Zatnout zuby a hýždě

Vláda bude řešit ve spolupráci s resortem zdravotnictví problematiku průřezových sociálně-zdravotních služeb. Tohle se „řeší“ asi tak šedesát let. Já to pamatuji za soudruha Prokopce. (Na archivním snímku dva exministři – Leoš Heger a Jaroslav Prokopec.)

Motto: Jsou chvíle, kdy slova nejsou nic. (Hans Borli)

V drtivě milujícím objetí

Vousatý vtip: Co je to ještěrka? Krokodýl, který přežil socialismus. Koaliční smlouvy se ujali nunváři a odborníci na neurčitost. Tak vzniklo vládní prohlášení. Vymiškovaný abstrakt. Žádná přidaná hodnota. Jen slova. Každé upřesnění by vedlo k předčasnému střetu v koalici. A kdo v ní má navrch? Posuďte sami: Místo původní zmínky o omezení koncentrace mediálního vlastnictví tu máme potravinovou soběstačnost. Jen české je hezké. Mňam. To jen tak en passant. Teď malá domů: Vláda zajistí ekonomickou stabilitu, efektivitu a transparentnost systému veřejného zdravotnictví a poskytovatelů zdravotních služeb. To chtěl zatím každý. Nikdo proti, nikdo se nezdržel. Ale jak? Máme toho dosáhnout na principu solidarity. Také nic nového, to je už v ústavě. Úhrady budou spravedlivé, dny slunečné a muži potentní. Na horách bude v zimě sníh. Ideál. Státní pojištěnci budou pravidelně valorizováni, a to tak dlouho, až bude princip zdravotního pojištění uvalorizován k smrti. Pak nás stát konečně sevře ve svém drtivě milujícím objetí.

Jak podtrhnout umírajícímu polštář

A medvědí služba pokračuje. Výborný nápad je snížení DPH na léky ve chvíli, kdy pro svou láci mizí do zahraničí, a to tak, že končí všechna legrace. Houstone, máme problém. Po dalším zlevnění pacient nesežene už vůbec nic. Jako kdysi. Už teď obchází a shání. Známý lékárník je terno. Jako býval řezník a vedoucí stavebnin. Následují další špatná řešení: zákazy s ostudou v Bruselu, kvóty, příděly. V místech, kde je vládní prohlášení výjimečně konkrétní, jsou skutečné perly. Některé i letální. Je to jako podtrhnout umírajícímu polštář.

Pak přichází věta, které nerozumím: „Vláda prosadí transparentní a kontrolovatelný systém hospodaření s veřejnými prostředky, zavede povinné zveřejňování smluv zdravotních pojišťoven s poskytovateli péče a smluv veřejných nemocnic se svými dodavateli.“ Ještě jednou a pomalu: Vláda má zřejmě své dodavatele (asi papíru, toneru a kávy) a smlouvy těchto vládních dodavatelů, uzavřené s veřejnými nemocnicemi (o čem?), budou zveřejňovány. To jsem blázen… Jo tak! Jedině že by tam byla gramatická hrubka. Kruh nesmyslu rozetnete zájmenem jejich. Je to možné? Asi ano, viz náhlá příhoda korespondenční mezi Sobotkou a Hradem.

Návrh řešení: Najmout písařky s maturitou. Po větném rozboru přejděme ještě krátce k terminologii. Víte, v jakém právním předpisu je definována nějaká veřejná nemocnice? Já tedy ne.

Vláda důsledně oddělí vlastnictví zdravotnických zařízení a zdravotních pojišťoven a zamezí jejich vzájemnému ovládání nebo ovládání třetí osobou. Se zákazem incestu lze souhlasit. Ale co ta třetí osoba? To by se stát musel vzdát buď vlastnictví příspěvkových nemocnic, nebo odejít z orgánů pojišťoven. Tady někdo něco nedomyslel.

