Ze ženského těla se stalo „bitevní pole“

Denis Mukwege.

Konžský lékař Denis Mukwege, který byl opakovaně nominován na Nobelovu cenu za mír, vyzývá světové mocnosti, aby přestaly přihlížet tomu, jak jeho vlast už téměř dvě desetiletí trpí kvůli nekončícím bojům, během nichž se sexuální násilí používá jako válečná zbraň.

Nešťastná konžská vesničanka sedí v louži své moči a její sousedé si znechuceně ucpávají nos. Na následujícím obrázku reklamního plakátu od kliniky Panzi, který visí na nemocniční zdi v těžko přístupném městě Lulingu, už se žena usmívá, protože doktoři vyřešili její zdravotní problém. Spravili jí protržené vnitřní orgány, kvůli čemuž nedokázala zadržovat své výkaly. V rozvojovém světě je takový problém obyčejně způsoben špatně provedeným porodem. Ale na východě středoafrického Konga je za ním bohužel mnohem častěji brutální znásilnění.

Zbraň hromadného ničení

„Ze ženského těla se stalo bitevní pole,“ říká 58letý Denis Mukwege, šéf kliniky Panzi ve městě Bukavu, která chudým venkovankám složité operace díky příspěvkům zahraničních dárců provádí. „Masová znásilnění v Kongu nemají nic do společného se sexuální potřebou, je to snaha o zničení individua i komunity. Musíme v něm vidět politický nástroj a bohužel úspěšnou strategii. Není to jen válečná zbraň, ale zbraň hromadného ničení,“ tvrdí gynekolog, který byl za své aktivity opakovaně nominován na Nobelovu cenu za mír.

Problémy na východě Konga začaly v roce 1994, kde se sem po genocidě ve Rwandě uchýlily statisíce uprchlíků. Část z nich se z exilu snažila s podporou konžského diktátora Mobutua o svržení nové rwandské vlády. Ta si to nenechala líbit a zorganizovala v roce 1996 úspěšné povstání proti Mobutuovi. Jenže od té doby metropole nemá kontrolu nad územím provincií Jižní a Severní Kivu. Venkov sužují desítky různorodých skupin banditů, kteří se maskují politickými cíli jako rebelové. Živí se pleněním úrody vesničanů a prodejem nelegálně vytěžených minerálů a kovů (zlato, koltan, cínovec), na než je východ Konga nesmírně bohatý.

Bandy jako zbraň nasazují masové zneužívání civilistek, čímž chtějí dosáhnout absolutní poslušnosti vystrašené populace. S postupujícím časem se brutalita stupňuje a jednotlivé skupiny si svým typickým způsobem znásilnění (bajonetem, klackem, kalašnikovem…) „značkují“ dobité teritorium, jež ovšem často brzy ztratí v souboji s jinými povstalci. Na zvěrstvech proti ženám všeho věku se výrazně podílí i členové nedisciplinované a neorganizované konžské armády.

Spirála násilí

„Podobná situace byla v 90. letech v Bosně. Mezinárodní společenství si řeklo, že taková situace se nedá tolerovat. Zareagovalo silou a důsledně. A z masového znásilňování se stala historie. Ale pro nás je to už 15 let přítomnost. Pro to, jak svět přechází situaci v Kongu, není omluvy,“ stěžuje si doktor Mukwege rozčileně během našeho rozhovoru, až se zakoktává. A vyzývá zahraniční státníky, aby tlačili na rwandské a ugandské představitele, kteří válku v jeho vlasti sponzorují, se stejnou důsledností jako na diktátora Bašára Asada po použití chemických zbraní v Sýrii.

Štve ho také, že si mnozí lidé v Evropě myslí, že zvěrstva vycházejí z kultury Konžanů. „Nejsme žádní barbaři. Před válkou tu byla znásilnění stejně výjimečná jako v Evropě. Ale když se násilnosti rozjely, nikdo neřekl stop. Krutosti se tak dál stupňují, jednotlivé skupiny rebelů se přebíjejí v brutalitě. Je to spirála násilí, kterou je třeba rozetnout, aby to ustalo,“ říká s tím, že se během 15 let své předválečné praxe nikdy nesetkal s případy jako nyní, kdy musí operovat děti s roztrženým konečníkem nebo holčičky, které zločinci penetrovali až do břicha. S nechutí si vybaví, že v květnu ošetřoval zneužité šestnáctiměsíční batole.

Prezident v rouše doktorském?

Lékař, jehož hřmotná postava a zvučný hlas budí respekt už při vkročení do dveří, si otřesné zážitky z operačního sálu nenechává pro sebe. O utrpení konžských žen mluví veřejně. Kvůli tomu se z něj stala nejviditelnější osobnost země, která se zápalem kritizuje místní vládu i svět za to, že se zoufalou situací nejsou ochotny nic dělat.

Za svá ostrá slova už málem jednou zaplatil životem. V říjnu 2012 si na něj v noci u jeho domu v Bukavu počíhali útočníci, zastřelili jeho hlídače, ale jeho minuli. Dodnes se neví, kdo za útokem stál. Spekuluje se, že to byli atentátníci placení mocnými z nejvyšších kruhů. Častá je však i opačná hypotéza. „Když si v Bukavu někdo objedná tvoji vraždu, tak prostě zemřeš,“ myslí si zdravotník v Kitutu, který – stejně jako další Mukwegeho kritici – nechce být jmenovaný. Podle něj doktor sehrál divadlo, aby zvýšil svoji popularitu doma i v zahraničí.

