Za obezitu mohou častěji prostředí a stres než geny

Ve vědecké skupině se brněnská patofyzioložka doc. MUDr. Julie Bienertová Vašků, Ph. D., již12 let věnuje výzkumu obezity a stresu. V současnosti se přiklání k tomu, že podíl genů na vzniku obezity je spíše menší a že velkou roli hrají faktory vnějšího prostředí a reakce na ně.

Jak dlouho se věnujete výzkumu obezity a proč?

Ve výzkumu obezity se pohybuji od roku 2005. Moje výzkumná skupina byla nejprve zaměřená na genetiku obezity, neboť jsme se zpočátku domnívali, že bude efektivní zkoumat geny, které s chorobou souvisejí. Doufali jsme, že odhalíme nějaké zásadní souvislosti. Mysleli jsme si, že objevíme určitou variantu genových předpokladů a že pak bude jasné, proč obezitu vlastně máme.

Tato hypotéza nevyšla. Proč?

Čím déle jsme na našem projektu pracovali, tím víc bylo zřejmé, že nemůžeme zanedbávat faktory vnějšího prostředí, protože jsou příliš významné. Dostávali jsme se tedy od genetiky k látkám vnějšího prostředí. Ať už se jedná o živiny nebo kontaminující látky, které se do těla dostávají, a které tedy mohou přispívat ke vzniku nepříznivých metabolických fenotypů, např. právě obezity.

Začali jste před čtyřmi lety spolupracovat s Centrem pro výzkum toxických látek ve vnějším prostředí Masarykovy univerzity. Jak jejich poznatky využíváte?

Kolegové z centra na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity se zabývají problematikou chemických látek, včetně toxinů, ve vnějším prostředí, a nás naopak zajímá, jak si tělo s takovými látkami poradí. Některé z těchto látek totiž mohou ovlivňovat metabolismus tukové tkáně a přispívat ke vzniku obezity.

Co je nejdůležitějším závěrem vašeho zkoumání?

Když si vezmeme sto lidí s obezitou, můžeme předpokládat, že asi dva až tři z nich budou mít nějaký závažnější genetický problém. Mají totiž větší dispozice k tomu, aby tuk v těle ukládali. U majoritní části se obezita vyvine spíše v důsledku faktorů vnějšího prostředí než vlivem dědičných předpokladů.

Na čem u zmíněné většiny záleží nejvíc?

Čím déle obezitu zkoumám, tím více se domnívám, že zde nesmírně významnou roli hrají socioekonomické faktory. Typicky to je nutriční kvalita nejlevnějších potravin na trhu, dostupnost sportovišť a mnoho dalších činitelů. Zdá se, že ty jsou v řadě případů mnohem důležitější než genetické pozadí, které jsme zdědili od svých předků. Každý z nás má totiž nějaké „nedobré“ geny, například vlohu pro nějakou nemoc, ale důležité je, zdali jsou vnější podmínky nastaveny tak, aby se jejich nadání realizovalo.

Na geny to tedy nemůžeme svést, dá se s tím tedy vůbec něco dělat?

Myslím, že je zde obrovský prostor pro intervenci. Vlohy, které jsme zdědili a které označujeme nepřesně za genetické, nejsou zcela neměnné. Existují tzv. epigenetické znaky, jež se během života utvářejí a které se nedotýkají vlastní struktury DNA, ale molekul, které DNA obklopují. V každém okamžiku je naše existence výsledkem realizace působení vnějšího prostředí na jakési matrici, jíž je náš soubor zděděných vloh, jež se ale i v relativně krátkodobém měřítku mohou mírně proměňovat. Když se změní socioekonomické nastavení, v němž lidé žijí, pak se dá rovněž očekávat, že se to nějak projeví na zdraví populace.

Intervenovat? Jak to udělat, když slova akce a sleva jsou u nás národním sportem č. 1?

Je potřeba lidi opakovaně vzdělávat v tom, že kvalita stravy, kterou přijímáme, významně ovlivňuje naše zdraví, a předkládat jim pokud možno vhodnější alternativy. Nemám ráda pojem „zdravé“ stravování, ale vzdělávat populaci ve „vhodném“ stravování již od útlého věku je podle mě nesmírně důležité. Totéž platí pro pohybovou aktivitu.

Co je tedy pro prevenci obezity nejdůležitější?

Hodně záleží na výchově. Pokud se s dětmi cvičí, když jsou ještě malé, pak v tom pokračují také v dospělosti. Nikdo o tom nechce slyšet, je to nepopulární, ale zdá se, že v dlouhodobém měřítku je tento přístup efektivní. Americká pediatrická společnost dříve zakazovala dětem do dvou let televizi. Teď ale vydali nové doporučení, podle kterého se děti dívat v rozumné míře mohou, ale musí to být vyváženo pohybem. Televize je zlá jen v případě, že v životě zastoupí pohyb, což je jakákoli fyzická aktivita či hraní si s vrstevníky. Dnes to můžeme vztáhnout spíše na počítačové hry.

