotiteli jsou celosvětově známí fotografové,“ vysvětluje farmaceut.

„Fotím vše, co mě zaujme, ať jsem kdekoli – graffiti, zlomené stromy, rozbité věci…, abych měl zásobu prací, protože nikdy nevím, jaké zadání dostanu pro další měsíc. Bývají různá, naposledy znělo: „Fotíme zelenou.“ Vyfotil jsem dívku, která v podzimním slunci sedí ve Stromovce pod velkým stromem na lavičce a čte knihu, a sklidil jsem za ni pochvalu. Za zajímavou kompozici také považuji rozbité zpětné zrcátko vysypané na betonové zemi, ve kterém se odráží slunce. Studuje se v hebrejštině, což sice neumím, ale díky překladačům se vždy dozvím, co mám dělat. Je to úžasné. Člověk se naučí dívat na svět trochu jinak, prostě fotografickým okem,“ dodává zapálený fotograf.

Soška nazvaná Pýcha; když se otočí, je z ní Předsudek.

Z novicky průvodkyní

Fotografování je samozřejmě nejvíce propojeno s cestováním. „Abych si splnil sen, odjel jsem do Japonska vyfotit si gejšu. Přivezl jsem odtamtud 1864 fotek, ale opravu hezká je podle mě jen jedna jediná a tu jsem si nechal. V Číně jsem pro změnu měl představu, že si vyfotím něco na způsob čínské opery nebo stínového divadla. A zase, jediná fotka, která je hezká, je tahle,“ ukazuje na knižní obálku. „Jako starý ješita jsem si v nákladu jeden kus vydal knížku svých fotografií a tato fotka zdobí titulní stranu.“

Na svých cestách se Jan Pomykacz nejraději uchyluje do Asie. Na Srí Lance má sinhálského kamaráda, který je tam představeným jednoho z největších buddhistických klášterů. V rámci sociálních síti si dopisuje i s lámou. Byl tam už dvakrát, a jak říká, jsou to velice příjemná setkání. Pokud člověk nějakou dobu bydlí v klášteře, jeho evropské vnímání světa se změní, najednou jste v jiném světě. Srílanský kamarád už byl také v Praze, například i v době tsunami, kdy Janu Pomykaczovi pomáhal prostřednictvím společnosti Člověk v tísni organizovat humanitární pomoc.

Vzácné přátele v buddhistickém klášteře poznal zásluhou své nejlepší kamarádky paní Modré, která v této zemi také žije. Odešla tam poté, co „splnila biologickou povinnost“ a synové odpromovali, jak lékárník říká, a tři měsíce byla jako novicka v buddhistickém klášteře. Posléze však zjistila, že evropský buddhismus je přeci jen jiný než ten asijský, takže z kláštera odešla, naučila se sinhálsky a tamilsky a většinu roku tam pracuje jako průvodkyně.

Keramické ruce nesou dárky z cest.

Přes keramiku ke šperkům

„Jak takový lékárník přijde k výrobě šperků?“ zajímá mě. Byl to prý takový malý životní omyl. V lidové škole umění, kterou v dětství navštěvoval, se keramice moc nevěnovali, protože neměli pec. Sen z dětství se mu splnil, až když se v bohnické nemocnici otevřel kroužek keramiky pro zaměstnance. Dochází tam již osmý rok. Před lety se své sestře pokoušel vymodelovat dárek z keramiky. Moc se mu ale nepovedl, tak ho napadlo, že jej odrátuje, a hned se přihlásil do právě otevíraného kurzu drátování. Bohužel se do něho nepřihlásil nikdo jiný…

Nakonec začal navštěvovat sousední kurz výroby šperků, která mu učarovala možná ještě více než keramika. Po nějakém čase už učil dívky na oddělení závislostí vyrábět šperky v rámci jejich zájmové pracovní činnosti. Některé výtvory si jejich autoři mohou ponechat, jiné se pak prodávají v rámci festivalů „Mezi ploty“ či „Babí léto“. „Je to příjemný pocit, když člověk něco umí a může to předávat dál. Když si vezmu, že během roku tím kurzem projde třeba padesát dívek a pak se dozvím, že čtyři z nich už se tím živí, cítím svůj malinkatý podíl na úspěchu této terapie,“ zamýšlí se Jan Pomykacz.

