Zákon o pevnějších židlích

Ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík se po hlavě vrhl do boje o zákon, který by z deseti dnešních fakultních nemocnic udělal nemocnice univerzitní. Ten plán dlouho narážel na takové množství připomínek a námitek, s nimiž se ministři zdravotnictví nechtěli smířit, že vždy končil u ledu. Ludvík naopak zařadil vyšší rychlostní stupeň, mnoha připomínkám nezvykle ochotně vyhověl a s návrhem chce v nejbližších dnech přispěchat na vládu.
Nejedná se o nijak zásadní zákon pro fungování českého zdravotnictví, jde o zákon špatný a mnohými, jichž se má týkat, odmítaný, ba ani nejde o nijak atraktivní téma vzhledem k blížícím se volbám. Stojí tedy za to si položit otázku: Proč najednou ten spěch a ochota ke kompromisům?

Inu, zákon o univerzitních nemocnicích je mimořádně přínosný především pro všechny současné ředitele fakultních nemocnic v čele s Ludvíkem (Motol) a jeho předchůdcem Němečkem (FN Ostrava).

Dnes je osud těchto ředitelů plně v rukách rezortního ministra, který je může kdykoli bez nutnosti většího vysvětlování odvolat. Podle návrhu zákona, který Ludvík ponese na vládu, bude nemocnice včetně osudu ředitele v rukách sedmičlenné rady univerzitní nemocnice. V ní má tři své zástupce ministerstvo zdravotnictví, jednoho ministerstvo financí, dva univerzita a jednoho zaměstnanci nemocnice.

A zrovinka o odvolání ředitele musí rozhodnou tříčtvrtinová většina radních. Tři čtvrtiny ze sedmi dělají 5,25. Ať už se bude počet potřebných hlasů zaokrouhlovat dolů, nebo dokonce nahoru na šest, je zjevné, že ředitele nemohou odvolat pouze hlasy vládních nominantů. To je pro šéfy univerzitních nemocnic, jimiž se s účinností zákona dnešní ředitelé fakultek automaticky stanou, výrazně komfortnější situace než ta dnešní. A dá se předpokládat, že na spolupracujících fakultách mají dnešní ředitelé dost známostí a vlivu, aby se do rady nedostali zrovna jejich úhlavní nepřátelé.

Ačkoli jsou výsledky voleb pořád ve hvězdách, dá se čekat, že k jistému přeskupení politických sil dojde. A kdo a z jaké strany bude sedět na ministerstvu zdravotnictví, to už neví vůbec nikdo. Proto taková pojistka, která všem dnešním ředitelům zajistí pětileté volební období – sahající až za horizont dalších voleb – není vůbec k zahození. Dá se pochopit, že je kvůli ní Ludvík ochoten obětovat z původního návrhu ledasco.

Přitom ten zákon sám o sobě je špatný. Zcela zbytečně zavádí do českého právního řádu plevel v podobě nové a čistě účelové právní formy společnosti. Vzhledem k rozložení sil v radě, kde mají nadpoloviční většinu vládní nominanti, budou nemocnice pořád víc státní než univerzitní.
Důležité obchody a kroky potřebují požehnání ministra zdravotnictví, nikoli univerzity. A tak dále. Pokud by tento zákon neprošel, českému zdravotnictví by se vůbec nic nestalo a třeba by se našel čas na promyšlení nějaké rozumnější transformace fakultek, například v akciové společnosti vlastněné státem a univerzitami, v nichž by se manažerské pravomoci dělily mezi školu a ministerstvo v důstojnějším poměru.

Ale pud sebezáchovy je silný a snaha když ne zabetonovat, tak alespoň vydatně podepřít vlastní židli je vlastně lidsky pochopitelná. Nazývat zákon o univerzitních nemocnicích lex Ludvík by možná bylo trochu přehnané, ale účelovost z něj kouká jako sláma z bot.

O autorovi| Martin Čaban, autor je komentátorem deníku E15

Ohodnoťte tento článek!