Namydlená vývojová spirála

To jsou ovšem formulační prkotiny, které jen podávají jisté svědectví. Co považuji za fatální, to je zrušení většiny poplatků. Za každou cenu, z ideologické umanutosti. Moje námitka se tu primárně netýká aktuálního dopadu na zdravotnická zařízení. Je především politická a systémová. Zaprvé jde o důvěru ve stabilitu správy země. Zavádíme, rušíme, zavádíme, rušíme, zkrátka budujeme. Zadruhé sotva aspoň část lidí pochopila, že bez spoluúčasti to nepůjde, ostatně jako v žádném jiném pojištění, a že je to vlastně forma solidarity, přichází propad. Historický regres. Zpátky na stromy. Mělo jít o dlouhodobý posun v mentalitě – od automatické nárokovosti k racionálnímu realismu. O to se bojovalo a to se prohrálo. Namydlili jsme si vývojovou spirálu, po níž se sklouzneme zpět. Jako v akvaparku. Jenže nenapustili vodu.

Na zrušení spoluúčasti není pranic sociálního. Zpětné rázy tohoto kotrmelce, který má údajně chránit ty slabší, je naopak poškodí. Jenom to nebude tak jasně numericky vidět. Odehraje se to nepřímo, skryto v každodenní praxi, za nešťastných proklamací řady nemocnic o tom, že péče o pacienty neutrpí. Tahle fráze se říká při problémech s financováním vždycky. Hlavně neznepokojovat občany. Pacient nic nepozná. Ne, bohužel opravdu nepozná. Ale v jiném smyslu. Nepozná, že se mu něčeho nedostalo, ač mělo. Nerozumí, nevyzná se. Nebojme se sakra říci pravdu. Pacienti utrpí. Někde se to vzít musí. Jistě ne tam, kde se stůně v záři reflektorů. Jinde. V jiných oborech. V obyčejném každodenním stonání. Ne v medicíně pro tisíce. V té banální, která pečuje o miliony.

V obráceném gardu zná tenhle finanční princip každý výrobce a obchodník. A podvodník. Je to vždy obrat, který rozhoduje. Daleko víc než cena. Ne vyloupit jednu banku, ale brát si třeba celá léta pár halířů z každé jízdenky MHD ve velkoměstě. To je skutečný dotek génia vekslu. Bude třeba se naučit násobit i ve zdravotnictví. Je nejvyšší čas.

Země vyhýbavých eufemismů

Ministr Julínek udělal psychologickou chybu a nahnal vodu na mlýn demagogům. Chtělo to ještě víc odvahy skočit do ledové vody a poplatky nazvat pravým jménem. Jsme zemí vyhýbavých eufemismů. Nic se nejmenuje jednoduše, přímo a normálně. I obyčejné peníze byly dávno zrušeny. Dnes máme výhradně finanční prostředky. Včera jsem si dal finanční prostředky do kapsy a jel jsem natankovat plnou. Jak vám to zní, bratři Češi? Našlo ucho zalíbení?

Výraz regulační byl špatným sémantickým krokem, který se vymstil. Umožnil totiž jalovou diskusi o tom, co regulují, zda to opravdu regulují, a pokud to možná chvíli regulovaly, zda to regulují ještě dnes. Stejně mylné bylo i příliš jednostranné a primitivní vysvětlování nemocničního poplatku úhradou stravy. Sám jsem tak mluvil a psal. Chyba. Dnes už nikdo občanům (a dokonce ani některým žurnalistům, speciálně těm zabývajícím se zdravotnictvím) nevymluví, že jde o úhradu jídla ve špitále. Žije to vlastním životem: A jaké jídlo za své peníze dostáváme? Zlepšilo se stravování? Béžovku nechceme! A tak dále až do úplného zblbnutí. Tahle diskuse se ve vlnách opakuje. Lidé si dokonce myslí, že jejich stokoruna měla být na účtech nemocnic nějak účelově vázána. Četl jsem nedávno pohoršené divení nad tím, že se ty peníze anonymně rozpustí v příjmech nemocnice jako takových. Ne, nejsou na jídlo. Ne, nejsou nijak kolkované, aby se poznaly. Ne, nic moc se tu nereguluje nebo to aspoň není primární účel.

