života osob se sluchovým postižením ve slyšící společnosti

ŽIVOT S HANDICAPEM

Sluchově postižený člověk se ve svém každodenním životě setkává s velkým množstvím překážek a úskalí. Čím je postižení těžší, tím horší situace nastává. Článek si klade za cíl ozřejmění současné situace minoritní sluchově postižené populace v České republice se zdůrazněním skutečností, které je třeba dále a trvale zlepšovat.

Sluchové postižení s sebou přináší mnoho specifik v samotné komunikaci, ve způsobu a v možnostech vzdělávání a získávání informací, ale i v celé osobnosti jedince. Na takového člověka číhá mnohem více zátěžových situací než na slyšícího.

Stres jako doprovodný faktor

Negativní dopad sluchového postižení na osobnost záleží na druhu a rozsahu sluchové vady, na době jejího vzniku, na tom, zda je přidruženo další postižení, na prostředí, na podmínkách pro vývoj, na komunikačním prostředku a na zvládnutí celé situace. Doprovodným negativním faktorem těchto situací bývá stres. Zažívání komunikačního neúspěchu může vést k sociální izolaci, strachu z komunikace, somatickým potížím i narušení psychiky. Na odolnosti vůči zátěžovým situacím a jejich řešení se podílí velikost sebevědomí, které je potřeba posilovat a rozvíjet.
Naprosto rutinní aktivity pro člověka bez postižení se pro sluchově postiženého stávají zdrojem mnoha nepříjemných, trapných a stresujících pocitů. Stále přetrvává problematický postoj většinové společnosti k lidem s postižením nebo k určitým „vybočením z normy“ obecně, i když můžeme říct, že tato situace se v mnoha směrech zlepšuje.

Zkreslené představy o sluchově postižených

V České republice je zhruba půl milionu nedoslýchavých a neslyšících lidí. Převážnou část z nich tvoří nedoslýchaví, jejichž sluch se zhoršil z důvodu věku. Zhruba 15 tisíc nedoslýchavých a neslyšících lidí se s vadou sluchu narodilo nebo jejich vada vznikla v dětství. Lidé se sluchovým postižením netvoří jednolitou skupinu, existuje více druhů, typů a stupňů postižení sluchu. Způsoby jejich komunikace jsou závislé na hloubce sluchového postižení a na dalších faktorech, jako jsou doba vzniku hluchoty, vliv rodiny, školy či osobnostní předpoklady. Neslyšící tedy netvoří skupinu stejných lidí. Někteří mluví a odezírají, jiní komunikují znakovým jazykem. Někteří neslyšící jsou rozpačití nebo odmítají přijmout sami sebe jako plnohodnotné lidské bytosti s možností realizovat se a žít život podle svých potřeb a představ. Negativní pohled těchto lidí na sebe sama pochází z náhledu slyšících, který často vzniká na základě neinformovanosti veřejnosti, ale i na základě toho, co se někdy o lidech se sluchovým postižením píše v odborné literatuře. Opakovaně se o neslyšících mluví jako o lidech, kteří se neumějí správně chovat, mívají potíže v sebeovládání a jejich myšlení je vázáno na konkrétní realitu (jinými slovy, nejsou schopni chápat abstraktní pojmy, jako jsou např. láska či přátelství). Komunikace s nimi je natolik obtížná, že se omezuje na sdělení nejnutnějšího, je poukazováno na omezenou schopnost chápání psaného textu, nízkou úroveň čtenářských dovedností apod. Pokud si tyto materiály prostuduje člověk, který s neslyšícími nemá žádnou zkušenost, získá o nich zkreslené představy.
Já jsem také sluchově postižený, což umožňuje sdělení i jinak velmi subjektivních pocitů a zážitků. Osoba s tímto postižením se setkává se zátěžovými stresujícími situacemi především v oblasti komunikace v neznámém prostředí s neznámými lidmi. Mluvená řeč takových lidí je specifická, může být pomalejší, zkomolená, pro příjemce někdy těžce srozumitelná. Někteří lidé se sluchovým postižením se tedy obávají situací, kdy by museli oslovit neznámé slyšící lidi. Mají strach z nepřiměřené reakce okolí, protože v mnohých případech slyšící lidé reagují na oslovení osoby se sluchovým postiženým přehlížením, odstupem, často ji považují za méněcenného a nerovnocenného partnera.

