Záludnost takzvané milosrdné lži

8. 6. 2010 0:00
přidejte názor
Autor: Redakce
Důsledkem zatajování prognózy infaustního onemocnění je pokračování v neúčinné zatěžující léčbě a nesmyslných vyšetřeních, promarnění vzácného času závěru života, falešné naděje, bolestný pocit zrady a ochuzení nemocného i jeho blízkých ve smyslu promarněné příležitosti osobnostního růstu a zrání. Klíčová slova: infaustní prognóza, hospic, paliativní péče


Záludnost takzvané milosrdné lži

SUMMARY The consequence of not disclosing the fatal disease is continuing with providing futile care and performing unnecessary tests, wasting the precious time at the end of life, giving false hopes, causing painful feelings of betrayal, and robbing the patient and his family of the opportunity to grow. Key words: fatal disease, hospice, palliative care

V hospici není cílem uzdravit nemocného s infaustní prognózou, jestliže to není v lidských silách ani v možnostech současné medicíny. Naším cílem je usnadnit a umožnit nemocnému klidné a důstojné umírání. Klidně a bez bolesti samozřejmě může umírat i pacient obelhávaný, zvláště je-li dobře uspaný. Nikoli však důstojně!

Výstižně to vyjádřil jeden můj pacient. Požádal mě, abych vyřídila vzkaz jeho rodině, která se s jeho praktickým lékařem už při stanovení diagnózy zhoubného nádoru dohodla na taktice „milosrdné lži až do konce“. Do té však postupně zabředla tak hluboko a tak trapně, že už raději návštěvy u nemocného vzdala a omezovala se na telefonický kontakt s personálem hospice. Pacientův vzkaz zněl doslova takto: „Vyřiďte jim, ať přijdou, ale nedělají ze mě blbce. Nemám to rád.“

Vyrovnání se s blížící se smrtí

Vyrovnávání se s neodvratitelnou skutečností blížící se smrti je procesem, který vyžaduje svůj čas. V tomto čase nemocný i jeho rodina prochází fázemi popsanými dr. Kübler-Rossovou: fázemi šoku, agrese, smlouvání, deprese, případně rezignace, a dopadne-li vše dobře, proces vyústí do fáze akceptace, přijetí nezměnitelné skutečnosti. Akceptace pacientem i jeho rodinou je podmínkou důstojného a klidného umírání, protože do té doby je to boj. Bolavý boj, bolavý zápas. Boj o život v tomto smrtelném těle jednoho dne prohraje každý z nás.

Zastánci takzvané milosrdné lži před tímto faktem strkají hlavu do písku a možná si ani neuvědomují, o co tím připravují sebe i druhé. Vážná nemoc není jen zlem. Je-li správně uchopena a zúročena, je obrovskou příležitostí k osobnímu a osobnostnímu zrání všech zúčastněných. Stává se, že největší a nejvýznamnější životní čin uskuteční člověk právě na smrtelné posteli. Poté, co si v hlavě srovnal, co má hodnotu trvalou a co je pomíjivé. Kvalifikovaným a láskyplným doprovázením, procesem vyrovnávání se s těžkou situací můžeme nemocnému i jeho rodině pomoci víc, než se možná na první pohled zdá. Pokud je na to ovšem dost času.

Pokud si svou zbabělostí a neobratností už předem nezavřeme zadní vrátka. Pokud nezačneme lhát. Lež je lež v každém případě, i ta tzv. milosrdná. Ta je podle mého názoru naopak tvrdě nemilosrdná, a to proto, že bere nemocnému čas, a pak je najednou příliš pozdě. Sdělit pravdu a nevzít naději není vždy snadné a hodně se v tom chybuje. Starší generace lékařů (tedy ta moje) vyrůstala, a většinu života prožila, v režimu na lžích přímo založeném, a to se bohužel promítalo i do vztahu lékařpacient. Byl-li tím pacientem lékař, jeho kolegové si často „milosrdně“ přidělali práci a vedli dva chorobopisy. Ten „milosrdný“ byl kdykoli dostupný na sesterně, pravdivý býval pod zámkem.

Kdo připadá v úvahu jako potenciální lhář a proč to dělá?

Lékaři
Za posledních dvacet let se situace posunula o kus dál. Lékaři už tak často nelžou. To platí, pokud jde o pravdu diagnostickou neboli pojmenování nemoci. Pokud jde o pravdu prognostickou, tam se bohužel lže stále hodně. Nejmladší generace lékařů je již vychovávaná jinak, ale z nedostatku zkušeností (a možná i díky vzorům z prostředí naší mentalitě dost vzdáleného) se občas dopustí opačného extrému. Nepříjemnou pravdu tvrdě vpálí nemocnému neuváženě, necitlivě a bez přípravy, rovnou mezi oči. To je samozřejmě špatně. Někdy je nutno pravdu sdělovat postupně, po troškách, ale nikdy se nesmíme snížit ke lži. Je nezbytný naprosto individuální přístup ke každému nemocnému, ale není vždy nutné nemoc pojmenovat.