Regulérní, nikoli regulační

Otevřeme proto hledí a udeřme se v mužná prsa (ženy jsou zde osvobozeny): Poplatky mají být standardní spoluúčastí, tedy regulérní (ne regulační) fenomén z oboru pojišťovenství. Když ne spoluúčastí přímo na zdravotní péči (proslulý článek 31), pak na služby s poskytováním péče související (organizační, ubytovací). Ve vyspělých zemích je obvyklá, systémově nutná a společensky výchovná. Jenže obavy o její průchodnost dokonce i v rámci tzv. pravice zřejmě vedly k terminologickému zmatení, odkud je vždy blízko ke konfuzi argumentační. A to bylo tou škvírou, do níž šlo tak snadno vrazit páčidlo. A páčit. Hej rup! Hned při svém zrodu si tím poplatky naběhly na ránu čenichovku. Oponenti slovo regulační snadno a právem omlátili pravicovým vládám o hlavu, vyhrávali volby a s vaničkou vylili i dítě. Významy slov jsou zkrátka důležité. Nedoceněné a nedocenitelné. Jazyk je pláštěm myšlenek. (Samuel Johnson)

Pak je tu ještě druhá možnost. Horší. Jako společnost nejsme na přímou řeč zralí, neunášíme realitu a toužíme po vzdušných zámcích. Tady je síla i slabina demokracie. Podle toho, kdo ji provozuje. Volič má plné právo rozhodnout špatně. Jen se musí za cenu modřin, luxací a fraktur naučit, že za to taky nese odpovědnost. On a pouze on. Chce-li klamat sám sebe, prosím. Dostane ovšem horší zdravotnictví. Neříkejme pořád lidem, že to ještě nějak uděláme a oni to nepocítí. Nelžeme si do kapsy. Nic se neděje samo a bez příčiny, nic nepadá z nebe, nic nevzniká z ničeho; energie, hmota ani peníze se nemohou ztratit. Jen se přesouvají a proměňují mezi sebou. Nejsouli zde, jsou určitě jinde. To záleží na nás.

Prolnutí dvou údů

Vláda bude řešit ve spolupráci s resortem zdravotnictví problematiku průřezových sociálně-zdravotních služeb. Tohle se „řeší“ asi tak šedesát let. Já to pamatuji za soudruha Prokopce. Mám ale kamarády, kteří dělali řemeslo ještě za pátera Plojhara. Komu ze šťastných mladých kolegů ta jména nic neříkají, může si gratulovat a klidně ten odstavec skočit. Bude řešit. To nic neznamená. Shluk písmenek. Chtěl bych slyšet, že za a) vyřeší (vid dokonavý) a za b) jak. MPSV bylo odjakživa nedobytná pevnost a zdravotnictví vesele suplovalo sociální služby. Taková pěkná tradice.

I formulace je zvláštní: Vláda ve spolupráci s resortem zdravotnictví – vždyť je to volovina. Resort zdravotnictví je součástí této vlády, nikoli její externí partner k jednání, o jehož spolupráci se uchází. Navíc je míč na hřišti sociálky, nikoli zdravoty. To oni nám dluží. Hodně. Správně zní věta takto: Vláda rozhodne, že její dva údy (MZ a MPSV) prolnou svou činnost v následujícím rozsahu…, což bude sledováno těmito finančními toky… Dostanou to rozkazem. Jinak je to jalový blábol, který nemá ani gramatiku, ani logiku. Což spolu obvykle těsně souvisí a dokumentuje míru pořádku v hlavě.

Znamení moru nestability

Když už jsme v sociálním resortu: Vskutku státotvorným krokem je zrušení II. pilíře důchodové reformy bez náhrady, sotva se novorozenec pokusil nadechnout. Zardousili ho ještě na sále. Zas ta zarytá ideologická předpojatost. Myslí jim to po úzkokolejce. Kdo příště uvěří tomuto státu? Zažere se to jako stará špína do paměti generací. Viz např. měnová reforma z roku 1953. Znamení nespolehlivosti, znamení moru nestability. Stabilita – to je slovo, jímž se zaklínali tak dlouho, až zapomněli, co znamená. Pojďme do slovníku. Stabilita je odolnost systému proti vychýlení z rovnovážného stavu. Pochází z latinských slov stare (státi) a habilis (schopný). Aneb když není stát schopen stát, říká se mu impotent. Špatná zpráva je, že modrá pilulka tu nezabírá.

