Chyba je v systému (k problému kvality péče o seniory v ošetřovatelských ubytovacích zařízeních)

V poslední době jsme informování o několika případech nízké kvality péče o seniory a osoby s těžkým zdravotním postižením v ošetřovatelských ubytovacích zařízeních. Kdo je zodpovědný za tento stav, kdy je těmto hendikepovaným osobám poskytována péče nízké úrovně těžko akceptovatelná v našich evropských podmínkách?

Nabízí se jednoduchá odpověď, že provozovatelé těchto zařízení. To je sice pravda, ale neselhal v tomto případě i celý systém?

Zřejmě ano, neboť některé zprávy hovoří v souvislosti s medializovanými případy o pouhé špičce ledovce. Také zpráva ombudsmanky hovoří o tom, že i v registrovaných zařízeních jsou krajské kontroly obvykle formální a nevedou k žádoucí změně stavu.

Kde tedy hledat hlavní příčinu? To je zřejmé již z faktu, že provozovateli těchto zařízení jsou většinou soukromé subjekty v různých právních formách podnikání. Tedy provozují tuto činnost za účelem dosažení zisku. Jak se dozvídáme z vyjádření předsedy Asociace neregistrovaných zařízení poskytujících sociální služby (viz Kontroly v seniorských domech jsou bezzubé, zdravi.e15.cz, 27. 2. 2015), stát prý nastavil takové podmínky pro činnost těchto zařízení, že jejich provozování bez dotací není možné. Zřejmě i proto, pokud mají dosahovat zisk, pro který byla tato zařízení svými zřizovateli zřízena, ho dosahují snižováním nákladů. To se samozřejmě odráží v kvalitě péče ať už v úrovni (kvalifikaci) personálu, či v kvalitě stravy nebo v hygienických podmínkách.

Příčina současného stavu je tedy spíše než v pochybení provozovatelů již v samotném nastavení systému, kdy v důsledku zákonného zastropování (u registrovaných zařízení) či v důsledku faktické neschopnosti klientů platit víc zřizovatelé takových zařízení již dopředu zřejmě kalkulují s nízkým standardem služeb, a tím i s potřebnou ziskovostí své činnosti.

Lůžková zařízení tohoto typu měla zůstat ve vlastnictví státu nebo alespoň v municipálním vlastnictví s právní formou příspěvkové organizace, která by nebyla motivována k extrémní úspoře nákladů na úkor kvality péče. Tento požadavek je zcela legitimní, protože je třeba si uvědomit, že tato zařízení poskytují služby těm nejbezbrannějším členům naší společnosti, kteří sami nemají často schopnost se bránit. A s takovou úrovní služeb se spokojují v obavě, aby se z nich nestali bezdomovci. Proto také vidíme, že to nejsou oni, kdo kritizuje úroveň těchto služeb. Naopak, často je sami označují za dobré.

Z obdobných a logických důvodů např. psychiatrické léčebny zůstaly jako přímo řízené organizace ministerstva zdravotnictví. Nebyly zařazeny do procesu privatizace, neboť v období transformace si stát byl vědom reálného nebezpečí poklesu kvality služeb o tyto nemohoucí občany v privátních zařízeních. Dnes však z tohoto hlediska problém nikdo nenazírá. Většinou jsou všichni rádi, že je o tyto občany nějak postaráno a že ty nejkřiklavější případy jsou alespoň medializovány. Přitom samy kraje říkají, že nemají kam lidi z takových ubytoven převést.

Ano, dnes se tento problém řeší obtížně a nákladně. Ale vzpomeňme si, jak lehkovážně byly opouštěny např. kasárny nebo jiná ubytovací zařízení armády na přelomu století. A co z těchto zařízení dnes v řadě případů zbylo nebo k čemu dnes slouží? Přitom demografické prognózy byly i v té době k dispozici a závažnost a aktuálnost problému péče o staré a hendikepované občany byla předvídatelná. Dnes je proto třeba hledat koncepční řešení tohoto problému a ne řešit jen ty nejkřiklavější případy.

Snahu o systémové řešení však zde není vidět. Je to dané také faktem hraničnosti tohoto problému na rozmezí zdravotních a sociálních služeb. I když jsme informováni o tom, že mezi MPSV a MZd byla vytvořena meziresortní skupina k řešení úhrad zdravotní péče v takových případech, vidíme opět jen snahu o finanční řešení, nikoliv o celkové systémové řešení. Jen takové však může přinést uspokojivé a trvalé výsledky.

Ohodnoťte tento článek!