Gynekolog, kterého během měsíce mého pobytu chválili za jeho profesní znalosti bez výjimky všichni jeho dotázaní kolegové, se po tříměsíčním exilu v Evropě triumfálně vrátil do Bukavu. Doneslo se mu totiž, že se mu chudé pacientky začaly skládat na letenku. Podle kritiků je tato zpráva jen šikovné PR od egoistického člověka, který jako syn protestantského pastora ví jak lidem motat hlavu.

Denis Mukwege nad velmi rozšířeným názorem, že si ostrou kritikou prezidenta Josepha Kabily umetá cestu k tomu, aby ho v budoucnu ve funkci nahradil, mává rukou. „Rozhovor děláme v nemocnici, mám na sobě bílý plášť. Takže vidíte, že jsem lékař, nikoli politik. Ale nemohu mlčet o utrpení, jehož jsem každý den svědkem,“ říká muž, který byl mimo jiné v roce 2013 oceněn alternativní Nobelovou cenou za mír a třeba v roce 2009 prohlášen za Afričana roku.

Profesionalita v Kongu málo vídaná

Další místní lidé člověka, kterého na Západě vidí jako pozitivní tvář Konga, anonymně kritizují za to, že se na sexuálně zneužitých bezzásadově obohacuje. Přiživování na tristním osudu žen, které dokázaly po letech nezájmu dostat tuto pozapomenutou válku na přední strany mezinárodního tisku, je bohužel častý jev. V Bukavu funguje řada lokálních organizací, které doufají, že se jim soustředěním na „sexy“ problematiku podaří ulovit západní dárce pro své aktivity. Jenže obviňovat z oportunismu gynekologa, na jehož klinice během válečných let ošetřili přes 30 tisíc znásilněných, je jako nadávat zedníkovi za to, že při obnově města po řádění tornáda nesleze z lešení.

Lze za tím vidět spíše závist kvůli tomu, že si doktor Mukwege pro své projekty dokáže sehnat peníze – například od švédské protestantské církve. Je to schopný lobbyista, který přesně ví, jakými slovy a činy dostat dárce na svou stranu. Profesionalita v Kongu málokdy vídaná je patrná hned po příchodu do jeho kanceláře. Čekající novinář dostane do rukou nemocniční časopis na kvalitním papíře, v němž mluví o svých problémech pacientky nebo svou práci popisuje nemocniční personál. K mání je v anglické a francouzské verzi.

Práce nekončí operací

Marcelain Katunda, který pracuje pro Mukwegeho neziskovku Ushindi v terénu v zapadlém Kitutu, popisuje, jak organizace funguje: „Ve vesnicích máme proškolené místní ženy, které diskrétně poradí znásilněným co dělat. Třeba že pokud zajdou k doktorovi do 72 hodin po vynuceném styku, dostanou od něj zdarma léky, které velmi sníží pravděpodobnost nechtěného otěhotnění či nákazy některou pohlavní nemocí včetně AIDS. Informace o tom rozšiřujeme i během bohoslužeb nebo třeba formou skečů na vesnických shromážděních.“ Pro ty, které byly znásilněny tak brutálně, že potřebují lékařskou pomoc, zajistí bezplatný převoz do nemocnice. Práce Mukwegeho organizace navíc operací nekončí, snaží se pomoci pacientkám vyrovnat se s prožitým traumatem a znovu je začlenit do jejich komunity, protože pohlavně zneužité jsou kvůli starým tradicím často zapuzeny manželem i rodinou.

I ty, civilisto?

Důležité je, že se organizace snaží i o to, aby byl pachatel za svůj čin soudně potrestán. „Samozřejmě se to týká také civilistů, kteří bohužel od ozbrojených rebelů, nad kterými nikdo nemá moc, přinucování žen k sexu odkoukali. Dnes mají tady kolem Kitutu na svědomí zhruba polovinu případů znásilnění,“ konstatuje Marcelain Katunda sklesle s tím, že podle starodávných zvyků lze rodinu zneužité dívky odškodnit několika kozami. Případně se zločin zahladí tím, že se oběť označí za viníka. „Takové kroky chlapy jen utvrzují v přesvědčení, že znásilnění není žádný vážný problém. Musíme důsledně trvat na tom, že násilník patří za mříže,“ argumentuje mladý muž s dodatkem, že úspěchů v tomto ohledu však bohužel mnoho nemají.

Ani samotný Denis Mukwege není příliš optimistický. Opakuje, že prvotní pro jakékoli zlepšení situace v Kongu je nutnost vrátit do země mír: „Bez něj nemůže mluvit o potravinové soběstačnosti, prevenci nemocí ani zlepšování školství.“ Nejvíce ho děsí změna myšlení a chování ve společnosti. „Dnes už tu máme dospívající, kteří nezažili nic než válku. Těžko od takových lidí čekat, že se budou chovat jako normální lidé. To bychom od nich chtěli nemožné – něco, co nikdy neviděli a nezažili,“ uvažuje nahlas. „I kdybychom nastolili mír, budeme mít hrozně práce s tím změnit v lidech jejich válečnou mentalitu,“ uzaírá.

Text vznikl s podporou organizace Člověk v tísni.

Ohodnoťte tento článek!