Socialistický stát ovšem nepotřebuje občany motivovat ke svobodné volbě. On to prostě nařídí, resp. udělá za nás. Žádnou důvěru nepotřebuje. Aspoň si to myslí. Ovšem v době, kdy společným jmenovatelem našich potíží je všeobecná krize důvěry, si to myslí blbě.

S Biblí kralickou za trámem

Co s tím? Možná by jim to odborně vysvětlil sociolog. Třeba takový lídr do Evropského parlamentu, profesor Jan Keller. Ten mě tuhle opravdu dostal. V rozhovoru s Barborou Tachecí na otázku, proč v normalizačních časech vstoupil do KSČ, praví: Řeknu vám to otevřeně: prostě jsem se tehdy choval pravicově, hájil jsem svůj osobní zájem. Co má pravice proti tomu, když si člověk chrání soukromý zájem? Pravice proti tomu nemá vůbec nic. Pravice se ho na nic neptala. S pravicí to nikterak nesouvisí. Souvisí to se žaludkem. Prosím, povšimněte si: Toto je poučná klasika demagogie – zkresli či zvulgarizuj to, co podle tebe hlásá oponent, a pak ho na tom rozdrť. Budeš zvolen. Připomínám, že tenhle trik nejlépe ovládal politický nebožtík Klaus. Jak se tak rozhlížím a poslouchám, bude s tímto postojem pan profesor zastupovat zřejmě nemalý vzorek naší populace vskutku reprezentativně. Všechna čest.

Ano, byla to těžká doba. Každý se nějak rozhodoval. Věc nutno do značné míry zvažovat ex ante, nikoli až po bitvě. Tehdejší pohled byl jiný: Dělají to všichni, je to nutná daň, přijdou tam horší, zachráním obor či pracoviště, stejně není naděje aneb na věčné časy a tak dále. Jednání v nouzi, řekl by právník. Tak se vyzvraceli, poklekli a schválili ruskou okupaci. Nicméně doma za trámem měli Bibli kralickou. No, prosím. Něco z toho snad mohlo být i legitimní. Přísně individuálně. V dobrém úmyslu. Pokud se jím ovšem nedláždí – však víte co. A pokud se v dalším průběhu hranice neposouvá dál a dál. Za limit myslitelného. Jde to nesmírně snadno. Jeden si nemusí ani všimnout. A pak zajde příliš daleko. Kdo jede na tygru… Dalo by se to pracovně nazvat „Háchova volba“. Historie zná mnoho takových situací. V některých šlo bezprostředně o život. Konec srandy. Jsem tolerantní. Jako ten, kdo nikam nevstoupil, si to mohu dovolit. Trvalo to na rozdíl od Protektorátu moc dlouho. Dvě generace, které se s tím sžily. Šlo to i napříč rodinami a přáteli. Ostrá čára proto dnes neexistuje. Vše odpuštěno, ať si v klidu dělají, co chtějí. Nechť se jim daří. Přeji vše nejlepší. Jen jedno opravdu není nutné – aby nám stáli v čele. Hlavně ti z nich, kteří jsou schopni o tom promluvit s tak obludně drzou nehorázností.

Raději nepopravovat

Jako bychom neměli vážnější starosti, odpovídající naší úrovni, zas propukla debata o eutanazii, tentokrát dětské. Je to jako třídenní zimnice. Prý cosi v Belgii. No dobře. Ale my se co do vyspělosti společnosti, lékařů i laiků, nacházíme o několik levelů níže. Přijďte s tím znovu tak za padesát let. Jsme jako adolescent, co včera udělal s odřenýma ušima řidičák, ještě cuká spojkou, ale už se hlásí na závody F1. Nejprve musíme mít v pořádku paliativní péči. Neopájet se špičkovými centry. Kvalita medicíny se pozná jinde. I kvalita sociálního systému.