Zákazy se relativizují…

Obecně si myslím, že démonizace nevhodných stereotypů, jako jsou sezení u televize nebo přejídaní a řada dalších, sama o sobě nic nevyřeší. Naopak, je nutné podpořit pozitiva, ukázat cestu, hledat řešení a nabízet možnosti dostupné v podmínkách, ve kterých se daný člověk skutečně pohybuje.

Obezita souvisí se stresem?

Dá se říct, že v naprosté většině případu ano. Většina lidí má formu obezity, v níž stres hraje významnou roli. Problém se stresem ale je, že ho dosud stále není možné přímo změřit. Hodnotí se pouze nepřímé ukazatele, např. krevní tlak, hladina cukru v krvi nebo složené indexy z těchto parametrů. Navíc zatím neexistují metody, které by stres umožnily měřit kumulativně. U určité skupiny lidí se tím naopak délka života může i zvýšit, i když zatím nevíme proč. I to v současné době zkoumáme.

To je další vaše výzkumné téma…

Ano, nezmiňuji se o něm náhodně. Jak se výzkumná skupina vyvíjela, začal se také měnit směr naší práce. Stále nás zajímala obezita, tuková tkáň, která stojí v centru práce mé skupiny. Přemýšleli jsme ale, jestli existuje něco, co nás odděluje od ostatních oborů a co ostatní nezkoumají. Tím jsou jednotící mechanismy nemoci. Dnes je medicína velmi atomizovaná, každý obor si zkoumá „své“ molekuly. Dřív ale fyziologie postupovala právě opačně. Snažila se integrovat detailní poznatky do větších celků. Myslím, že je to obrovsky inspirativní postup a velká výzva. Pro nás jako patofyziology je nejzajímavější právě stres.

K čemu jste dospěli?

Musím nejprve zmínit, že koncept stresu byl v roce 1936 definován Hansem Selyem. Řekl, že jím je jakákoli reakce na faktory vnějšího prostředí, které ho jsou schopny vyvolat. Ten koncept je velmi obecný a Selye byl postupem času nucen k tomu, aby ho stále upřesňoval. Například tak, že stres vyvolá vysoký krevní tlak nebo vyšší hladinu cukru v krvi. Není to úplně pravda, respektive u různých lidí je reakce velmi odlišná, a z prosté hladiny krevního tlaku a přidružených parametrů nelze jednoznačně říct, jak moc je daný jedinec v danou chvíli stresován. Naše koncepce naopak vychází z toho, že vnějších vlivů je příliš mnoho a že mohou působit v různých kombinacích a na každého jinak. Proto jsme upustili od zkoumání vnějších vlivů a měření síly stresorů a orientovali se na chování jedince při stresu. Zjednodušeně řečeno jsme zjistili, že kvůli stresu vydává víc tepla. A tak jsme se dostali do sféry měřitelnosti a přesnějších údajů. Ze svých pilotních výsledků jsme schopni odhadnout, kdy ke stresu začalo docházet či jak se stupňoval.

Můžete být konkrétnější?

Víme, že stres se dá změřit pomocí termodynamických reakcí neboli tepla, které jedinec při stresovém chování vydá. Abychom mohli dojít k nějakému výsledku, pak také musíme znát jeho klidovou úroveň.

Když to budete vědět, můžete pak empirická fakta nějak aplikovat?

Mohli bychom vyvinout stresový dozimetr. Měl by to být aparátek, který upozorní, že se člověk blíží ke svým hranicím stresu, a měl by tudíž vypnout a odpočnout si. Složité je to v tom, že lidé se v odolnosti vůči stresu hodně liší. Přístroj by se tedy musel kalibrovat na každého jedince zvlášť a musel by se používat během delšího časového období.

A u obezity?

Důležitých je zde několik věcí: fyzický pohyb, vhodné stravování, sociální kontakty a obecně zdroje potěšení v životě. Pro mnoho lidí s nadváhou nahrazuje jídlo uspokojení či frustraci ze sociálních kontaktů. Je tedy potřeba přestavět vnitřní systém tak, aby byl člověk přiměřeně šťastný, protože pak nebude muset řešit problémy konzumací potravin. Chtěla bych ale zdůraznit, že nejsem obezitolog. Dost často se mi totiž stává, že se na mě obracejí lidé o radu s terapií obezity. Vysvětluji jim, že jsem vědkyně, která se zabývá tím, proč obezita vznikne, ale že léčba je už na jiných odbornících.

Ohodnoťte tento článek!