Uspět v zahraničí a vrátit se domů

Titulní obrázek

Jak zabránit odlivu mozků z ČR? Umožněte talentovaným mladým vědcům dlouhodobý pobyt na špičkových pracovištích v zahraničí. Dejte jim možnost získat zkušenosti a sebevědomí, které by na českých klinikách nezískali. A ve chvíli, kdy se budou rozhodovat, zda přijmout atraktivní místo v zahraničí, dejte jim tu zajímavou práci doma. A to přesto, že jsou o 20 let mladší než vy. Ilustrativním příkladem může být profesní dráha MUDr. Radka Špíška PhD., školského zástupce přednosty Ústavu imunologie UK 2. LF, FN Motol…

Rozhovor Zdraví.Euro.cz

Za uplynulých deset let strávil většinu času v laboratořích na prestižních zahraničních univerzitách studiem praktického využití dendritických buněk při terapii nádorových onemocnění. Je spoluautorem studií, které ve Spojených státech vzbudily velký ohlas.

Do zahraničí jste odjel už za studií na medicíně, působil jste na univerzitě v Bostonu. V rámci postgraduálního studia jste absolvoval pobyt na Univerzitě v Nantes. V roce 2004 jste odjel na 2.5 roku do Spojených států na Rockefeller University. Vaše vědecké působení během tohoto pobytu bylo velmi úspěšné. Dostal jste dokonce nabídku stálého místa na prestižní americké univerzitě. Vy jste ji ale nepřijal, namísto toho jste se rozhodl vrátit do Čech. Vašemu rozhodnutí se asi museli v Americe hodně divit?

To se divili. Mysleli si, že si z nich dělám legraci. Ale já jsem dostal v Motole dobrou nabídku, která mě osobně velmi lákala. Rozhodování samozřejmě nebylo úplně snadné. V ČR je například horší infrastruktura pro vědeckou práci, méně finančních postředků, výrazně menší možnost diskutovat a radit se se špičkovými odborníky a v neposlední řadě je zde i těžší publikovat v těch skutečně špičkových časopisech. Na druhou stranu se zde řada věcí mění k lepšímu a láká mě možnost se pokusit tady zlepšit úroveň klinického výzkumu. Od roku 1999, kdy jsem nastoupil do Motola se úroveň našich prací stále zlepšuje a nyní jsme zapojeni do řady prestižních mezinárodních projektů a úroveň našeho výzkumu je dle mého názoru na velmi slušné evropské úrovni, což je motivující. Tady v České republice má člověk v mladším věku větší šanci dostat se na místo, kde může sám něco ovlivnit. Ve Spojených státech bych pro samostatnou činnost neměl zpočátku tak velký prostor. Lidí, kteří mají zkušenost ze zahraničí s tím, jak má se má dělat věda, moc není a přijde mi správné, když se rozhodnou vrátit zpět domů. Můžu se pokusit napravit některé věci, které jsou v ČR systémově špatně. Mám tady také rodinu a kamarády a život v ČR se mi líbí víc než ve Spojených státech. Rozhodnutí vrátit se do ČR ovšem nechápe ani řada lidí tady doma.

Je pro mladého lékaře finančně atraktivní odjet jako „učeň“ za výzkumem do zahraničí?

Na amerických univerzitách mají výzkumníci na pozici „postdoc“ tabulkové platy. Z nich člověk zaplatí nájem a běžné živobytí. Jednotlivé univerzity dávají podobné platy, které se liší podle finanční náročnosti bydlení v místě, kde se univerzita nachází. Já jsem pracoval na Rockefellerově univerzitě v New Yorku a bydlel v bytě na Manhattanu, kde je život finančně nákladnější než v jiných oblastech USA.

Může si začínající výzkumník našetřit z tohoto platu nějaké výraznější úspory na živobytí v ČR?