Uplatnění na trhu práce

Pracovní uplatnění jedince se sluchovým postižením je do jisté míry omezeno a je provázeno řadou problémů a komplikací. Nalezení vhodného pracovního místa běžně závisí na kvalitě a úrovni vzdělání uchazeče. U lidí se sluchovým postižením to však jednoznačně neplatí, protože ochota zaměstnat neslyšícího je do značné míry ovlivněna úrovní jeho komunikačních schopností. Neslyšící mají větší potíže při hledání zaměstnání (spojené i s obavami zaměstnavatelů – nízká kvalifikace zdravotně postižených obecně, ztížená ochrana sluchově postižených v pracovně právních vztazích, vysoký podíl ruční práce, vysoká míra krátkodobé pracovní neschopnosti), proto mezi nimi je větší nezaměstnanost. Neslyšící v pracovním uplatnění většinou také nezastávají řídicí a vedoucí funkce, ale pomocné a nekvalifikované činnosti. Na pracovišti ve smíšených kolektivech existují komunikační bariéry. Po práci spolu slyšící a neslyšící netráví volný čas. Neslyšící mívají převážně neslyšící nebo nedoslýchavé přátele a uzavírání sňatků také bývá soustředěno do vlastní skupiny. Při trávení volného času samozřejmě dávají přednost takovým aktivitám, při nichž je jejich handicap neomezuje.
Od roku 2006 funguje v Praze organizace APPN, o. p. s. – agentura pro neslyšící. APPN vznikla na popud neuspokojivého stavu zaměstnanosti neslyšících. Agentura začínala s cílem zlepšit postavení sluchově postižených na trhu práce a dále zvýšit dostupnost a kvalitu sociálních služeb. V současné době provádí také nonstop on-line tlumočení českého znakového jazyka. Tato služba je u neslyšících velmi oblíbená, využívá se zejména při potřebě telefonického hovoru se slyšící osobou, popř. při využití záznamníku a překladu textu. Mimo tyto služby také sluchově postižené doprovází na přijímací pohovory a v případě nutnosti využití tlumočnických služeb poskytuje pracovní asistenci v zaměstnání. V rámci projektu funguje také právní poradna. Agentura neposkytuje služby jen „neslyšícím“, ale i celé skupině „sluchově postižených“.

Poskytování zdravotních služeb

Ve zdravotnictví se jako problematické jeví např. hlasité vyvolávání pacientů jménem z ordinace lékaře, kladení otázek s ústy překrytými rouškou nebo nevhodně zvýšený hlas. Pro potřeby komunikace se zdravotnickým personálem vydala Česká komora tlumočníků znakového jazyka brožurku s názvem „Tlumočník jako most mezi slyšícím zdravotnickým personálem a neslyšícím pacientem“. Publikace je primárně zaměřena na komunikaci s neslyšícími, rady v ní obsažené je možno brát jako širší doporučení pro komunikaci se všemi skupinami sluchově postižených. Zdravotnický personál by měl umět vhodně komunikovat s postiženými pacienty tak, aby vzájemná výměna informací přinášela co možná nejmenší úskalí.

Tlumočníci znakového jazyka

Tlumočníci znakového jazyka tlumočí neslyšícím ve všech oblastech života, tedy v sociálních službách, na úřadech, ve zdravotnictví, v práci, u soudu, v řešení osobních problémů. Jedná se většinou o individuální tlumočení pro neslyšícího klienta, hovoří se o komunitním tlumočení, neboť se jedná o specifické tlumočení pro příslušníky komunity neslyšících. Tlumočení pro neslyšící do a ze znakového jazyka se od tlumočení cizích jazyků v mnohém liší. Mnoho slyšících lidí má představu, že se s neslyšícím mohou jednoduše „domluvit“ prostřednictvím psaní.
Profesionalita tlumočnických služeb stále stoupá, zvyšuje se také počet kvalitních tlumočníků. Problematická je zatím dostupnost těchto služeb. Zřejmě nejlepší je situace v Praze, kde také sídlí nejvíce organizací, které se tlumočením zabývají. Tlumočníci tak často za klientem dojíždějí do různých částí republiky. Tlumočníci znakového jazyka se často setkávají s neochotou slyšících klientů ke spolupráci s tlumočníky. Domnívají se, že se s neslyšícím nějak domluví i bez tlumočníka. Někteří slyšící lidé začínají přehnaně artikulovat, více gestikulovat v domnění, že jim tak neslyšící léÚskalí pe porozumějí. Komplikují tak neslyšícímu možné odezírání. Odezírání je však velmi náročná činnost a spoléhat se pouze na tento postup není nejvhodnější. Některým slyšícím lidem je také nepříjemná přítomnost třetí osoby, kterou pro ně tlumočník je. Mají pocit kontroly. Je však úkolem tlumočníka, aby situaci uklidnil a slyšícímu klientovi svoji roli v komunikaci vysvětlil. Mají-li slyšící i neslyšící při komunikaci k dispozici tlumočníka, mohou se plně soustředit na obsah hovoru a nemusí přemýšlet o jeho formě.