„Šperky, které vyrábím sám, rozdávám kamarádkám jako dárky nebo je vystavuji na Facebooku, aby si zájemkyně mohly vybrat. Co kus, to originál. Vždy se snažím, aby dvě ženy neměly stejný šperk. Byl jsem poučen, že žádná nechce mít to, co už má jiná. Při svých cestách využívám příležitostí a obcházím blešáky a nejrůznější trhy, kde nakupuji materiál. Krásné šutříky jsem si přivezl třeba z Číny nebo Nepálu,“ popisuje.

Šňůrka, již nelze sundat

O lásce ke šperkům svědčí už jen lékárníkovy ruce. „Nejvíc si vážím této šňůrky, což je bangie z buddhistické vlajky, kterou jsem dostal na ruku před osmi lety. Po strávení jednoho týdne v klášteře jsem se mohl zúčastnit obřadu Velkého požehnání. Sedělo tam pět lámů, kteří se dvě hodiny modlili a zpívali mantry, a my dva Evropané a mezi sebou jsme měli nataženou šňůrku. Po ukončení slavnosti se šňůrka rozdělila na jednotlivé díly a každý z nás dostal kousek na ruku. Možná si myslíte, že se nemyju… ale to se prostě nesmí sundat,“ poučuje mě vášnivý sběratel a ukazuje další vzácnosti: relikvie z chrámu Jadeitového Buddhy ze Šanghaje, z chrámu z Kamakury, další pochází z Mexika, toto mu dovezla kamarádka z Havaje, tohle jej nadchlo na Kapverdských ostrovech a támhleto je obyčejný krokodýl z Austrálie. Na levé ruce má korálky od jedné Kapverďanky jako dárek na oplátku za baseballovou čapku a ozdobu z pravého benátského skla Murano z Benátek. „Náboženské věci mám na pravé a dárky na levé ruce. Podle hinduismu pravá je čistá, tou jíme, levá je špinavá, protože tou si utíráme zadek,“ konstatuje s úsměvem.

Ocenění, která Jan Pomykacz získal v literární soutěži „Kouzelný klíč“. Klíče jsou každý rok vyráběny v rámci terapie v jiném psychiatrickém zařízení.

Vzácné chvilky s Ebenem

Nevím, zda se dá mluvit o koníčku i v dalším případě, ale magistr Pomykacz je také dobrým otcem, i když poněkud na dálku. V rámci projektu Humanitas Afrika adoptoval chlapečka z Ghany. Jmenuje se Ebenezer Adupo a dělá mu radost, jak se pochlubil. „Mám takový krásný rituál. Když přijde dopis z Afriky a jsem doma sám, dám si sklenku dobrého portského, k tomu si zapálím doutník a je velká oslava, že chlapeček zase napsal. Posílá mi ručně psané dopisy v angličtině, třikrát do roka mi chodí vysvědčení. Školní rok mají rozdělený na tři části. Učí se dobře, má jedničky a dvojky. Je fajn, že jsme v kontaktu.“ Za první vysvědčení, které od něho dostal, mu chtěl poslat knihu, ale bylo dovoleno posílat jen dárky do dvou set gramů a „Krteček“ v pevné vazbě vážil skoro půl kila. Dnes už je Eben na střední škole a bude mu osmnáct.

„Zálib mám opravdu hodně,“ uzavírá Jan Pomykacz. „Moje práce lékárníka však vždycky bude na prvním místě.“

Ohodnoťte tento článek!