Během prvních dvou let, kdy pro pracovníky na univerzitách platí daňové úlevy se určitě ušetřit dá. Po jejich vypršení již ne, aspoň v New Yorku, kde je tolik lákadel světského života. Dalším problémem pro evropské „postdoky“ je samozřejmě neustálý výrazný pád dolaru. I to je jeden z důvodů proč se stále víc lidí vrací zpět do Evropy. Jiná situace samozřejmě je, pokud získáte permanentní místo na tamní univerzitě. Pak jsou tyto platy samozřejmě nesrovnatelně vyšší.

Řada lékařů se shoduje na tom, že současné lékařské kapacity si neumějí vychovávat své následovníky. Sami jsou velmi dobrými odborníky, kteří však většinou pracují jen na svém růstu. Až později se zjistí, že nikdo mladší je neumí následovat. To, zdá se, na vašem pracovišti neplatí. Vy jste ve svých 32 letech školským zástupcem přednostky ústavu. Vychovaly si vás přednostka ústavu prof. Bartůňková a primářka prof. Anna Šedivá cíleně nebo bylo pro vás obtížné se prosadit?

ÚSPĚŠNÍ MLADÍ LÉKAŘI:
Zdravotnictví a medicína dávají prostormladým lékařům, kteří dosáhli objektivníchúspěchů. Díky tomuto projektu se čtenářiwww.Zdraví.Euro.cz dozví podrobnosti z významnýchvědeckých prací či klinických studií mladých autorů.(Přehled vědecké práce dr. Špíška najdete vwww.Zdraví.Euro.cz č.1/2008, Lékařské listy)Tipy na osobnosti můžete zasílat na adresu:
bezdekova@mf.cz

Profesorka Bartůňková a profesorka Šedivá se tam vzácně sešly. Obě mají zkušenosti ze zahraničí s tím, jak se na univerzitách kombinuje kvalitní výzkum a klinická práce. To mohou dělat lidé, kteří aktivně přemýšlejí, umějí pracovat se zdroji, čtou zahraniční časopisy a publikují v nich. Za těch deset let, které v Motole působí, se snaží vytvořit kolem sebe tým lidí, kteří by do této koncepce zapadali. A já snad jejich kritéria splňuji – věnuji se vědě a snažím se si udržet kontakt s klinickou medicínou, publikuji v dobrých časopisech a navíc jsem uspěl v zahraničí. A myslím, že takové lidi paní profesorka Bartůňková velmi velkoryse podporuje. I během pobytu v New Yorku jsem trávil hodně víkendů psaním publikací pro naší motolskou skupinu a ona mi nabídla, že pokud se vrátím z USA, stanu se koordinátorem výzkumných projektů a PhD studentů na našem ústavu.

Takový přístup není moc běžný. Většina kapacit na těchto pozicích si nechá nadějné mladé lékaře utéct, protože takovou pozici jim nenabídnou – ať už z obav před mladší konkurencí nebo z jiných důvodů…

Máte možná pravdu. Ale já si ani neuvědomuji, že takový přístup není v téhle zemi úplně běžný. Já k oběma kolegyním cítím od začátku velký respekt za to, co dokázaly a za to, jak tento ústav vedou. Ale nemám strach z autority, který mladý člověk vůči lékařským kapacitám většinou cítí. Zvykl jsem si na to, že na univerzitách ve Francii a ve Spojených státech si i začínající vědci otevřeně povídají s držiteli Nobelovy ceny a nebojí se jim říct svůj názor. O to větší je pak rozdíl, když přijdete na některé české kliniky, kde stále panuje atmosféra strachu podřízených vůči šéfům kliniky. I v tomto ohledu je tedy vedení naší kliniky podobné moderním světovým pracovištím. Takových pracovišť znám ale na 2. LF několik, tak snad situace není tak hrozná.

V České republice je známa především vaše studie o vlivu klinicky užívaných imunomodulancií na maturaci dendritických buněk. Zkoumali jste, zda imunostimulační účinek běžně užívaných léků typu Imudon, Luivac je způsoben jejich přímým působením na aktivaci dendritických buněk. Jaký konkrétní poznatek si mohou z výsledků vaší práce vzít ambulantní lékaři například při preskribci léků?

