Základ je především ve vztazích na pracovišti

Nejvyšší ocenění v kategorii Sestra v managementu a vzdělávání obdržel Mgr. Jiří Čáp, který působí jako vrchní sestra na Klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní péče, Transplantcentrum, IKEM Praha.

V roce 2002 jste byl na zahraniční misi v Afghánistánu. Co se vám po bezmála 15 letech vybaví a čím vás mise obohatila? Změnil jste se nějak po tomto nestandardním zážitku?

Vybaví se mi celá řada úžasných kolegyň, kolegů, primář ARO a mnoha dalších lidí. A samozřejmě některé případy, které jsme řešili. Je to hodně komplexní a špatně definovatelné. Především mi ta doba přinesla nepřenositelné životní zkušenosti, za které jsem opravdu vděčný. A jestli mě, jak říkáte, tento nestandardní zážitek změnil? Dal mi zkušenosti, znalosti a nový pohled na prožité situace i pro můj další profesní i osobní život.

Vedení lidí je nesmírně obtížná práce. Na trhu práce je přitom nedostatek kvalifikovaných zdravotníků. Co děláte proto, aby od vás z IKEMu lidé neodcházeli? Čím motivujete lidi, aby si nepřipadali jako roboti?

Práce zdravotní sestry, která každou svou směnu nebo den pracuje s nemocnými pacienty, je obtížná a náročná. Vyžaduje zapojit do rozhodování mozek, odborné znalosti, zkušenosti, empatii a umění komunikace. Finanční motivace je sice důležitá, ale základ je především ve vztazích na pracovišti. Na naší klinice klademe důraz na vstřícnost ke všem sestrám a dalším nelékařským pracovníkům, k jejich požadavkům v plánování služeb, udržování a rozvíjení dobrých mezilidských vztahů. Za to především děkuji staničním sestrám lůžkového a anesteziologického oddělení KARIP. Snažíme se, aby všichni pracovali v pěkném a dobře vybaveném prostředí, jež si zaslouží. Chceme všem poskytovat další vzdělávání s ohledem na rozvoj medicíny a ošetřovatelské péče.

V soutěži Sestra roku jste získal ocenění v kategorii Sestra v managementu a vzdělávání. Co pro vás ocenění znamená a čemu vděčíte za svůj úspěch?

Ocenění je pro mě nepopsatelná čest. Čím déle o tom přemýšlím, tím více to cítím jako obrovský závazek. Můj pracovní den začíná v pět ráno zvoněním budíku a obvykle nekončí odchodem z práce kolem 16 hodiny. Rozepisovat všechny moje úkoly a aktivity je nudné i pro mě. Ale abych to zvládal, mám okolo sebe úžasné kolegyně a kolegy, kterých si velice vážím. Takže, milé dámy a pánové, DĚKUJU!

Ještě těžší než vést zaměstnance je řídit kolektiv mladých lidí. Jako učitel na SZŠ jste přímou součástí budoucnosti českého zdravotnictví. Jsou dnešní studenti jiní, než byli vaši kolegové v době studijních let?

Každý rok potkávám jiné tváře, jiné osudy i různé motivace ke studiu. Rozdíly jsou samozřejmě zřetelné nejen ve srovnání s mou generací, ale rovněž se studenty například před deseti lety. V některých aspektech jsou dnešní studenti lepší, zatímco v jiných horší. Ale zábava a „ptákoviny“ zůstaly stejné. Můj úkol je studenty naučit látku, pokusit se je příkladem a způsobem výkladu zaujmout a někdy i donutit pojmout mnoho informací a dovedností, bez kterých se neobejdou. Bohužel je vždy nutné říct – promiň, ale na tohle hlavu nemáš, tady nejde o housky, ale o život…

Ve volném čase spolupracujete s veterinární nemocnicí, kde mimo jiné provádíte hemodialýzu psům a kočkám. Jak ještě ve volném čase relaxujete a dokážete se vůbec vypnout a nemyslet na svou práci?

Nevypnout se by znamenalo zbláznit se a úplně vyhořet. A to bych opravdu nerad. Bydlím nedaleko Prahy v přízemním bytě se zahrádkou. Doma mě po návratu z práce přivítá můj partner a dva kocouři. Mám také dva syny, se kterými si dobře rozumíme a ve volných chvílích děláme to, na co je zrovna nálada. Jezdíme na kole, vaříme nebo se jen tak válíme u televize. Staršímu bude v létě dvacet let a je automechanikem. Mladšímu bylo sedmnáct a studuje gymnázium. Tito dva pánové mi společně s celou, poměrně velkou rodinou dávají zázemí, pohodu a možnost žít běžný, krásný život.

O autorovi| Připravil Denis Drahoš

Ohodnoťte tento článek!