Za panem profesorem Lewitem

Ve věku 98 let zemřel 2. října prof. MUDr. Karel Lewit, DrSc., legenda české neurologie a fyzioterapie a jeden ze zakladatelů české rehabilitační medicíny. Karel Lewit se narodil roku 1916 v rodině lékaře. Na jaře roku 1939 mu chyběly jen tři semestry k dokončení lékařské fakulty, když před příchodem wehrmachtu do Prahy odjel do Francie, aby tam pokračoval ve studiu. Okamžitě po vypuknutí války se hlásil do československé zahraniční armády a ve Velké Británii byl zařazen do druhého tankového praporu, u Dunkerque bojoval v průzkumné četě. On sám o této životní etapě hovořil málo, sarkasticky a nerad: „U války je nejhorších prvních deset let, pak si zvyknete.“ Válkou se po jejím skončení moc nezabýval, byla to pro něj tragická, ale krátká epizoda jeho dlouhého života. Po válce Karel Lewit dostudoval lékařskou fakultu a už od roku 1946 se věnoval milované neurologii.
V roce 1954 založil s docentem Obrdou Rehabilitační společnost a později sekci pro manuální medicínu. Soustavně vyučoval zpočátku manipulační techniky, později manuální a konečně myoskeletální medicínu. Měl zásadní podíl na vývoji od „staré“ chiropraktiky k osteopatickým a posléze neuromuskulárním technikám a technikám měkkých tkání. Podstatnou úlohu měla jeho týmová spolupráce s profesorem Jandou, docentem Vélem a profesorem Jiroutem. Byl čelnou osobností „pražské školy“, celosvětově unikátní metodologii postavené na jasných a jasně vyslovovaných vědeckých premisách. Kromě bývalého Československa Karel Lewit soustavně vyučoval v NDR, Bulharsku, Polsku a posléze v bývalém SSSR, i tam vyškolil instruktorské sbory. K tomu se váže půvabná historka rehabilitačního lékaře Miroslava Procházky. Ten se chtěl v Burjatsku přiučit tradičním manipulačním technikám od tibetského mnicha. Tibeťan se mu pochlubil, že on o manipulačních technikách něco ví, neboť se mu poštěstilo absolvovat v Moskvě kurz doktora Lewita.
Pro své žáky napsal učebnici, která byla také jeho doktorskou prací. Ta se postupně stala mezinárodní učebnicí, která vyšla v němčině (7 vydání), v angličtině (3 vydání), česky (4 vydání), japonsky a španělsky. V roce 1968 byl navržen lékařskou fakultou hygieny na profesuru, jmenován však byl až v roce 1990. Po událostech v roce 1968 musel opustit kliniku a našel přechodné útočiště ve Výzkumném ústavu chorob revmatických. V polovině 70. let, už jako penzista, odešel pracovat do Ústavu železničního zdravotnictví. Po sametové revoluci působil na neurologické klinice vinohradské nemocnice, v letech 1996–2012 na rehabilitační klinice v Motole. Až do jeho 96 let, v nichž ukončil provoz své ordinace, za ním pacienti jezdili do dobřichovického Centra komplexní péče. Kromě jiných kurzů, v jejichž rámci přednášel, vyškolil v roce 1991 a 2001 nový instruktorský sbor u nás i na Slovensku. V publikační činnosti pokračoval do pozdního věku – napsal přes 200 publikací, v poslední době zaměřené na zřetězení funkčních poruch. Až do svých posledních chvil byl aktivní a spoustě lidí z těch, kteří měli tu čest ho znát, vzal obavu ze stáří.

Ohodnoťte tento článek!