Tato práce se týká běžně předepisovaných léků na zvýšení obranyschopnosti organismu, u kterých není zřejmé, jak vlastně fungují. Vycházeli jsme z jednoduché hypotézy, že tyto léky jsou často složeny z bakteriálních lyzátů, a o baktériích se ví, že aktivují dendritické buňky. Tyto léky se dnes hojně předepisují. Zjednodušeně řečeno – dítě, které mělo dvě chřipky, dostane často automaticky Imudon nebo podobný imunomodulátor. Přitom by preskripce měla být obezřetná – lékař by měl nejprve zjistit, zda u pacienta není nějaká rodinná anamnéza, která by mohla vést ke vzniku autoimunitního onemocnění. My jsme v článku apelovali na to, aby byly provedeny další studie, které by ukázaly, u kterých pacientů je podávání těchto léku prospěšné a u kterých eventuelní riziko podávání převyšuje možný benefit. Je zajímavé, že tato práce je velmi citovaná v českých časopisech a snad je tedy v povědomí české imunologické veřejnosti, i když já osobně ji za nějak extrémně důležitou nepovažuji.

A které své studie tedy považujete za nejvýznamnější?

To ukáže čas. Zatím největším úspěchem je zřejmě práce z mého postdoktorálního pobytu v USA, která byla letos publikována v časopise Journal of Experimental Medicine. V této studii jsme porovnávali imunitní odpověď pacientů, kteří mají nádorové onemocnění s reakcemi u pacientů s preneoplázií – mají v těle nádorové buňky, ale jsou pod kontrolou. Náš tým identifikoval molekulu, proti které je namířena imunitní odpověď u pacientů s preneoplázií. Ukázalo se, že tato molekula hraje velmi důležitou roli v obnově nádorových buněk. Pokud molekula funguje, mají nádorové buňky schopnost obnovovat se a přežívat. Když je proti ní namířena imunitní odpověď, jsou nádorové buňky drženy pod kontrolou. A toto je velmi důležité zjištění. Ve Spojených státech vzbudily výsledky studie obrovský ohlas, a článek je od okamžiku publikace hojně citován. Druhý úspěch se týká naší pracovní skupiny na Ústavu imunologie v Motole. Letos v březnu nám vyšel článek v časopise Blood, kde moc českých týmů nepublikuje. Prvním autorem na této publikaci je dr. Klára Sochorová. Tato publikace je výsledkem práce našeho týmu v Motole a popisuje zásadní poruchu funkce dendritických buněk u pacientů se vzácnou poruchou imunitního systému, Brutonovou agamaglobulinémií. Článek byl dokonce při vydání doprovozen komentářem profesora pediatrie Harvardské univerzity, který se věnuje podobné problematice.

Celý rozhovor si přečtěte v tištěnýchMladá fronta Zdravotnictví a medicínaZdraví.Euro.cz č.1/2008

Říkáte, že čeští vědci v dobrých zahraničních časopisech příliš nepublikují. Je obecně už delší dobu známé, že úroveň české vědy nedosahuje vždy světové úrovně. A zdá se, že mnohdy nejde jen problém nedostatku financí. Hospodářské noviny nedávno zveřejnily konkrétní čísla, která ukazují, jak se s penězi vynaloženými na vědu plýtvá. Během pěti let poskytla česká vláda na vědu téměř 70 miliard korun, z nichž se však 25 miliard utratilo za projekty, které nepřinesly jediný objev, vědecký článek, citaci nebo patent. Jak je tedy vidět – nedostatek peněz není to nejpodstatnější. V čem je tedy podle vás problém?