Komunikace ve zdravotnickém zařízení

Tlumočení v medicínském prostředí představuje velice citlivou oblast. Nezastupitelnou úlohu zde hraje důvěra a absolutní diskrétnost tlumočníka. Někdy je pro neslyšícího klienta lepší, když je tlumočník stejného pohlaví – odpadá tím stud, který už tak citlivou situaci ještě více komplikuje. Prohlídka u lékaře může pro tlumočníka skrývat řadu nečekaných „nástrah“. Například když lékař aplikuje oční kapky, po kterých má neslyšící klient rozostřený zrak, špatně vidí tlumočníka, který si nemůže být jist, zda mu neslyšící klient stoprocentně rozumí. Podobně si neslyšící těhotná žena při ultrazvukovém vyšetření prohlíží své miminko na obrazovce, a proto nemůže zároveň sledovat tlumočníka. Pokud se při lékařských setkáních využívá služeb jiného než profesionálního tlumočníka a zejména pokud v roli tlumočníka vystupuje někdo, kdo je pacientovi znám (nejbližší příbuzní, přátelé), vyvstává otázka, zdali je tlumočené sdělení důvěryhodné. Existuje riziko, že takový tlumočník by mohl do výpovědi neslyšícího pacienta zasahovat a podbarvovat ji vlastními pohledy na věc. Neslyšící pacient se tak nedozví přesnou diagnózu.

Krizové situace

V budovách, jako jsou banky, nemocnice, úřady, ale i v bytových domech obvykle visí evakuační plány, ukazatele únikových schodišť, požární poplachové směrnice, kde jsou uvedena tísňová telefonní čísla pro přivolání hasičů, záchranné služby apod. Nikde však není zohledněn fakt, že o pomoc bude žádat či že mimořádnou událost bude ohlašovat člověk, který nemůže telefonovat.
Problémem také zůstává jak osoby se sluchovým postižením o případné evakuaci vyrozumět. Představte si, že budete v obchodním domě či na úřadě a najednou místní rozhlas začne hlásit, že se zákaznici mají urychleně přesunout k východům A a B a okamžitě opustit budovu. Všichni slyšící lidé kolem vás se dají do pohybu, ale neslyšící nebudou vědět, co se děje, a v tom zmatku a panice nemůžou spoléhat na to, že jim to někdo sdělí. V televizi vysílají mimořádné zprávy, které nejsou titulkované a sami sluchově postižení nerozumí, co mají dělat, jak se mají zachovat.
Neexistuje celorepublikový systém, který by např. v rámci krajů evidoval pro tyto potřeby adresy nedoslýchavých a neslyšících osob. Systém, který by umožňoval třeba zaslání varovné SMS zprávy sluchově postiženým kupříkladu v době povodní atd.

Informační bariéry

Pro neslyšící osoby vznikají během cesty veřejnými dopravními prostředky problémy s orientací z důvodu nedostatečného přísunu aktuálních informací. Problémem je však získávání informací o nečekaných změnách, které nastanou těsně před cestou nebo během cesty. Kupříkladu změna kolejí u vlakové dopravy, změna nástupiště, zpoždění či zrušení spoje, jízda odklonem či náhradní doprava jiným dopravním prostředkem. Tyto změny bývají sdělovány pouze hlášením na nástupišti staničním rozhlasem. Často se stává, že slyšící lidé po oznámení změn přejdou na jiné nástupiště, zatímco neslyšící zůstanou na místě a marně čekají na svůj spoj. Když nějaká změna nastane v průběhu jízdy, vlakvedoucí nebo průvodčí vlaku to oznámí cestujícím vlakovým rozhlasem. Jsou hlášeny stanice, zpoždění, informace o provozu jídelního vozu a další informace. Ve starších vlacích projde průvodčí jednotlivá kupé a do prostoru nahlas vysvětlí, co se stalo a jaká je náhradní doprava. Pouze neslyšící cestující se nic nedozví… Literatura u autora

O autorovi| Mgr. BcA. Pavel Kučera, Ústav speciálně-pedagogických studií, Pedagogická fakulta Univerzity Palackého, Olomouc, kuceraenator@gmail.com

života osob se sluchovým postižením ve slyšící společnosti
Ohodnoťte tento článek!
5 (100%) 1 hlas/ů