Jsou situace, kdy místo „rakovina“ stačí říct: „Vaše nemoc je bohužel vážná, někdo se z ní uzdraví, někdo ne, a protože nejsem vševědoucí, v této chvíli opravdu nevím, jak tomu bude u vás. Moudrý člověk, a jak jsem vás měl čest poznat, to jste i vy, se v takové situaci připraví na obě varianty: Uzdraví se - fajn. Pro případ, že by se neuzdravil, včas si zařídí všechno, co pokládá za důležité, a dál se tím už nemusí zabývat a stresovat. A když se nestresuje, lépe se i uzdravuje. Takhle nějak bych to na vašem místě udělala já. Slibuji vám ale rukoudáním, že pro vás udělám všechno, co bude možné.“ Pravda je venku, aniž byla vyslovena děsivá slova jako „rakovina“, „smrt“, „umřeš“ apod. Lékař si musí dávat dobrý pozor na jazyk. Musí např. přísně rozlišovat pojmy „léčitelný“ a „vyléčitelný“ a nikdy neslibovat nemožné.

Důvodů, proč lékař nemocnému lže, je řada. Velmi často je tomu proto, že lékař sám dosud není se svou konečností, tedy se svou smrtelností, vyrovnán. Nebo je velmi šikovný chirurg, avšak velmi neobratný v komunikaci. To je nutno řešit v týmu. Jeden může operovat, druhý hovořit s pacientem. Dalším důvodem, proč se někteří lékaři vyhýbají povinnosti sdělovat závažnou diagnózu, je vědomí závazku. On to skutečně závazek je. Závazek časově i psychicky náročný. Není možné pacienta zatížit nepříznivou zprávou a vzápětí od něho utéct. I tady pomáhá týmová spolupráce. Jsou u nás pracoviště, kde mají metodiku sdělování nepříznivé zprávy detailně propracovanou - např. na II. hematoonkologické klinice v Brně-Bohunicích už před řadou let prof. Vorlíček zavedl Desatero zásad sdělování onkologické diagnózy.

Najdete ho např. na www.hospice.cz. Pokud nejste lékaři a vadí vám, že se na vašem pracovišti nemocným lže, toto desatero si z webu vytiskněte a zkuste ho prosadit. Když se vám to podaří, časem vám lékaři dají za pravdu, že se jim to rentovalo. Zjistí totiž, že nepoučený, a tudíž nespolupracující a s výsledky neúspěšné léčby nespokojený, pacient je stál ve výsledku mnohem víc času než pacient pravdivě poučený, spolupracující a chápající.

Rodina

Častěji než lékař má tendenci nemocnému lhát jeho vlastní rodina. Bývá to právě rodina, která lékaře přinutí ke lži. Ale tady už něco není v pořádku. Právo znát svou diagnózu má přece pacient, nikoli jeho rodina! On rozhoduje o tom, komu dalšímu to řekne, případně kdo jim to řekne. Ne naopak. Lékař, který toto základní právo pacienta nerespektuje, si vlastní vinou zbytečně zadělává na budoucí problémy. Výsledkem spiknutí ticha, na kterém se široké příbuzenstvo dohodne a které pak složitě režíruje, je izolace pacienta. Cítí se všemi zrazen, podváděn, opuštěn a mnohdy i urážen. Například když jeho situaci v rámci takzvané milosrdné lži bagatelizují a drahocenný čas posledních návštěv vyplňují planými vtípky, na které nemocný v této situaci opravdu není zvědavý. Takzvaná milosrdná lež se někdy rodině i hodně prodraží. Naletí kdekterému podvodníkovi, za údajně zázračné léky vyhodí sumy peněz a nakonec tu zbude vdova, sirotci a dluhy a může to skončit i exekucí. Dnes se s dlužníky nikdo nepáře.

Nejčastější záludnosti takzvané milosrdné lži

* pokračování v zatěžující, ale prokazatelně neúčinné léčbě (opravdu nechápu, že tohle si zdravotní pojišťovny uhlídat nedovedou),
* zatěžování pacienta nesmyslným (i invazivním) vyšetřením (ani toto zdravotním pojišťovnám kupodivu nevadí),
* promarnění vzácného (limitovaného) času - je pak pozdě na to podstatné (odpuštění, poděkování, rozloučení, závěť, zabezpečení rodiny…),
* falešná naděje - zklamání, nedůvěra, rezignace, deprese, agrese, stížnosti,
* bolestný pocit zrady od těch, kterým člověk celý život důvěřoval,
* hrubé narušení vztahů v rodině, následně výčitky svědomí pozůstalých,
* ochuzení všech zúčastněných - promarněná příležitost osobního a osobnostního růstu a zrání.

Na závěr bych ráda nabídla čtyři citáty a nechávám zcela na vás, se kterými z nich se ztotožníte a které odmítnete:
* „K tomu, aby se lež zdála pravdivou, potřebuješ sedm dalších.“ (islandské přísloví)
* „Lež je druh násilí.“ (T. G. Masaryk)
* „Stokrát opakovaná lež se stává pravdou.“ (Joseph Goebbels)
* „Nepravda je jako sněhová koule: čím déle se valí, tím je větší.“ (Martin Luther)


Prezidentka Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče (marie.svatosova@seznam.cz)

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?

Byl pro vás článek přínosný?