Je potřeba říci, že v ČR se na výzkum dává mnohem méně peněz, než v zemích západní Evropy, o USA ani nemluvě. Přesto lze hledat důvody proč nejsou tyto finance rozdělovány účelněji. Já si myslím, že těch skutečně špičkových týmů, které jsou schopny dělat výzkum na světové úrovni, tady moc není. A bojím se, že na tak malém prostoru, jako je Česká republika, nebude v nejbližší době vůle to nějak řešit. Jako hlavní problém vidím způsob rozdělování peněz, které jsou u nás pro vědu určeny. V USA je tento systém jednodušší. Je to velká země, kde pracuje velké množství špičkových týmů. Návrhy na jednotlivé projekty se posílají nezávislým řešitelům, kteří je zhodnotí. Na základě toho vznikne žebříček úspěšných žadatelů, přičemž doporučení dostanou jen ti skutečně dobří. V České republice je to jinak. Naše vědecká komunita je velmi malá. Tady každý každého zná, takže se pak stávají některé absurdní situace. Například je podán návrh na grant týkající se problematiky, kterou se v České republice zabývá jenom jeden člověk. A to je přitom ten, kdo tento návrh na grant podal. Lidé, kteří mají grant řešit, jsou přitom buď jeho spolupracovníci nebo pracují na podobném projektu, takže jsou jeho přímí konkurenti. Hodnocení grantu je tedy okleštěno malým prostorem, kterým Česká republika je.

Jak by se tedy měla podle vás tato situace řešit?

To je na dlouhé povídání a myslím, že některé gratnové agentury v České republice se tímto problémem poměrně svědomitě zabývají. Jak už jsem řekl, rozdělování peněz na jednotlivé vědecké projekty není v současnosti podle mého názoru ideální. Místo toho, aby peníze putovaly k těm výzkumným týmům, které jsou objektivně úspěšné – mají například v posledních pěti letech vysoký podíl kvalitních publikací v časopisech s impakt faktorem – rozhodují grantové agentury systémem „každému trochu“. Tím pádem dostávají granty na výzkum i týmy, které objektivně publikují na špatné úrovni. V západní Evropě by jejich práce zapadly, protože nebyly publikovány v kvalitních časopisech. Myslím si tedy, že by peníze měly být cílené do skupin, které publikují v kvalitních časopisech nebo mají nějaké jiné, objektivně měřitelné a konkrétní úspěchy. Tímto způsobem by skutečně kvalitní projekty mohly dostat vyšší objem prostředků. Námitka, že tímto způsobem jsou ze soutěže vyloučeny projekty nových skupin, nebo skupin, které „najednou“ mají nápad na nějaký zcela revoluční nový projekt, je podle mého názoru neopodstatněná. Pro mladé pracovníky již existuje řada možností, jak o menší granty požádat a začínající vědci by se měli snažit začít pracovat právě na těch kvalitních pracovištích, aby se během PhD studia naučili co nejvíce.

Váš oborový kolega, profesor Václav Hořejší proZdraví.Euro.cz před časem uvedl: „Mám pocit, že většina našeho lékařského výzkumu nejenže nespěje k žádnému praktickému výstupu, ale není ani příliš hodnotná z hlediska základního výzkumu. Mnoho lékařů je současným systémem spíše nuceno výzkum nebo spíše pseudovýzkum dělat kvůli postupu v kariéře a pro získání dalších titulů. Takový výzkum je téměř bezcenný….“ Vy konkrétní výsledky výzkumu máte. Vidíte však tento problém mezi kolegy kolem sebe?