Otázky: Jak pečujeme o handicapované, staré, dementní a duševně choré? Hlavně je někam odsuňte, ať nepřekážejí. Ukliďte je, ale ne k nám, abychom se na ně nemuseli dívat. Hlavně ty naše děti – tohle vždycky zabírá. Schovejte je před generací, která by se právě měla naučit jiným postojům. Co financování léčeben dlouhodobě nemocných, psychiatrických nemocnic, hospiců? Jak se k tomu staví plátci? Politici? Ano, máte pravdu. Oni jen pasivně sledují atmosféru společenské poptávky. Co účast sociálního systému? Bída s nouzí. Restrikce až na samu hranu smrti. Schází chuť, síly i prostředky.

A kdo z lékařů má životní ambici dělat paliativní medicínu? Jaké je pochopení pojišťoven a samospráv pro hospice, kamenné i mobilní? Třetina praktiků si nikdy nevyfasovala opiátové recepty. Nemají v kartotéce pacienty s neztišitelnou bolestí? Hlavně aby se nám pacient s metastázami ještě těsně před smrtí nestal feťákem. Jak umíme základy algeziologie na běžných nemocničních odděleních? Budu drsně upřímný: Je to mizérie. A ti kolegové si toho ani nejsou vědomi. A dál: Neděláme fatální diagnostické chyby? Pak respektujme analogii trestu smrti: Pokud se celkem nevzácně stávají justiční omyly, radši nepopravovat. Umíme skutečně zhodnotit kvalitu života pacienta? Podívejme se i na rozptyly a kiksy v posudkové medicíně, na diametrálně odlišné pohledy na jednu a tutéž kauzu. Zato víme jak zvorat zákony a jak překroutit jejich interpretaci, jak je nebrat až tak vážně a místo toho se mezi sebou nějak rozumně domluvit. Ruka ruku myje.

Jen prstíček malinko ohřát

Jak vidno, máme mnoho jiných, naléhavějších témat ke zlepšení. Zcela základních. Nejprve musí dojít k velké kultivaci myslí i institucí. Pak teprve přikročit k takovýmto okrajovým a kontroverzním otázkám. Toto není doba zralá na to přijít a říci: „Co takhle je radši zabít?“ Ono to v mediálním či románovém podání vypadá lepší, než to je. Dát trpícímu ránu z milosti na jeho žádost – to eticky nezní až tak zle. Jenže elementární potíž je právě v oné žádosti. Kompetentně uvážené. Neovlivněné tlaky. Na základě opravdové neřešitelnosti utrpení. Právě tady se kámen úhelný stává naopak kamenem úrazu, lapis offensionis.

Ani dobré zákony nestačí. Nedají se dovézt, opsat. To je rozšířená iluze. Podstatná je totiž vyspělost lidí, kteří je používají. Nejsme andělé. Zkuste někdy pečlivě naslouchat, co se říká a píše i mezi námi, zdravotníky. Není to jen samý humanismus. Občas zaslechnete překvapivě radikální až fašizoidní názory. Despekt k menšinám všeho druhu – rasové, sociální, věkové, zdravotní. Odmítání stigmatizovaných. Kdyby nebyli, třeba by to společnosti prospělo. Taková malá očista. Ještě by se ušetřilo. Ano, takhle to tenkrát vzniklo. Jezinky si nejprve jenom prstíček ohřály a najednou to byla rutina. Nemyslitelné se rychle stalo běžnou praxí. Stačí to malinko přejmenovat. Pohrát si se slovíčky. Když člověk dost chce, umí si zdůvodnit cokoli. Je to tak snadné. Nevěřme v objektivní nezaujatost. Žádná neexistuje.

Historie má tendenci se opakovat. Bohužel pokaždé v jiném hávu. Často mění převleky, takže ji včas nerozpoznáme. Kdo si o tom něco přečetl, ví přesně, co mám na mysli.

Ohodnoťte tento článek!