Já nemám za sebou zdaleka tolik profesních zkušeností a úspěchů jako profesor Hořejší, abych mohl do tohoto problému nějak mluvit. Přesto s tímto výrokem naprosto souhlasím. Myslím, že jde o problém, který se týká hlavně lékařských fakult. Univerzita Karlova například proklamuje, že stojí o to mít mladé docenty. Nedávno jsem si zjišťoval, jakou vědeckou činnost musí mít za sebou lékař, který chce získat titul docent. Musí publikovat 10 publikací v časopisech s impakt faktorem, celkem zhruba 20 publikací a jeho publikace mají mít asi 20 citací. Takováto kritéria ale často vedou lékaře na univerzitách k tomu, že pokud chtějí habilitovat, je třeba je přijmout jako nutné zlo. Publikace ve skutečně kvalitním časopise často zabere 1-2 roky práce a nutnost splnit stávající kritéria zákonitě pak mnozí řeší tím, že napíšou 10 publikací do českých časopisů, kde vezmou všechno, a 10 prací do nějakých horších impakt-faktorovaných zahraničních časopisů. To všechno často při plném úvazku u nemocnice, takže výzkumná práce je pak spíše jejich koníčkem a okolí na ně často hledí jako na podivíny. Splní tak, co po nich požaduje litera pravidel, ale konkrétní užitek z toho lékařská věda nemá. Já se obávám, že k tomuto dochází proto, že jsou současná kritéria pro vědecký postup obecně špatně nastavena. Větším přínosem by jistě bylo požadovat menší absolutní počet článků a místo toho klást důraz na to, aby šlo o kvalitní práce, aby byl autor prvním, či posledním autorem, což zaručuje, že má na práci zásadní podíl. Nedostatek kvalitních výzkumných skupin u klinických pracovišť je podle mě vůbec největším problémem klinického výzkumu v České republice.

Celý rozhovor čtěte ZDE

Iva Bezděková, www.Zdravi.Euro.cz

MUDr. Radek Špíšek, PhD.
*8. července 1975 v Praze
Během studia medicíny strávil několik měsíců na lékařské fakultě University of Massachussets. Po ukončení 1. lékařské fakulty, UK v roce 1999 nastoupil na Ústav imunologie, UK 2.LF, FN Motol. V letech 2000-2002 absolvoval část PhD studia na Univerzitě v Nantes ve Francii. Po návratu na Ústav imunologie dokončil studium PhD a zároveň začal pracovat na 2. dětské klinice a následně Pediatrické klinice, UK 2.LF, FN Motol. Po složení atestace I. stupně z pediatrie pracoval v letech 2005-2007 v Laboratoři nádorové imunologie na Rockefeller University v New Yorku v laboratoři profesora Ralpha Steinmana, který objevil dendritické buňky. (Steinmanova laboratoř patří ke špičce v jejich výzkumu a v letošním roce mu za jejich objev byla udělelena americká obdoba Nobelovy ceny, Lasker Award (více ZDE).
Po návratu z postdoktorálního pobytu je nyní školským zástupcem přednostky Ústavu imunologie, UK 2.LF.
Ve vědecké práci se věnuje studiu biologie antigen prezentujících buněk a jejich využití v imunoterapii nádorových onemocnění.
Je ženatý a k jeho koníčkům patří horské kolo, běh na lyžích, tenis a divadlo.
Odkazy na vybrané práce práce autora a jeho pracoviště k dané problematice:
Stránky pracoviště: imunologie.lf2.cuni.cz

Spisek, R, Dhodapkar, MV. Towards a better way to die with chemotherapy: role of heat shock protein exposure on dying tumor cells. Cell Cycle. 2007 Jun;6(16):1962-5. www.landesbioscience.com

Spisek, R, et al. Frequent and specific immunity to the tumor progenitor associated antigen SOX2 in patients with monoclonal gammopathy. Journal of Experimental Medicine. 2007. Apr 16;204(4):831-40.

Spisek R, et al. Bortezomib enhances dendritic cell (DC) mediated induction of immunity to human myeloma via exposure of cell surface heat shock protein 90 on dying tumor cells: therapeutic implications. Blood 2007 Jun 1;109(11):4839-45.

Spisek, R, Dhodapkar, MV.: Immunoprevention of cancer. Hematol Oncol Clin North Am. 2006: 20(3):735-50. www.sciencedirect.com

Ohodnoťte tento článek!